neděle 10. listopadu 2013

Athénský maraton - Krutý i milosrdný

10.11.2013, Marathon, Řecko

"Τρία, δύο, ένα, πάμε!" ozvalo se ampliónů a elitní skupina běžců z prvního bloku vyrazila ze startu vstříc 42,195 km dlouhé trati vedoucí přímo po autentické trase řeckého posla a běžce Feidippidése z Marathonu do Athén. Je 10.11.2013 přesně devět ráno všichni závodníci burácí a nad hlavami nám jiskří ohňostroj. Ohňostroj ve dne jsem snad ještě nikdy neviděl, tak na to celkem se zájmem čučím.

Na startu 31. Athens Classic Marathonu je přes 11 tisíc lidí. Startuje se ve vlnách. Já jsem tu také, dostal jsem start od Ilony k narozeninám. Startuji hned z druhé vlny minutu po elitní skupině. Ilča mi do registrace vyplnila jako můj cílový čas můj osobák, který dnes však nepřipadá v úvahu, takže se spíš budu motat ostatním v cestě, než se to trochu uvolní.

Není mi totiž moc dobře, ještě před týdnem jsem ležel doma v horečkách a teď mám před sebou celý maraton. Navíc jsem přes měsíc netrénoval kvůli problémům s postranními vazy v koleni. Zkraje října mi při seběhu Řípu v koleni nějak zatahalo a od té doby to stále bolí, takže jsem to koleno co nejvíc šetřil a neběhal. No, kondice opět nic moc, ale snad to klapne. Koleno mám zatejpovaný a beran v hlavě jako vždy určitě pomůže.

Ještě pár sekund a vyrážíme. Je tu se mnou i Braňo, s kterým jsem běžel jednu Horskou výzvu. Braňo je již 5 měsíců na cestě stopem z Čech na Nový Zéland. Právě se nacházel v Řecku a tak jsme se po FB domluvili, že sjede do Athén a poběží taky. Prý na cestě nijak netrénuje, ale hodně chodí s krosnou pěšky, denně až 20 km a občas si v horách i popoběhne. Má v plánu si tu zlepšit osobák, který máme skoro stejný, proto se nám spolu na Horské výzvě tak dobře běželo. Nicméně dnes, vzhledem k mé kondici, poběžíme každý svým tempem.

"3, 2, 1, Start!" vyrážíme. Braňo na mě jen mávne na rozloučenou a hned je v trapu. Já se rozebíhám v klídku. Zapínám start na Ambitech a jdu na to. Prvních pár kroků, maximálně tak 20 metrů za startovní čárou a je to, bohužel, tady. Ozvalo se koleno a hned začalo z vnitřní strany bolestivě píchat. No, doufal jsem, že vydrží déle, tak aspoň 20 kilometrů a ne 20 metrů. Nicméně běžím dál, počítám, že až se koleno zahřeje, bude to o něco lepší. Au, au, au, krok za krokem.

Profil trati je krutý a milosrdný zároveň. Prvních 8 km po rovině až mírně z kopce a pak až do 31. km, tzn. 23 km v kuse, v podstatě do kopce. Na 31. kilometru, kdy většinou všichni dříve či později bojují s tzv. "maratonskou zdí", se to sklopí a až do cíle, do Athén je to z kopce.



7 km mám za sebou a koleno je konečně jakž takž zahřátý a už tak nebolí. Začíná se mě běžet docela dobře i když průdušky po nemoci protestují a občas si musím odkašlat jako nějaký tuberák. Okolní spoluběžci se na mě s tázavým pohledem otáčejí. No jo no, kašlu, to se stává.

Přemýšlel jsem jak to celý poběžím. Jestli pomalu a budu se trápit o to déle nebo vzhledem k možnostem co možná nejrychleji a budu to tak mít aspoň co nejdřív za sebou. Vybral jsem si tu druhou variantu. Řek jsem si, že to musím dát pod 4 hodiny, ideálně mezi 3:45 až 3:55. Zatím to šlo. Do teď to byla pohoda po rovince, takže jsem se musel i přibrzdit z tempa 4'40 na aspoň 4'50 min/km.

Po 8. km trať začíná stoupat. No trať, běží se v podstatě po dálnici resp. po rychlostní komunikaci, která je celá uzavřená. Nic moc romantika, ale aspoň, že je teplo. Co teplo, vedro! 23 °C sem tam mráček, jinak jasno. Jsme tu už 4. den a každý den je jasno kolem 25 °C. Čekali jsme na kraji listopadu teploty v Řecku tak kolem 16 °C, ale tohle je normální letní pařák. Vlastně ráno byla docela zima. Z Athén jsme se přesouvali do Marathonu autobusy organizátora ještě za tmy, kolem šesté ráno.
Když jsme pak dorazili do Marathonu po cca hodině jízdy, docela jsem záviděl mexickému batmanovi jeho teplý obleček, protože bylo fakt chladno. Zato teď se musí v tom vedru vařit zaživa.


21. km. půlka za mnou za 1:45. Super, jde to líp než jsem čekal. Tak ještě jednou tolik a jsem v cíli. Na cíl se moc těším, je přímo v antickém Panathenaic Stadium. Stadion byl v 19. století rekonstruován a roce 1896 hostil první moderní Olympijské hry a stejně tak ty poslední řecké v roce 2004. Včera jsme se tam byli podívat a je to fakt impozantní stavba, z které dýchá historie a atmosféra gladiátorské arény. Až budou i plné tribuny, tak to bude určitě hodně silný zážitek.



Běžím dál a najednou to přišlo. Jsem teprv na 24. km a jako bych narazil na onu zeď, která je většinou až o 10 km dál. Došli mi síly a cítím se fakt vyšťavený, přitom je to stále do kopce a ještě minimálně 8 km bude. Na občerstvovačce úplně zastavuji a snažím se dát do kupy. Je mi hrozný vedro a vůbec nemůžu, zase kašlu. Vezmu si flašku s vodou (kelímky na občerstvovačkách nejsou, pouze 1/2 litorvé PETky) a celou ji na sebe vyliju. Nasáklou studenou houbičku vrážím za triko na zátylek a mažu dál. Na každé další občerstvovačce stejný postup. Nějak to vedro nedávám. Tempo bídné někde kolem 5'40 a fakt se trápím.

Těším se alespoň na 27. km, kde na mě čeká Ilona. To mě žene dopředu, těším se, že se s ní uvidím a že mě povzbudí na cestě do cíle. Jenže na 27. km není. Asi jsem ji přehlédl nebo neslyšel, když na mě volala, protože běžím s pořádným nářezem ve sluchátkách. Nálada zase o něco klesla a tempo také. Já snad budu muset přejít i do chůze. Před dvěma měsíci jsem dokončil UTMB s převýšením 9 600 m a teď se tady trápím s převýšením 300 metrů jako kdyby to byl Everest. Ostudné.

Běžet maraton týden po nemoci asi fakt není dobrý nápad. Ale co, jsem přeci beran, zatnu zuby a nějak to jako vždy dám, to je jasný. Takhle si tak přemýšlím někde na 28,5. km, když v davu po straně zahlédnu na mě mávající Ilču. Moc rád ji vidím. Zabočím k ní, prohodíme pár slov a nabitý radostí z toho, že tu je se mnou, vyrážím dál. Není nad to mít s sebou doprovod, člověk se má na co těšit a hned to rychleji ubíhá.

Kopec se ale stále táhne přede mnou a za chvíli už sem zase úplně tuhej. Vyhlížím další občerstvovačku, ale nikde nic. Něco jsem ale zahlédl. Něco pozitivního, už je vidět horizont a konec stoupání. Konečně. Dostat se ale nahoru mě stojí poslední síly. Tak 300 metrů před koncem stoupání přecházím do chůze. Snažím se popadnout dech za doprovodu tuberáckého kašle. Dál už to nejde.

Chůzí se nějak vydrápu až na horizont a jsem na 31. kilometru. Škoda, že přes stromy a domy tu není výhled, nicméně Athény jsou někde dole pode mnou. Teď už zbývá jen seběhnout 11 km z kopce. Pomalu se rozebíhám. Koukám na Ambity a ukazují mi kalkulovaný čas v cíli kolem 4:06. Nic moc. Musím přidat a z kopce to dohnat.

Je dobrý si jakýkoliv závod dělit na menší úseky a tak si ho psychicky zkrátit. Já se teď blížil k 35. km a to je u mě vždy čas na šlehu. Stále se trápím a to i přesto, že je to z kopce, takže už se na ní těším. Vidím občestvovačku, tak ji tam před ní šoupnu a zapiju ionťákem. Mňam. Běžím dál, už jen 7 km.

Koukám na Ambity. Nyní ukazují, že při tomto tempu budu v cíli v čase kolem 3:47. Skvělý, už to jde zase podle plánu. Šleha už působí, ale asi to bude spíš placebo efekt a začíná se mi běžet skvěle. Chvilku koketuji i s myšlenkou ještě víc za to zatáhnout a dostat se s časem pod 3:45. Nechávám toho. Cítím, že stehna jsou vyšťavený a skoro na pokraji křečí. Kdybych ještě přidal, křečím bych se nevyhnul, to čék prostě cítí.

40. kilometr. Už jen poslední 2 km a pak posledních pár metrů na oválu na stadionu. Je to skoro v kapse. Užívám si atmosféru. V ulicích Athén je spousty fanoušků. Škoda jen, že se vůbec neběží historickým centrem jako v Praze. Tady se centrum jakoby obíhá ke stadionu po ulicích, které nejsou příliš zajímavé.

A je to tady. Trasa najedou zahýbá prudce vlevo a následuje široká ulice z docela prudkého kopce, plná burácejících lidí. Dole je už vidět stadion. Taková Pařížská ulice z kopce včetně atmosféry, když to přirovnám k Praze. Pouštím to dolů, všechno jde najedou tak lehce, povzbuzování a nadšený řev davů kolem silnice člověka tlačí do cíle, že snad ani nemusí běžet.


Jsem tu. Vbíhám na běžecký ovál na stadionu. Posledních pár metrů po oválu. To je panečku atmoška. Ochozy jsou plné jásajících davů. Přijdu si skoro jako ty gladiátoři. Vyhlížím Ilonu, snad se stihla včas přesunout do cíle. Posledních pár metrů. Připravuji si Ambity, probíhám cílovou čáru a zastavuji stopky na čase 3:47'37.



Skvělý! Vyšlo to podle plánu. Byl to zase boj, ale vzhledem k tomu v jakém stavu jsem na start nastupoval, jsem s časem fakt spokojený. Ilona je tu taky, už na mě mává s foťákem v ruce z ochozu, takže vše je super. Jsem rád, že to mám už za sebou.




Braňa potkávám před stadionem. On si ten osobák fakt zlepšil. Sice jen o pár vteřin, ale na tomhle profilu trati, neuvěřitelný. Gratulace.


Večer se pak ještě všichni scházíme ve městě na společnou večeři. Vyprávíme si zážitky ze závodu a hlavně poctivě doplňujeme tekutiny. Řecké pivo nic moc. Ale po závodě, spokojený s výsledkem, na terásce, pod osvětlenou Akropolí...
... NÁDHERA :)

neděle 15. září 2013

UTMB (168km, +9600m)

30.8.2013, Chamonix, Francie

Auu, kurva” vykřikl jsem bolestí, chytl se za záda, v kterých mi silně luplo a projela mnou bolest, jako kdyby mě někdo bodl kudlou přímo mezi obratle. Obrazovka mi zbělala, sesunul jsem se do kolen k zemi a nechápal co se děje. Byla polovina března 2013, byl jsem druhý den doma s hexenšusem a měl jsem jít na kontrolu a výsledky CT. Zapomněl jsem se při převlékání, ohnul jsem se pro tričko hozené přes postel a teď se tu válím v bolestech, neschopný pohybu na zemi.
Húúú úúú, húúú úúú” sanitka huláká. Z Roudnické nemocnice jedeme rychle na neurologickou pohotovost do okresního špitálu v Litoměřicích. Ležím na lehátku, v žíle kanylu, v kapačce nějaký příjemný drink a injekce do zadku, aby se mi prý neudělalo špatně. “Bude to trochu házet, jak pojedeme rychle” varovala mě doktorka sedící v sanitě vedle mě. Saniťák jel po rozbitých okrskách jako šílenec, asi nějaký rallyový veterán.
Hospitalizovali mě, jsem dva dny úplný ležák, kapačky s tlumícím drinkem tečou proudem, stále se nemůžu ani hnout, čůrám do bažanta. I přesto všechno si říkám, že to nemůže být tak špatný. Za 14 dní jsem zase jako rybička. Jsem prostě vždycky optimista.
V pondělí ráno první vizita. Primářka mi konečně sdělí diagnózu: Těžký blok L páteře na podkladě dorzální mediální herniace (6mm) L4/5 s lehkým tlakem na durální vak. Zkráceně blok páteře způsobený 6mm výhřezem ploténky s lehkým tlakem na míchu. Hmmm.
Za 14 dní běžím Pražský půlmaratón, půjde to?” ptám se primářky. Zakroutí hlavou.
Za měsíc a půl běžím Pražský maraton, ten už půjde, ne?”. Zase zakroutí hlavou.
Za 5 měsíců běžím závod na 168 km okolo Mont Blancu, to už musím být přeci dobrej, ne? To je až skoro za půl roku!” Primářka už hlavou nekroutí, otočí se na podpatku a při odchodu suše konstatuje “Škoda, že jsme museli zavřít oddělení psychiatrie, pro vás by se hodilo.
Já to zvládnu!” řekl jsem už jen sobě, primářka byla pryč. "Jsem přece beran!"
To bylo před pěti měsíci. Teď stojím s Petrem a Pavlínou na startu UTMB, čeká na nás 168 km a +9 600 m celkového převýšení. To vše musíme zdolat do časového limitu 46 hodin. Nasáváme atmosféru, krásné počasí, tisíce natěšených ultra běžců připravených vyrazit. Přemýšlím, “Jsem opravdu připravený? Dám to?” Věřím si, hlavně mojí hlavě, ta to zvládne, je v ní beran.





V nemocnici jsem byl 10 dní, celkově pak měsíc a půl na neschopence. Rehabilitace, masáže, teplá rašelina, všelijaké zábaly. Od Terezy z roudnické Fyzioterapie 3R dostávám tip na cvičení SM metody od MUDr. Richarda Smíška. Stabilizační a Mobilizační cviky pomocí upnutých gumových lan. Po pasivním měsíci a půl konečně něco aktivního, nabídku přijímám. SM metodu cvičím s trenérkou Andreou v 3R v Roudnici nejdříve 2x později 1x měsíčně, doma pak každý den 2x denně 10 minut ráno a večer až 45min. Rychle se zlepšuju, záda jsou pevnější, nebolí. V květnu už zařazuju, po konzultaci s fyzioterapeutem, kolo, hodně plavání a konečně sem tam i nějaké to proběhnutí. V červnu už zvládám půlmaratón, záda drží, při běhu je už vůbec neřeším, nebolí, dál tahám gumy. Každý ráno, každý večer, furt dokola. Beran v hlavě to pečlivě hlídá.
4 měsíce od úrazu jdu na kontrolu k primářce neurologie v Litoměřicích. Předklon až k zemi, záklon, poklepávání, prohmatání zádových svalů, samá chvála. “Vy jste jako by vám nic ani nebylo”. Zmiňuji se jí o cvičení SM metody. Je nadšená a zároveň překvapená, že to někdo v Roudnici vůbec zná a ještě k tomu cvičí. “Jen tak dál!”. “Díky” odpovídám. O úmyslu jít na UTMB ji ale raději neříkám.


Fajn, záda zdá se ok, ale zda zvládnu UTMB to je otázka. Chce to nějaký test. V termínovce mi nejvíc sedí Olafovi Týnišťské šlápoty 26. července. 120km a +3700m převýšení přesně měsíc před startem UTMB je to dostatečný záhul, který prozradí, zda to záda zvládnou a zároveň ještě dostatečný čas, v případě, že by to klaplo, zregenerovat. Kvůli zádům mám letos naběháno pouze směšných 335 km. Nicméně přihlašuji se.
5. místo z 88. lidí na startu a ještě v tom ukrutným vedru, to jsem fakt nečekal, ani ve snu. Záda úplně bez problému. Super mám z toho testu obrovskou radost. Věřím si, UTMB to má spočítaný! Během srpna se ještě 2x otočím v alpách na prodloužený víkend nastoupat nějaké výškové metry. Julské alpy a Berchtesgádenské alpy, nádhera, žádné běhání pouze výstupy, ferraty a tůry s kamarády. Do startu UTMB dotočím svůj letošní náběh na 530km, žalostně málo, ale věřím si, že jsem udělal, vzhledem k situaci, maximum.


Davy lidí a startujících burácí, chybí pár minut do startu UTMB. Ta atmosféra je nepopsatelná, silná a strhující, startující jsou v napětí a očekávání, jen vyběhnout. Je nás tu na náměstíčku v Chamonix před startovní branou a přilehlých uličkách naměstnáno celkem 2469. S Petrem a Pavlínou vtipkujeme a fotíme předstartovní fotky. Nálada je parádní a počasí úplně luxusní. Nicméně trošku mě zlobí od včera žaludek, strašně špatně jsem se na dnešek vyspal, nedávné problémy se zády, občas protestující achilovka a koleno, ale tak to mám rád, čím víc věcí je špatně před startem závodu, tím lepší ten závod bude. Tak to mám vždycky, je to už moje zlaté pravidlo a platilo to i pro tento závod.


3, 2, 1, Start”, je 16:30 závod odstartován, hudba od Vangelis, pomalu se obrovský a široký had závodníků dává do pohybu. Už jen ten start stojí za to tu být ve startovním poli. Pavlína nás s Petrem pouští před sebe, aby nás prý nezdržovala. Ona si pořád myslí, že jsme strašně rychlí. Suneme se krokem pod startovní bránu, pouštím start na svých Ambitech a chtěl bych už běžet, ale stále se jen suneme krokem, musíme být úplně na chvostu startovního pole, tak kolem 1800. pozice, možná dvoutisící. Allez, Allez, Bravo, Bonne courage” zní po celém Chamonix. Najednou se před námi zástup otevře a konečně se rozbíháme. Prvních 8 zaváděcích kilometrů je víceméně po rovině až v mírném klesání. Ideální na zahřátí před nástupem na první kopec Le Delevret (1776 m.n.m).


Osmý kilometr, životní úspěch, v první vesničce Les Houches předbíháme Kiliana Jorneta a Emelie Forsberg...! Největší ufoni světového ultra trailu! No dobře letos nezávodí, přišli pouze fandit účastníkům UTMB. Jsou skvělí, úplně mě to nakoplo a tak s Petrem po boku pádíme dál.




Všechny závody běháme s Petrem vždycky spolu od startu, až do cíle, vyhovuje nám to. Trénujeme spolu, dobře si spolu pokecáme a hlavně máme podobné tempo. Až teda na občerstvovačky, ty má Petr občas fakt na dlouho. Na UTMB jsme se domluvili, že poběžíme, jak to každému půjde a pokud si nebudeme vyhovovat, že se rozdělíme.

Jsme na prvním kopci Le Delevert a následuje první hodně prudké klesání, navíc po udusané trávě, která podkluzuje. Seběhy ty já rád, pouštím ruční brzdu a letím dolů. Ohlížím se na Petra, drží si mě stále v dohledu, dobrý.
Mrcha musí vždycky přijít, to je jasný, ještě jsem snad nikdy nedokončil závod, kde bych se alespoň jednou nevyválel. Je to tady. V prudkém klesání podklouznu, kopyta letí do nebe a já přistávám na zadek a bok do naštěstí měkké trávy bez kamenů. Posbírám se, nulové poškození a ztráty, pokračuji v letu střemhlav dolů. Bohužel Petra už za sebou nemám, od té doby už běžíme dál každý sám za sebe.


Saint-Gervais 21. km, první občerstvovačka s jídlem, mraky fanoušků, “Allez allez, bravoooo” burácí všude, naházím do sebe něco vynikajících francouzských sýrů a salámů, rozinky, kousek banánu, kolu a běžím dál. Zdržení max 3. minuty.


Je po setmění něco po devátý, už je prd vidět. Zastavuju, oblíkám větrovku a zapínám čelovku. Nějak blbě svítí, zkusím silnější mód, nic. Na všechny módy svítí stejně blbě málo. Jak to, ještě včera byla ok. No jo, ale na závod jsem tam dal úplně nový lithiový baterky. Aha, tady je chyba baterky, jsou to zmetky. Ok, do Les Contamines je to max 3km, to s tou bludičkou vydržím a pak tam dám rezervní tužkovky.


Les Contamines 31. km, občerstvovačka, sedám hned na zadek a pokouším se vyřešit čelovku, měním novou sadu 4 lithiových tužkovek, zkouším to, nic. Kurva! Šmejdi. Co mi to v tom Datartu prodali, 8ks lithiových tužkovek za 400kč a oni jsou v hajzlu. Zuřím. Nechám tam bludičku a jdu se najíst, polívka, čaj, sýry, salámy a najednou mezi tím vším Pavlína. “Co tu děláš? Ty už si měl být dávno pryč!” ptá se. Vysvětluji jí svůj problém s čelovkou. Pavla používá také Fénixe, ale dvoje rezervní tužkovky nemá, takže její jediné rezervní odmítám, rozloučím se s ní a spoléhám na to, že bludička chvíli vydrží a pak vytáhnu druhou rezervní čelovku (povinná výbava). To jsem ale ještě nevěděl, že ji s sebou nemám, nechal jsem ji ve stanu…


Vyběhl jsem z občerstvovačky do ulic Les Contamines a koukám, že kromě spousty fandících je tu i spousta obchodů, z nichž některé jsou ještě otevřené. Carefour. Zastavím se v oploceném koridoru a naznačím lidem, že chci projít, přelezu zábranu a mířím si to k marketu. Lidi nevěřícně kroutí hlavou, že si jdu nakoupit. Lomcuju dveřmi, ale je 21:30, akorát po zavíračce. Dveře už jsou zamčené. Jdu vedle. Intersport. Baterky bohužel nemají a posílají mě zpět do Carefouru. Říkám, že je tam už zavřeno. Prodavač mě čapne za ruku a vláčí mě zpět co "kerfáče", bije na dveře a ukazuje na mě, jakože pozor: TO JE ZÁVODNÍK! Prodavač pochopil, rychle odemyká a všichni běžíme marketem přímo k baterkám. Vzal jsem dvoje po čtyřech. “Frontu u kasy předběhni a jdi hned zaplatit” instruuje prodavač, kupodivu umí anglicky. Hotovo zaplaceno, vyměněno, děkuji. Fénix svítí jako dálkáče. Super. Přeskakuji přes hrazení zpět do koridoru, prodavač mává a křičí “Bonne courage”, lidi nechápou a já běžím konečně dál.


Stoupáme na druhý kopec Col du Bonhomme (2443 m.n.m), stoupá se mi skvěle. Za sebou i před sebou pozoruji nekonečného světelného hada, který stoupá tak vysoko, že se mi tam už ani nechce koukat. Ozývá se břicho. Před startem mi nebylo úplně nejlíp od žaludku, teď je žaludek ok, ale ve střevech to zlobí. Cítím, že mě to za chvíli přepadne a bude to muset ven. Vrchol, čipová kontrola, “Máte tu WC?”, “Ne”. No nic, je to akutní a dále absolutně neodkladné. Vybočuji z tratě na nějakou vrcholovou pastvinu. Všechno jde ven, naštěstí přirozeně spodem. Použitý toaleťák házím do speciálního vyfasovaného igeliťáku a beru ho s sebou, přesně tak jak jsme byli instruováni, nic nepřírodního po nás nesmí zůstat. Veškeré odpadky s sebou.


Ulevilo se mi. Konečně se cítím úplně skvěle a navíc se mi uvolnilo místo břiše. Cítím, že mám hlad. To je dobře. Těším se na občerstvovačku plnou francouzských dobrot. Přemýšlím, kolik mě stálo to zdržení míst. 100? Nevadí, teď je to z kopce, takže hrrrr na ně. Zase letím dolů jako blázen a předbíhám po desítkách. Šutr, nešutr, louže, nelouže, vyhýbám se a letím dál. Najednou zase vidím svoje kopyta ve vzduchu natažené do jasné noční oblohy. Druhá mrcha. Aaaaaa. Letím vzduchem, buch, tvrdý dopad přímo na kameny. Au. Posbírám se a kontroluju stav. Žádné závažné poranění či ztráty. Naražený loket, to bude jen modřina, zadek, na který jsem celou vahou přistál, je překvapivě v pohodě. Naštěstí dopad vyšel měkkou tkání na ploché šutry. Rozeběhnu se dál. A přeci jen jedna ztráta, zjišťuju při ohmatání výbavy, ztratil jsem jednu šlehu z opasku. Nevadí, mám ještě jednu.


Půl hodiny po půlnoci dobíhám na velkou občerstvovačku Les Chapieux na 50. km. Hned na kraji odchytávají organizátoři ve velkém závodníky na kontrolu povinné výbavy. V batohu mi sice chybí povinná rezervní čelovka, za což může být i diskvalifikace, to jsem ale ještě nezjistil. Nicméně prostě nemám rád kontroly, nechci, aby mě kontrolovali a zdržovali mě a tak s nimi hraju takovou tu hru, co mám dobře natrénovanou s revizory u výstupu z metra. Chovat se úplně přirozeně a hlavně žádný oční kontakt a projdeš. Prošel jsem. Hned za kontrolou je “Headlamp servis”. S údivem koukám, chlapíci se šroubováčkami opravují čelovky, vyměňují baterky, řemínky atd. Náhradní baterie všech rozměrů a typů jsou tu zároveň zdarma k dispozici, mají jich tu hromady. To jsem si mohl ušetřit můj výlet do marketu, kdybych to tušil. Organizace závodu je fakt skvělá, všechno mají naprosto vychytaný.

Stoupám dál na Col de la Seigne (2 516 m.n.m, 59. km). Jsem skoro nahoře a za mnou se line nekonečný světelný had čelovek stoupajících z údolí. Nádherný pohled, to si musím vyfotit. Stativek jsem si nebral, ale kámen pro podložení foťáku stačí. Nastavuji expozici na jednu minutu. Už se odpočítává. Mám chvilku čas. Mrknu se zatím na Twitter jak si vedu. Každý průchod check-pointem (CP) se mi přes appku od UTMB hází na profil s časem a pozicí jako tweet. Říkám, mají to vychytaný. Na prvním CP jsem byl 1550. teď jsem na 1100. místě. Posouvám se dopředu, to potěší. Fotka je hotová, uklízím foťák a jdu na to. Pár posledních metrů na vrchol, kontrola a začne zase sešup dolů. Těším se, seběhy mě pořád baví.





Začíná svítat, když sbíhám z Aréte du Mont-Favre (2435m.n.m) do Courmayeur (1200m.n.m). Posledních 500 výškových metrů je hodně obtížných. Klikatá, příšerně prašná a strmá cestička mezi stromy. Schody, šutry, spousta kořenů a hnusnej prach je všude. Za každou zatáčkou a klesnutím nadechuju mnou zvířený prach z předchozí zatáčky nade mnou. Přesto sbíhám hodně rychle, jistím se hůlkami, baví mě to, čím těžší terén a rychleji, tím líp. Je to taková adrenalinová hra.


Něco se vpředu děje, brzdím. Za zatáčkou okolo stromu se tři běžci sklání nad chlapíkem, který sedí na zemi, hlavu v dlaních. Už to vidím. Spousta krve, má přeražený nos a asi i vyražený zuby, krev mu teče z temena nosu přes celý obličej, do pusy a až na ruce, který má taky celý rozmlácený. Je očividně otřesený. Musel to být hodně šeredný pád. Zastavuji a nabízím pomoc. Chlapík mluví jen francouzsky, nerozumím mu, ale z toho co pochytím nás všechny čtyři posílá ať běžíme dál, že pomoc nechce, dojde dolů do Courmayeuru a tam závod ukončí. Uf, nepříjemný zážitek, stačí jeden chybný krok a je po závodě. Je dobré si to uvědomit.


Courmayeur je na 77. km, což je skoro polovina tratě. Na občerstvovačku v místní sportovní hale se ale obzvlášť těším. Každý závodník tu má pytel s věcmi tzv. "Drop bag", který nám z Chamonix přivezli sem na polovinu tratě. Ten můj je obzvlášť těžký, čekají v něm na mě dva litry Kofoly. Všechny zbytky z camelu leju ven a namísto toho nalejvám pure Kofola. Tu mám rád. V pytli mám ještě náhradní oblečení, boty, jídlo, bederní pás (kdyby bolely záda) a spoustu dalších věcí. Nic ale nepotřebuju, měním si jen potítka a čelenku za suché a doplňuji ampule magneslife. Ještě sundávám boty, ponožky a vazelínou promašťuju chodidla. Oblíknout boty, pojíst zase nějaké ty sýry a salámy, datle, banán, pomeranče, polívku a mažu dál. Oblečení ještě nechávám noční, tzn. větrovku a ¾ elasťáky. Venku je ještě zima. Vše stíhám cca za 30min, což byl plán. Dobrý, vycházím z haly, odevzdávám zpět pytel s věcmi. Ještě zjišťuju na Twitteru jak si vedu. 690. místo, to je skvělý už jsem předběhl víc než 800 lidí. Skvěle se i cítím, tak se rychle rozbíhám se dál.


Stoupání začíná ještě ve vsi, která je stále ještě v nočním stínu, ale vrcholy hor už září v ranním slunečním svitu. Konečně uvidím ty hory, těším se, pod čelovkou si je člověk moc neužije.







Na Refuge Bertone (1989m.n.m, 82. km) dodupeme ve skupině asi osmi lidí chvilku před 9 ráno. Slunce už pere o stošest, sundávám propocenou větrovku a ¾ťáky. Kofola v camelu, je skoro fuč, tak ji dolévám plnotučnou kolou na občerstvovačce. Mezitím přilétá helikoptéra s kamerou a celou naší skupinku si z ptačí perspektivy natáčí.
Dalších 12km vede v podstatě po vrstevnici ve výšce kolem 2tis m.n.m. Pro mě asi nejhezčí pasáž, ohromný masiv Mont Blancu po levé straně, krásná vlnitá stezka po které to běhá úplně samo, hřející sluníčko, hory, zelená tráva, výhledy, prostě nádhera.














Mírné klesání do občerstvovačky Arnuva si zase užívám a letím dolů co to jde, když najedou, zakopnu o šutr, který sem v té rychlosti přehlídl a málem letím k zemi. Naštěstí to chytám do hůlek, ale celého mě to vyosilo na levou stranu a levá hůlka se pode mnou prohne jako luk. Nějak to ukaučuju a končím jakoby na bobku u země. Vše ok, myslím si, zvednu se, mrknu na hůlku a kurnik, malér. Spodní díl levé hůlky to nevydržel a ohnul se. Zkouším to o strom ohnout zpět, ale přeženu to a spodek hůlky najednou vypadá jako celkem pěkný písmeno “S”. Hmm, s tím už nic neudělám. Nejvíc mě štve, že hůlka nejde složit, ale používat naštěstí ještě půjde.

Občerstvovačku Arnuva (1769 m.n.m, 95. km) jsem chtěl rychle proletět, když ale do sebe liju výborný vývar, překvapivě koukám, že přede mnou stojí Jakub Řídel. Věděl jsem, že tu je taky, ale že ho seběhnu, jsem fakt nečekal. Sedneme si a u polívky probíráme průběh závodu, já se při tom pokouším ještě opravit tu hůlku. Dozvídám se, že Jakubovi došla šťáva, před týdnem byl na Adventure Race a asi nestačil zregenerovat a aby toho nebylo málo, tak ještě zlomil hůlku. Že si prý trochu dofrkne a pak to dojde, protože Cyproš ho prý bez finišerské vestičky nepustí do stanu. Jo jo, koukám, že finišerská vestička je velká motivace pro vícero lidí. Zvedám se a jdu dál. “Hodně štěstí a doufám, že už se neuvidíme” popřeje mi Jakub optimisticky v můj prospěch.




Arnuvou běh údolím končí. Celé údolí je totiž přehrazeno takovou maličkostí, horou Grand Col Ferret a je jasný, že musíme přes ní. S výškou 2 537 m.n.m je to nejvyšší bod trasy, který zároveň leží skoro přesně na 100. kilometru trasy a hranici 6000 nastoupaných metrů. Tady se asi bude lámat chleba.” říkám si a jak se později ukázalo, nebyl jsem od pravdy moc daleko. Nicméně stoupání jde v pohodě. Je to sice trochu delší stoupák a nepříjemné je i to, že od začátku vidíte, kam až máte vystoupat, ale ok jsem nahoře. Pár fotek a už to valím dolů.








Seběh má skoro 20km, začátek si fakt vychutnávám, letím dolů, cesta má spíše hliněný než kamenitý povrch, takže paráda a kilometry rychle ubývají. Zase to ale přeháním a poprvé se ozve levé stehno, kvadriceps varovně zatahá a donutí mě zpomalit. Ok, ať si stehno odpočine, chvilku jen půjdu.



Zpomalení tempa s sebou přináší ale další ještě větší problém. Začíná se mi chtít strašně spát. Noc před startem jsem vůbec nemohl usnout, poslední dobou špatně usínám jinde než doma, asi i nervozita. Usnul jsem jen na 2h před svítáním, jinak jsem celou noc probděl koukaje na strop stanu. A teď je to tady, jsem úplně grogy. Když zastavím, hlava mi padá, jako když usínám v metru cestou z práce. Vůbec to nedokážu ovládnout a motám se jak po 6ti pivech. Bože, já bych spal. Přitom je odpoledne kolem půl třetí. Musím jít, cesta je ale nezáživná a nenáročná, mírné klesání širokou štěrkovou cestou podél ledovcové řeky mě ještě víc uspává. Škoda, že nejde spát při chůzi, zkouším to..., ne fakt to nejde. Rozhodnul jsem se, že si na příští občerstvovačce v La Fouly alespoň na chvilku zdřímnu. Když tam ale dorazím, je tam hrozný kravál, spousta fanoušků, “Allez, allez, bravóóóóó”, tady se fakt spát nedá. Šleha. Že mě to dřív nenapadlo. Šup a dávám jí na ex. Zapíjím čajem a jdu odtud.


Pavlína mi říkala, že na občerstvovačce v Champexu jsou i lehátka a že je dobrý si tam na chvilku zdřímnout. To je teď jediný na co myslím, postel, spát. Ale jak je to ještě z La Fouly daleko? Vytahuju rozpis, 14 km. Tímhle tempem tam budu nejdřív za 2h. To chcípnu.
Zkouším popobíhat, moc to nejde. Míjím obrovské kamenné koryto, které napouští pramenitá voda. Zastavuju, voda je v něm ledová, ohnu se přes okraj a nořím celou hlavu až po krk do tý ledárny. Několikrát to zopakuju, až mi brní kebule. Ještě kšiltovku a čelenku, ať to chladí. Trošku to pomohlo. Píšu domu Iloně sms, že mám těžkou krizi a zpomaluju. Za chvíli přichází odpověď, že žádnou krizi nevidí a že podle online výsledků jsem se posunul o dalších 140 míst v pořadí, už jsem 554. Nechápu, asi ta rychlá občerstvovačka v La Fouly. Trošku jsem pookřál a dodalo mi to zase chuť závodit. Už jsem z Itálie ve Švýcarsku do a Champexu je to jen cca 5km převážně do kopce.

Probíhám malebnou švýcarskou vesničku Praz de Fort s krásnými roubenkami, přibrzďuji na pár fotek, lidi tleskají a diví se, že si to při běhu ještě fotím, “Ic a very nááájs strýt” vysvětluju. Zase tleskají a přikyvují.





Champex-Lac (1 477m.n.m, 122km, 17:18). “Postele, kde máte postele?” ptám se anglicky hned u vchodu do občerstvovačky. Na jídlo nemám zatím pomyšlení, musím jít ihned spát, jídlo až pak. Odvádějí si mě do spacího stanu, letiště z matrací cca pro 10-15 lidí. Dva už tu chrní a já budu okamžitě ten třetí. “Max 45 minutes”  upozorňuje mě ještě organizátor, jinak mě prý disknou. Ještě jsem při závodě nikdy nespal, Pavlína nám zkušeně radila, že pomůže i 20 minut. Dobře tedy, z posledních sil nastavuju odpočet na telefonu na 20 minut. Zavírám oči a …
...zimnice jak sviň, z ničeho nic, strašná kosa, klepu se jak lacinej ratlík. Házím přes sebe připravenou deku, je to lepší, ale stejně se furt klepu a drkotám zuby. Nemůžu tou zimou usnout, snažím se aspoň zahřát a zklidnit, když najednou...

.... “Pí píííííí pí píííííí” zvoní mobil pod hlavou. “To už je 20 minut?”. Kurnik, celý to bylo zbytečný, měl jsem jít raději dál a neztrácet čas! Navíc se mi nedaří ten budík rychle vypnout, takže budím skoro celý osazenstvo stanu. “Sorry, sorry” omlouvám se. Vstanu a jestli jsem se alespoň trošku zahřál, zimnice je okamžitě zpět. Zase se klepu, zuby drkotají o 106 a přitom venku je teplo a slunce pálí. Rychle něco sníst a pryč odtud, pohyb mě určitě zahřeje. Hlad mám a to je dobré. Jdu ale jen po teplém. Těstoviny, vařící polívka, čaj, kafe. Kafe je fajn, dávám ještě jedno. Můj kelímek má 250ml tzn. 0,5l kafe to mě musí probrat, říkám si.


Zimou se rozbíhám hned za občerstvovačkou a hned je mi líp, když probíhám kolem místního jezera, už je mi teplo. Přeci jen těch 20 minut k něčemu bylo, možná plus to kafe, cítím se teď fakt dobře. Trošku ještě přidám, všude fandící lidé, hrozně mě hecují, takže to ani jinak nejde.






SMS. Ilča, sledujíc mě stále online píše “Koukám, že sis orazil, to je dobře! Nevím, jestli to víš, ale Petr to vzdal :-O”.
A sakra, špatná zpráva, tak to mi je ho líto, hrozně to chtěl dát. Přemýšlím, co se mu mohlo stát. To je zlý. "Ne, já to dám!" Hecuji se.

Po závodě mi Petr vše vypráví. Žaludek, od 30. km zvracel za každou občerstvovačkou, vše co snědl, šlo ihned ven. Takhle to zkoušel až do 100. km, kde ho organizátoři po dohodě stáhli ze závodu.


Posledních 40 kilometrů ze 168, posledních cca 2 700 výškových metrů z 9 600, poslední tři kopce, to už musí vyjít. Na první kopec Bovine (1987 m.n.m, 132. km) vystoupám úplně v pohodě kolem osmé večer. U salaše těsně před vrcholem zastavuju spolu s ostatními kolem mě a nasazujeme noční výbavu. Čelovka, merino s dlouhým rukávem, lehká větrovka a ¾ťáky. Jde se na klesání. Přesto co mám již nastoupáno (+7 600m), stoupání není vůbec problém, stoupám rychle a předbíhám hodně lidí, ale klesání začíná být hodně bolestivé. Levý kvadriceps při klesání už úplně vypíná, je tvrdý jako kámen a palčivě bolí při každém kroku z kopce. Je mi jasné proč. S těmi rychlými seběhy jsem to prostě přehnal, moc jsem tlačil na pilu a tady to je výsledek. Dolu ale musím.

Všichni mi utekli, klesám sám. V místech, kde se terén aspoň trochu narovná, můžu klusat, ale jakmile se to sklopí dolů, přecházím do chůze a místo nohama brzdím hůlkama. Každý krok na levou nohu, se ozve bodnutím ve stehně. Cestu si v hlavě zkracuju koukáním na výškoměr na Ambitech a hrou na “Už jen”.
Už jen 300 metrů dolů, ...už jen 200, ….jen 100 metrů”, už slyším fanoušky v Trientu (1300 m.n.m), “už jen 70 metrů, ….40, ….10 metrů”. Jsem tu. Je půl desáté večer, ulice plné fandících lidí, úžasná atmosféra, ale já jsem rád, že jsem rád. Rozebíhám se, je tu rovina, tak to jde. Míjím masérský stan. Přemýšlím, že by mi mohla pomoct masáž. Ne, jdu dál, nechci se už ničím zdržovat, chci to mít prostě celé už za sebou. Hned teď!

Občerstvovačka, něco pojím, polívka, pomeranče, sýry, salámy, trochu rozinek. S žaludkem tedy problém, jako vždy, nemám. Míchám vše, na co mám chuť a jak mi to přijde pod ruku. Hlavně ještě dolít kolu do camelu. Kolik já už jsem jí dnes vypil, tak 6 možná 7 litrů plus 2 litry kofoly? Vzpomínám si, jak sem před třicítkou začal po více než deseti letech bez běhu zase běhat. Kvůli vysokému tlaku. Nechtěl jsem začít brát takhle mladej už na do smrti prášky, tak sem zase začal běhat. A teď takový dávky kofeinu v kole a ještě ta Šleha. Snad mi z toho nebouchne pumpa, říkám si v duchu a pro jistotu od teď ředím kolu do camelu v poměru 2:1... pro kolu… v pohodě tlak mám už několik let dokonce i nízký.


Jdu na to předposlední kopec Catonge (2 027 m.n.m) z Trientu je to stoupání nějakých 800 výškových metrů. Koukám na hodinky a začínám hrát zase tu psychologickou hru na “Už jen”. Naštěstí stoupání je stále v pohodě a stoupám hodně rychle, zase nechávám pár lidí za sebou. “Už jen 700 metrů nahoru, …už jen 600 metrů”, když v tom dotáhnu nějakýho Belgičana, který stoupá podobě rychle jako já. Zavěsím se za něj. Uvědomil jsem si, že sem si vlastně pořádně s nikým po cestě nepokecal, všichni jen dupou a mlčí. Tiší blázni, napadlo mě. S Petrem vždycky kecáme, cesta ubíhá rychleji. Škoda, že tu není. Zkouším toho Belgičana, anglicky umí, chvilku kecáme, ale stoupání je strmé, tak toho brzy kvůli docházejícímu dechu necháme. “Už jen 150 metrů nahoru, ...už jen 100 metrů, …už jen 30” a jsem nahoře. 



Při stoupání pípaly SMSky, tak si teď aspoň vydechnu a přečtu si je. Kámoš David píše, sleduje mě online, že už jsem prý skoro tam a ať se držím. Udělalo mi to radost, tak se optimisticky vrhám na nepříjemné klesání. Ale je to ještě horší než kopec před, navíc Belgičan mi zatím zdrhnul. Sem zase sám. Vím, že už to dám, ale tohle klesání je už fakt mizérie, stehno bolí s každým krokem a únava je už zase kritická. Z nejhoršího mě dostává další podpůrná SMS tentokrát od Rendy. Díky moc.


Vůbec si nedomýšlím ani nepropočítávám, v kolik bych mohl dorazit do cíle, prostě tam už chci hlavně být. Dokončím tenhle útrpný sestup a pak už jen poslední kopec a jsem v cíli. V kolik to bude nevím, doufám, že brzo. Kolem půl dvanáctý v noci jsem za polovinou klesání předposledního kopce.
SMS od Ilony “Super 517. místo. Jsi borec, na netu už bylo, kdy bys měl dorazit do cíle, už s tebou počítají”.
Nechápu, že se stále ještě posouvám v pořadí dopředu, teď o dalších 30 míst. Asi nejsem jediný, kdo má nějaký problémy. Fajn, nicméně ta větička “na netu už bylo, kdy bys měl dorazit do cíle” mě zarazila víc. Chci to vůbec vědět? Netroufám se to ani odhadovat, nicméně je 23:30, tak ve 2 ráno v cíli? Nakonec zvědavost zvítězí.
A v kolik tam teda budu?” odpovídám.
Psali kolem pátý ráno
… Grrrrrr
Tak to chcípnu” píšu Ilče zpět.
To je za 5,5 hodiny, že já vůl jsem se vůbec ptal. No nic. Jdu dál.
Už jen 350 metrů dolů…. už jen 200 metrů dolů…. už jen 150 metrů... už jen ….

Poslední občerstvovačka Vallorcine (1260 m.n.m, 149. km). Na levou už při klesání nemůžu ani došlápnout. “Kde je ošetřovna s maséry?” ptám se hned u vchodu. “Bohužel tady maséři nejsou”. Ach jo. Občerstvovačku chci co nejvíc zkrátit ať už jdu a mám to za sebou. Doplňuju kolu 2:1, naházím od všeho kousek do pusy a zaleju teplým nudlovým vývarem. Jdu, musím jít. Po občerstvovačce se pohybuju chůzí alá "namrdaný kačer", když tu dojdu ke schodu, který musím sejít. S bolestí se zapírám do hůlek a sešlapuji schod, když si mého útrpného výrazu všimne jeden z organizátorů a ptá se, zda jsem “Ça va?”. “Ça va bien!” odpovídám, ale moc mi to nevěří. “Bonne courage, b
onne courage” slyším za zády.


Jdu k východu, když tu na lavici vidím sedět spřízněného Belgičana. Dám se s ním do řeči, má stejný problém jako já, stoupání ok, klesání tragédie. “Pojďme tedy spolu” navrhuji, protože se mi nechce do tmy samotnému. Jenže on ještě prý musí vyřídit nějaký telefony. Nechce se mi čekat. Jdu sám. U východu se ještě na chvilku zastavím u ohně. Příjemně hřeje. Tady by se to spalo. Ach jo zase spánková krize. Ne, jdu dál. Jsem ale sám, rozlámaný a strašně ospalý, nechci být sám. Snažím se uviset skupinku, co mě předehnala, ale nejde to, jsou moc rychlí. Motám se sám, spal bych, dál to nejde. Sedám na šutr a nohy dám do cesty, aby o ně Belgičan zakopl, až půjde kolem a vzbudil mě, kdybych usnul. Naštěstí je za chvilku tady. Rád ho vidím a on mě, zdá se, taky. Jdeme spolu k nástupu na poslední kopec La Tete aux Vents (2 130) a kecáme. Kopec před námi je strmý a holý, samý šutr, takže čelovky nad námi jsou krásně vidět a ukazují, jak vysoko budeme stoupat. 900 výškových metrů. Světla z čelovek se mísí s hvězdami na jasné noční obloze a člověk má fakt pocit, že bude stoupat až na Měsíc.
Chvíli po nástupu Belgičan oznamuje, že už mu to moc nejde a ať jdu se Španělem, co jde celou dobu s námi, že je do kopce rychlejší. Škoda, ale zpomalovat nechci, už se vidím nahoře a v cíli, takže se loučíme a věsím se za jižana. Nahoru pádí fakt rychle, sotva ho stačím, ale to mi vyhovuje, stoupání je to jediný, co mi ještě bez problému jde. Tepovka poskočila nahoru, takže se mi nechce ani tak spát. Předháníme několik lidí, všichni jsou už zničení a stoupají opravdu pomalu. Jsme nahoře, ale stan s kontrolou tu ještě není. Následuje cesta po kamenitém vrcholu s mírným stoupáním, občas se i trošku klesá, to mi ale vůbec nejde. Skákání z šutru na šutr a ještě z kopce je můj konec a Španěl je rázem v nedohlednu. Jsem zase sám a ty co jsme předhonili v kopci, mě začínají dohánět a předhánět. Kde je, kurnik, ten stan s kontrolou? Támhle je, asi tak 300m přede mnou, svítí a vidím v něm i stíny organizátorů, jak jsou schovaní před větrem. Dojdu tam, ale stan tu není. “Kde je?” rozhlížím se a vidím jen čelovky rozeseté mezi kameny. Aha támhle je přede mnou, prochází kolem něj lidi, tak dalších 200 metrů vpřed. Ty jo, dokonce tu mají stany dva a za nimi ještě další dva. Dojdu tam a zase nic, vůbec nic tu není. “Co to, kurva, je?”  říkám si ohlédnu se zpět. Ve tmě tam stojí další stany, v dálce přede mnou další, vidím je naprosto zřetelně. Zastavím se. Už mi asi hrabe nebo mám vidiny.

Jdu dál, stany se stále objevují, ale už jsem si zvykl, že je to jen můj blud. V dálce na vyvýšenině vidím další, ale ten na rozdíl od ostatních bludných stanů má vedle sebe ještě dvě zřetelné světla mířící mým směrem. To už musí být on! A naštěstí je. Jsem na posledním vrcholu La Tete aux Vents (2 130m.n.m, 157. km). Koukám na hodinky a jsou přesně tři hodiny ráno. Nechám se oscanovat čtečkou čipů a jdu dál. 3 km na poslední kontrolu u chaty La Flégére a pak už jen 8 km do cíle. Většina z toho je ale klesání a to mě fakt deptá.


Začínám klesat, stehno zase protestuje a bolí jak čert. Přijde mi, že čím víc ho šetřím, tím víc tuhne a bolí. Tak to ne, konec ulejvání. “Ne každá bolest něco znamená” četl jsem teď někde nedávno. “Nebolíš mě! Zítra si můžeš bolet, jak chceš, teď ještě musíš prosím tě vydržet!” říkám levému stehnu a přecházím do rychlejší chůze. Bolí to jak čert, ale nepřipouštím si to. Slyším za sebou kroky, zastavím u strany a pouštím borce, tak jako všechny ostatní co mě už předběhli, před sebe. Ale počkat tohle není borec, to je borka. Japonka. Super už mě dohánějí i ženský, ozvala se chlapská ješitnost. Pozdravím jí a nechám ji předběhnout přede mě. Běží strašně zvláštně, spíš cupitá, takže i když přecházím přes bolest zpět do rychlejší chůze, docela jí stíhám. Najednou zastavuje a ptá se, zda jsem si jistý, že jdeme dobře.

Ano, musíš rovně, támhle je značka. Vidíš?” říkám jí. Značky jsou reflexní, takže pod čelovkou už z dálky svítí jako maják, nechápu, jak to nemůže nevidět. “Díky” a cupitá dál. Za chvilku zase zpomalí, znejistí a zastaví. “Kudy teď?” ptá se. “Vpravo, támhle je značka” odpovídám. Super, takže já vidím všude stany a ona pro změnu nevidí vůbec značky. Dobrá dvojka.

Jdu teda radši před ní, a jak slyším, že za mnou furt cupitá, nedá mi to, nechci ji zdržovat, plus ta mužská ješitnost, pokusím se z rychlé chůze přejít do běhu. Ze začátku to bolí, ale nepřipouštím si to, když po chvíli zjištuju: Ono to docela jde! Stehno se nějak prohřálo, sice pajdám, ale je to běh. Dobíháme spolu až na poslední kontrolu na chatu La Flégére (1860m.n.m, 160. km), kde si ona sedá. Já pokračuji dál. Už je to tak blízko jen 8 km.



Už jen jdu, neběžím, mám toho dost. Ohlížím se ale zpět a vidím, jak k chatě La Flégére, dobíhá dlouhý had čelovek. “Ti mě za chvíli mají” říkám si. A opravdu, ještě než odbočím z příjezdové cesty k La Flégére na strmou lesní cestu do Chamonix, prožene se kolem mě asi deset závodníku a v dálce se blíží další.
Tak já jsem předběhnul už přes tisíc lidí a na posledních pár kilometrech mě jako doženou a předběhnou? To ne!” Řekl jsem si, zaťal zuby, povolil ručku a pustil se z kopce. Stehno bodalo, ale nepřipouštěl jsem si to. Běžel jsem dál a postupně i zrychloval. Cesta, kterou se klesalo, byla strmá, samá zatáčka a všude kořeny, přesto běžím rychle a stehno už vůbec nevnímám. Už vidím pod sebou čelovky, té skupinky deseti běžců co mě před chvílí předběhli. Někteří už přešli do chůze. Dohnal jsem je a začínám je postupně předbíhat, jo! Všichni už jsou za mnou. Běžím dál. Najednou se mi běží fakt dobře, asi už nastupuje euforie, že už jsem skoro v cíli. Míjím další lidi, co už jen jdou. Běžím dál ještě aspoň tak 1,5 kilometru. Otáčím se, nikdo za mnou, široko daleko tma. Ok, odpočinek. Přecházím také do chůze, ale docela svižné. Koukám na výškoměr, chybí uklesat už jen 300 metrů.
Už jen 300 metrů dolu... už jen 200 metrů… už jen 150 metrů
Chamonix se pode mnou stále přibližuje. Doháním tři kluky. Jdu s nimi, občas klusnem. Proti nám stoupají nahoru 2 chlápci se zvonci fandit. Jak nás spatří, začnou burácet a zuřivě zvonit “Bravooo, bravooo!”. Prý je to ještě tak 20 minut a jsme v cíli. 20 minut. Neuvěřitelný.


Nicméně je to nekonečný, ale pak v dálce spatřím, jak lesní cesta ústí na osvětlenou silnici. Konečně. Teď už je to opravdu kousek. Rozebíhám se. Běžím sám ulicemi. Koukám na hodinky, je chvilku po pátý ráno. Nekecali, měli dobře spočítaný, že dorazím kolem pátý. Přestože je ještě noc, po ulicích se trousí dost lidí. Když mě spatří, zastaví a urputně tleskají a vykřikují “Bravoooo”. Lidí přibývá, blížím se k centru. Sportovní hala, kde jsme se registrovali, tady už to znám. Vbíhám do ohrazeného koridoru, okolo hrazení skupinky lidí, tleskají, fandí. Jsem dojatý, mávám jim na oplátku a děkuji. Poslední zatáčka a je to tady, cílová brána, tleskání, povzbuzování komentátorů, zvonce, všechno se to mísí v nejúžasnější atmosféru a nepopsatelný pocit štěstí. Probíhám časomíru v čase 36h 54m 55s na celkovém, pro mě neuvěřitelném, 479. místě z 2469 závodníků. Dokázal jsem to ….hlavně teda hlavou ….ještě že jsem beran!





Doslov
- Čas vítěze, domácího Xaviera THEVENARDa, byl 20:34:57. Nechápu a gratuluji!
- Čas nejrychlejší ženy, Američanky Rory BOSIO, byl 22:37:26 a vytvořila tak nový ženský rekord trati. Celkově skončila na 7. místě. To už nechápu vůbec. Gratuluji!
- Z 2 469 závodníků závod dokončilo v časovém limitu 46 hodin 1 686 běžců.
- Pavlína závod také úspěšně a šťastně dokončila. Gratuluji!
- Petr je odhodlaný to zkusit znovu.
- Za celý závod ani po jsem neměl žádné problémy se zády. Děkuji všem, co mě dali do kupy.
- Závod jsem běžel v botkách INOV-8 TRAILROC 255 od Michala D. z Trailpointu. Žádný puchýř, max. spokojenost. Díky.
- Jakub Řídel závod nakonec nedokončil, jestli ho nakonec pustili do stanu bez vestičky nevím.
- Z Čechů jsem skončil na 4. místě. V mé kategorii (senioři muži) na 210. místě.
- Mojí největší motivací dokončit byla ve skutečnosti oranžová finišerská vestička. Je fakt super!
- Pajdat druhý den ve vestičce po Chamonix je skvělý zážitek. Všichni uznale pokyvují.
- Lithiové baterky jsem v Datartu reklamoval a peníze mi s omluvou vrátili.
- Dva dny po závodě jsem lehnul s horečkou, kterou jsem naštěstí po dalších dvou dnech vyležel.
- Poprvé jsem si šel zaběhat 10 dní po závodě, stehno úplně v pohodě a už si s ním ani nepovídám.
- Při psaní tohoto blogu jsem vzteky rozsekal jednu klávesnici zn. Microsoft. Už nikdy Microsoft!
- Místo stanů už vidím zase jen kameny.
- Po doběhnutí jsem si řek “Už nikdy víc”, teď přemýšlím co vylepšit, aby to příště bylo ještě lepší.
- Všem, kdož mě během závodu podporovali moc opravdu moc děkuji.


Časy na jed. kontrolách: