neděle 14. prosince 2014

Pražskou stovkou až na bednu EKUTu (300km, +11 700m)

5.12.2014, Praha, Pražská stovka (130 km, +4400m) 3. a poslední etapa EKUT (300 km, +11 700m)

"Bedna, bedna, bedna" od úspěšného Loučení, kde jsem skončil na 4. místě, na nic jiného nedokážu myslet. Je to jako šťavnatá pastva pro mého berana v hlavě, který to pěkně baští a tím sílí na novou výzvu. Loučení (170km, +7 300m) bylo první částí závodu EKUT*, druhou částí je Pražská stovka (P100). V průběžném pořadí EKUTu ztrácím na Láďu Erberta na 3. místě pouhých 19 minut. Ještě nikdy jsem nebyl bedně tak blízko a na Pražské stovce udělám všechno proto, aby se na tu bednu konečně poprvé dostal.

*EKUT = Extrémní Kombinace Ultra Trailu (300km, +11 700m), závod stávající se ze dvou závodů Loučení (170km, +7 300m) a 14 dní poté Pražské stovky (130km, +4 400m).

Jak se dát během 14ti dnů po stomílovce do kupy a připravit se na další těžký závod? Hodně jsem tuto otázku po Loučení řešil a vymýšlel co nejlepší postup. Nakonec se mi to ale vůbec nepovedlo, protože 3 dny po Loučení mě zkosila horečka a já musel lehnout do postele. Poprvé jsem tak vyběhl na regenerační 12 km výklus až v neděli týden po Loučení. V následujícím týdnu před P100 pak stíhám už jen jeden 4,5 km výklus na páse, masáž, kryokomoru (-130 °C, 4 minuty) a to je vše. Je pátek 5. 12 a večer to všechno vypukne. Cítím se ale dobře a hlavně se moc těším.

Jedním z důvodů, proč se tak těším, je i to, že jsem na Pražskou stovku pozval i mého kámoše Patrice Perrina Francouze žijícího v Rakousku, s kterým jsem se seznámil na 100 miles of Istria. Tam jsme spolu běželi posledních 55 kilometrů ze 170 a spolu jsme také nakonec proběhli cílovou páskou. Hodně jsme si padli do noty, ale od té doby jsme se bohužel neviděli, tak se těším, až se zase potkáme a pokecáme.

Patrice s sebou vzal z Rakouska ještě jednoho borce Helmuta Hofera, takže všichni spolu razíme ještě před registrací na večeři do pizzerie na Pakráci. Během pojídání výborných těstovin vysvětluji klukům, jak to na P100 chodí: Občerstvovačky u zaparkovaného auta, samoobslužné kontroly s barevnými fixy, tajné kontroly, polívky a občerstvení po hospodách, standardní turistické značení versus Olafošipky atd. Kluci s neskrývavým údivem a možná i obavami přikyvují, ale zdravé nadšení pro dobrodrůžo neztrácejí. Vždyť nás čeká trať o délce 131 km s převýšením + 4 400 m plná deště, bahna a srandy!


Po večeři se jedem do Modřan zaregistrovat. Rychlá převlíkačka v tělocvičně, pokec se všemi známými, na který se vždycky těším. Na P100 přijeli snad úplně všichni, dokonce i Petr z Roudnice, který už poslední roky nic jiného něž P100 neběhá a to jsme dříve běhali spolu vše. Všichni řeší co na sebe, protože podle předpovědi má v podstatě celou sobotu pršet. Nakonec na sebe hážu pouze 2 vrstvy: 200g letní merino s dlouhým rukávem a lehkou goráčovku s kapucí.


Helmut využívá posledních pár minut k relaxaci
Další otázka za 100 bodů: "S hůlkami nebo bez?". Vzhledem k slině rozblácenému terénu Olaf (hl. organizátor) hole důrazně doporučuje, ale nakonec podlehnu přesvědčování Patrice:

"The profile is not that hard. It's OK we don't need poles Aleš!"
"OK" a hůlky teda neberu.

Předstartovní fotečka: Patrice /FRA/, já, Petr a Helmut /AUT/.
Z Modřan se přesunujeme vlakem na start do Staré Hutě u Dobříše. Ve vlaku chvilku pokecám i s Láďou, který je momentálně v EKUTu na 3. místě 19 minut přede mnou. Vůbec mi nedělá radost, že nemůžeme běžet spolu jako při 2. etapě Loučení před 14 dny. Dnes jsme bohužel hlavně soupeři. Pokud se chci dostat na bednu musím ho předběhnout alespoň o těch 19 minut.

"Víš co, do 100 km  poběžíme spolu a pak začneme závodit. Co ty na to? ;)" navrhuji v žertu.
"OK" přikyvuje s úsměvem. No, nakonec to tak skoro dopadlo, ale to předbíhám.

Při cestě z vlaku na start se rozloučím s klukama, protože se už asi neuvidíme. Na rozdíl ode mne chtějí běžet "na pohodu". Rozhlížím se a překvapuje mě ta masa lidí. Prý nás je na startu kolem 350. Odbočuji si ještě odskočit bokem do křoví na malou, ale když se kouknu zpět ke startu, všichni už běží.

"A kurňa!"

Start musel být nějak letmo a potichu. Hodím se tedy do gala, zapnu start na Ambitech a jdu na to. Ach jo, ostré tempo hned od začátku, to nemám rád.

Postupně se ještě ve vesnici prodírám přes ostatní dopředu, Chtěl jsem si držet čelo, ale to už je ani nevím, ani nevidím, kde. Za vesnicí běžíme odbočkou vlevo a po zpevněné lesní cestě dlouhým stoupákem až na nejvyšší bod tratě Čihadlo (528m). Celou dobu běžím. Míjím spoustu běžců, ale nikoho moc nepoznávám, což znamená, že jsem stále ještě moc vzadu. Konečně známá tvář Tomáš Zaplatílek, prohodíme pár slov a já letím dál dopředu. Aááá, tenhle styl běhu poznávám, to nemůže být nikdo jiný něž náš pronásledovatel z Loučení László Barta, který je v EKUTu průběžně na 5. místě 22 minut za mnou.

"Hi, how are you man?" ptám se.

Prý nic moc, necítí se dobře a je to znát i z pomalejšího tempa. Škoda Lázlo mě dnes zezadu postrkovat očividně nebude. Rozloučím se a mažu vpřed. Závodní pole je již roztrhané a občas už běžím sám. Je na čase zapnout navigaci v Ambitech. Kufrovat si dnes nemůžu dovolit.

Jsem pod vrcholem Čihadlo a začíná se klesat. Pouštím to dolů, ale cesta je stále ještě zpevněná a na můj vkus a hlavně obutí (Inov8 X-Talon 212) dost tvrdá. Přesto to pálím dolů co to dá, až mi poprvé píchne v koleni a to jakoby vypne. Klopýtnu přes něj, zabolelo to fest, ale běžím stejným tempem dál. Asi se musí ještě prohřát.

Konečně měkký povrch, nezpevněná cesta plná hlubokého řídkého bahna. Koleno si libuje, jak je to najednou krásně měkké a já se snažím nevymést nějakou bahenní louži, kterých je tu plno. Do toho ještě mrholí a poprchává, takže za chvíli již jakékoliv prdění se s vyhýbáním se vodě nemá smysl a dál beru všechno na přímo. Zase si v duchu pochvaluji své X-Talony jako na Loučení, to je prostě bota bot. V bahně drží jak buldok a ač běžím bez hůlek, vše probíhám s jistotou bez sebemenší známky podklouznutí.

První tajná kontrola na ní Zuzka s Petrou podávající valašskou "Živou vodu". S díky sice odmítám, ale řetízkovala a voněla pěkně.

Běžím už přesně hoďku a bohužel vůbec nemám přehled, kde jsou ostatní EKUŤáci, který jsou průběžně na 1. - 3. místě, což mě trochu znervózňuje. Chtěl jsem být s nimi co nejdříve v kontaktu. Nicméně odhaduji, že Láďa(3.) bude určitě přede mnou a Gábor(1.), který má vždy pomalejší starty, někde za mnou. Kde je Martin(2.) vůbec netuším.

Přibíhám na první čipovou kontrolu s občerstvením K3 na 18. km v Cholíně v čase 1h 46min. Rychlost je stále vražedná přes 10,3 km/h. Nicméně cítím se skvěle, nic ještě nepotřebuji a ani na nic nemám chuť, takže si jen odpípnu čip, pozdravím se s Kubou Řídelem a běžím dál. Ještě ve dveřích mě upozorňují na změnu následujícího úseku trasy, ale ani si to nedoposlechnu a věším se za partičku, která si to už poslechla a tak určitě ví kudy.

Po silnici nadbíháme několik km zrušený úsek a zpět na původní trasu se vracíme před Bílou skálou. Následující trasa je v itineráři popsána jako nebezpečný úsek. Nádhera, úzká kamenitá pěšinka ve strmé skále přímo nad hladinou Slapské přehrady. Nahoru, dolů, spousta schodů a řetězů. To mám rád, letím co to dá a předbíhám další běžce. Samo pouze když je to bezpečné nebo když mi raději uhnou z cesty.


Kolem 27. km je cca kilometrová vracečka ke K7 Častoboř, když na ní vbíhám, proti mě už se vrací ufoni z čela závodu. Asi po 100m vidím proti sobě i známou tvář z Loučení. Láďu(3.).

"Tak tady jsi, pane jo, ty to teda drtíš." říkám si v duchu

Běžím zpět z vracečky a přes čelovky mířící mi přímo do očí se snažím rozpoznat další lidi z čela EKUTu. Nikde nic, až těsně před koncem vracečky mám pocit, že jsem zahlédl Martina Šebánka(2.). OK, konečně mám trochu přehled, kde jsou ostatní vyjma Gábora(1.).


Nějak začínám vadnout a zase se ozývá to koleno. Koukám na Ambity je kolem 3:45 ráno. Jsem na 34. km. Je to jasný, je čas na první šlehu. Jen ve mě zasyčela a v tom mě svižně předbíhá kdosi s hůlkami rozevlátými hodně od těla. Ten styl hned poznávám. Gábor(1.). Maďarská mašina, vedoucí muž průběžného pořadí EKUTu. Unaveně a celkem odevzdaně zírám na to, jak se mi rychle vzdaluje v dáli. Pak se ale ve mě něco kousne. Vzpomínka.

"Vždyť jsem s tebou na letošních Brtnických ledopádech dokázal držet krok až do cíle! Tak proč né i dnes?"

Zařadím vyšší rychlost a vydávám se ho stíhat. Tep jde zase nahoru a s tím začíná zabírat konečně i kofeinová šleha. Za chvíli ho mám a dál běžím jen pár kroků za ním. Koukám jen na jeho nohy, jak jedna míjí druhou. Nechávám se tím úplně hypnotizovat. Je to uklidňující, nemusíte se o nic starat, tempo i směr drží ten před vámi a vy tak jen odpočíváte a šetříte síly. Dělám to takto už od základky, když jsem běhal závodně patnácti stovky. Vždycky sem ale doběhl pouze druhý. V průběhu závodu jsem prostě zaparkoval za spolužáka Lukáše Zimmera a nechal se jím odtáhnout jakoby v transu, sledujíce jeho nohy, až do cíle.

Hned jak Gábor(1.) zjistí, že sem to já, ptá se, kde jsou ostatní EKUŤáci. Hlavně Láďa(3.) a Martin (2.).

"Láďa musí být max. 10 minut před námi. Martin je asi za námi" odpovídám anglicky.

Běžíme dál, Gábor drží skvělé tempo, když v tom se nám přes cestu objeví říčka, přes kterou leží padlý strom. Cesta dál vede samozřejmě přes něj. Díky Olafe! Gábor má hůlky, takže jde neohroženě vpřed přes strom. Já hůlky nemám. Chvíli se ostýchám, zda to nepřelézt raději po čtyřech. Vykoupat se ve studeném potoce bych se opravdu nechtěl. No nic, jdu normálně vestoje a nakonec to není tak hrozné, takže zvládám v půlce i selfíčko na památku.





Na 40. km je další vracečka ke K11 Psané skály. Kousek za jejím ústím se proti nám vrací Láďa(3.). Koukám na hodinky a místo, kde se míjíme. Tentokrát si to stopnu, abych věděl přesně kolik na něj ztrácíme.

S Gáborem(1.) se vyškrábeme ke K11, která je vysoko na skále. Označíme si výkaz fixem v čase 4:56 od startu a jdeme dolů ze strmé skály. V tom najednou Gáborovi podjedou nohy. Aby to vyrovnal jakoby poskočí vpřed, těžiště tak dostává před sebe, ale tím získává ve strmé skále i nepřiměřenou rychlost. Snaží se zabrzdit, ale zakopává a s rukami před sebou letí ze skály dolů.

"Gábóóóóóóóór!!!!" řvu za ním.

Hůlky letí pryč a naštěstí se zachycuje o větev, která ho vytočí zpět ke skále a pak už si jen ustele o pár metrů pode mnou na takovém skalním stupni. Zvedá se na nohy, je to dobrý.

"Man! Are you ok???", ptám se ho přesto s obavami, když k němu slezu.
"Yes. Ok", odpovídá a hned se škrábe zpět nahoru pro odhozenou hůlku.
"Go, go!", pobízí mě.

Uf. Ty woe, to jsou věci. Pomalu se tedy vydávám dál bez něj a několikrát se ještě ohlížím, zda je opravdu v pohodě. Vypadalo to fakt strašidelně. Sotva ale doběhnu na místo, kde jsme se míjeli s Láďou(3.) Gábor už je za mnou. On je fakt neuvěřitelnej ufon. Koukám na hodinky. Láďa je před námi pouze necelých 5 minut. Za chvíli ho máme.

Zajímavá vesnice na trase, kde se asi lidi mezi sebou rubou nahý.
Když s Gáborem(1.) přibíháme na další čipovku K12 v Juniorcampu Nová Živohošť na 46. km, Láďa(3.) už tam sedí a akorát se pouští do polévky. Pozdravím se nejdřív s Pavlou u kontroly, která mi odpípne čip a řekne naší pozici: 21. místo, čas 5:41. Mrkneme na sebe s Láďou a je jasný, že od teď poběžíme dál zase spolu jako na Loučení. Polévku máme všichni v sobě, ještě doplníme pití a běžíme dál. Teď už ve třech.

Gábor je skvělý, přísný a neúnavný tempař. Prostě mašina, která táhne vpředu a my s Láďou jsme jak tažené vagónky za ním. Vláček hadr.

"Maďarský EKUT Expres, Stará Huť - Modřany" napadá mě.

Běžíme dál skvělým tempem přes vyhlídku K13 (51. km) Na Vrchovnici, kterou jsem si spletl s vyhlídkou Máj, protože je stále ještě tma jak v pytli. Svítat začíná až těsně před Měřínem na 62. km, kde je další čipová kontrola a občerstvení. Obsluha samozřejmě nejsympatičtější neb se jí dnes ujali jinak vynikající drtičky ultra trailů a čarodějnice Zuzka Urbancová a Petra Mücková.


"Ahój, tady máte poukázku na polívku a pak si přijďte pro perníček a živou vodu!" vítají nás hned ve dveřích a mávají panáčkama.

Polívku do sebe vyklopíme i s rohlíkem snad během minuty. Živou vodu s díky opět odmítám, ale perníčky si beru rovnou dva. Jsou krásně zdobené např. nápisy P100 a jsou moc dobré. Chroupu je ještě několik kiláků za Měřínem.

Náš EKUT expres zase vyráží a Gábor bez pardonu běží a vybíhá vše, co je alespoň trochu běhatelné. Občas je opravdu náročné ho stíhat. Stoupání, které on neúprosně vybíhá, bych já, kdybych běžel sám, asi určitě neběžel.

Někde jsme zapomněli uhnout, takže přes louku zpět na správnou trasu

K16 Nad Tetínským lomem, 72 km, 8:42

Máme to pěkně rozběhlé a začínáme koketovat i s myšlenkou, že by se nám tímto stylem mohlo podařit předběhnout i prozatímní čas Martina(2.) a posunout ho tak z 2. na 4. místo v celkovém pořadí EKUTu. Dopočítali jsme se k tomu, že by na to měl stačil náskok cca 33 minut, což není nereálné. Celý vlak EKUT expres by tak mohl stál nakonec na bedně. Všechno ale bylo nakonec úplně jinak.

Dostáváme se konečně k vyhlídce Máj, tradičnímu cíli skoro každé Pražské stovky. Bohužel viditelnost je mizerná, protože je velká oblačnost a lije jak z konve. Takže žádné zdržovaní, označit kontrolu a běžíme dál.

Bohužel, dneška žádné výhledy z Máje nebudou.

K17 Vyhlídka Máj, 74 km, 9:00 - Honza Kotyk, ač neběží přímo s námi, stále se někde potkáváme

Láďa přede mnou, Gábor opravdu vyjimečně někde za mnou
K dokončení první 80 km části P100 už nám zbývá jen kousek, necelé tři kilometry. Z turistické žluté cesty odbočuje trasa pomocí Olafošipkek vlevo a to nevěstí nic dobrého. Navíc v itineráři je opět poznámka "Střeblov - Nebezbečný úsek".

Z kraje to je úplně v pohodě, dokonce až skoro poetické, jak dočervena popadané listí v klesání na trase kontrastuje se zářivě zelenými mechy.



Pak se ale "cesta" stočí v strmém kopci do náročného traverzu po úzké jílovité pěšince. Vzhledem k dešti a strmosti to začíná slušně klouzat a přestože mě X-Talony zase skvěle drží, tak tady trošku lituju, že nemám hůlky. Navíc přemýšlím, jak to tady bude vypadat pro běžce resp. chodce na konci startovního pole, až se tu v dešti prožene dalších 200 lidí. Před námi tu proběhlo sotva 20 lidí a už teď je schůdnost tohoto úseku celkem výzva.

Každopádně Střeblov je za námi. Vyběhneme z lesa na silnici a přes Slapskou přehradu a uháníme k další čipovce s občerstvením v Třebenicích na 80. km.

Krásné počasí, skoro neprší, ideální pro 130 km běh...

Vodní dílo Slapy
V Třebenické hospůdce, kde je K19, nás hned za dveřmi odpípnou a dají nám itinerář na druhou 50 km část trasy. Mám ale na pilno, potřebuju doplnit hlavně pití a něco sníst, tak itinerář i s kontrolním výkazem pokládám na stůl a jdu shánět něco do camelu. Super, mají Kofolu. Kupuju si 1,5l a vše leju do camelu, který už byl úplně prázdný. Kluci se mezitím pustili do polívky a už jí skoro dojídají. Svojí tedy zředím studenou vodou a vypiju přímo z misky, aby mi neutekli. To už jsou u dveří a tak se zvedám také, popadnu batoh a mažu taky.

"Nesmím si nechat utéct nás vláček, náš Maďarský EKUT expres." žertuju ještě s obsluhou kontroly u dveří.

Seběhneme bambilión schodů dolů ze Slapské přehrady a míříme na krásný úsek podél Vltavy, bývalé Svatojánské proudy. Ještě se mrknu přes mobil na stav závodu a zjišťuji, že Martin(2.) na nás na předposlední čipovce v Měříně ztrácel už 21 minut.

"Potřebujeme mu dát ještě 12 minut" hlásím ostatním.

Máme na to ještě 50 km, to bude brnkačka. Stále máme díky Gáborovi skvělé tempo. Vracím mobil do přední kapsy od batohu a ze zvyku si ještě vše ošáhnu, zda mi něco nechybí, zejména itinerář s kontrolním výkazem.

"Sakra, kde mám itinerář? A výkaz?!" zastavuji, šacuji všechny kapsy.

Nic. Vzpomínám, kde sem ho měl naposled. Stůl. Ten stůl v Třebenicích.
"Nechal jsem ho tam na stole! Já debil!"
Volám na Láďu co se mi stalo, Gábor nerozumí, tak běží dál.

"Zavolej Olafovi a nějak se s ním domluv. Přece nepoběžíš zpátky." volá na mě Láďa a běží dál za Gáborem.

"Do prdele! Já sem takovej kretén! Takhle to podělat. Néééé, kurva!" prskám nahlas, snažíc se dovolat Olafovi.

Bohužel tu není signál. Kluci jsou už fuč. Otáčím se, musím zpět. Kolik to může být zpět? Určitě hodně přes kilák spíš dva. Tzn. tam a zpět minimálně 3 km navíc. S bednou se můžu rozloučit, ty dva už nedoženu a Martin(2.) je pouhých 20 minut za mnou. Obrovské zklamání a frustrace.

Rozebíhám se zpět. Dlouho sem nebyl na sebe takhle, s prominutím, nasranej. Za neustálých nadávek dobíhám zpět ke Slapské přehradě. V protisměru míjím spousty běžců s tázavým pohledem, proč se vracím zpět. Vybíhám bambilión schodů nahoru na přehradu, tepovka jeden na max. Když doběhnu do Třebenické hospůdky, letím přímo ke stolu, kde vše samozřejmě leží. Itinerář i kontrolní výkaz. Popadnu to a mažu zpět ke dveřím.

"No, vláček mi bohužel ujel, protože sem vůl a nechal jsem tu itinerář a výkaz." odpovídám na tázavé pohledy obsluhy kontroly u dveří.

Úplně to ve mě vře, ale na druhou stranu ta obrovská nasranost mi překvapivě dodává jakoby novou sílu i chuť dál bojovat.

"Já je doženu! Jo, prostě je doženu!" odhodlal jsem se.

Zastavím. Kopnu do sebe šlehu, zapnu berana v hlavě na totální bezohlednost vůči svému tělu a únavě a vyrážím vpřed. Bambilión schodů pro změnu zase dolů ze Slap a dál po stezce podél Vltavy. Míjím místo, kde jsem se otáčel a koukám na Ambity, dohromady skoro 3km navíc. Ok.

Začínám dobíhat pár skupinek běžců co běží jen 50 km denní trasu. Za chvilku jsem před nimi a běžím stále rychle dál, dokonce si cvaknu i pár fotek.



Ještě než stezka uhne od Vltavy vlevo nahoru cca po 7 km, dobíhám skupinku stovkařů, které jsem míjel když jsem se vracel do Třebenic. Super! Mám ze sebe radost a ve stoupání Pod Strání je dokonce nechávám za sebou. Kluci už nemůžou být daleko. Jakmile se terén jen trochu narovná zase běžím vpřed. V dálce vidím K21 Pod Homolí a v hloučku lidí se mi zdá, že už je vidím. Nicméně než tam doběhnu a označím si, všichni jsou pryč. Ženu dál do kopce a pak trasa začíná klesat dolů do Štěchovic. Seběh to je moje a napálím to, co to dá. Letím dolů a za skupinkou turistů vidím Láďu(3.) a předním Gábora(1.).

"Jóóóóóóó !!!!" řvu radostí a letím za nimi, až je z kopce předběhnu.
"Čau, ty woe já vás dohnal! Jooo!" zdravím se s Láďou

Po 13 kilometrové stíhačce se můžu opět zařadit v klidu za Maďarský EKUT Expres a zase trochu zvolnit a o nic moc se nestarat. Bohužel ale tato pohoda netrvala moc dlouho.

K22 Ve Štolách - Štěchovický poklad, 93 km, 12:10
Přes Štěchovice a nepříjemný asfaltový úsek před stoupáním ke K22 Štěchovický poklad jsme se dostali celkem rychle až k Sázavě do Pikovic. Myslel jsem, že budu tou mojí stíhačkou hodně vyšťavenej, ale je to ok. Dokonce při sebězích letím vždy napřed a pod kopcem ve výklusu na kluky počkám, až mě doběhnou. Další čipová kontrola na 99 km je tradičně v restauraci U Dolejších v Pikovicích.

Kopneme do sebe výborný vývar a jdeme si na WC doplnit zásoby vody. Vše v cajku, zásoby doplněny a razíme dál. Teď bude za Pikovicemi pořádný krpál na kopec Ďábel (398m) což je zároveň geometrický střed Čech, jak se dočítám v itineráři.

Most přes Sázavu, Pikovice
Dupeme už nějakou dobu do kopce a tak se při tom mrknu do mobilu, jak si vede Martin(2.) a o kolik jsme si na něj zvětšili náskok.

"To není možný on už byl v Pikovicích. Jen 16 minut po nás!" s údivem oznamuji Láďovi.

To nejvíc ohrožuje samozřejmě mě, pokud s tím nic neudělám, můžu se s mojí první vysněnou bednou rozloučit a skončím zase na bramborovém 4. místě.

"Hele, až bude další klesání, tak se zkusím asi trhnout, jinak nemám šanci." vytahuji Ládovi své karty ven.
"Jasný" přitakává.

Klesání a to pořádný následuje hned za Ďáblem a tak vybíhám hned před Láďu(3.) i Gábora(1.). Je čas dnes už podruhé zapnou berana v hlavě na plné koule a zmizet. Klesání začíná promočenou loukou, ale X-Talony se do ní zakousnou jako nic a já letím dolů z kopce jak šílenec tempem 3:55 min/km. Kluci jsou za chvíli v nedohlednu.

Při stoupání Zlatým údolím k Olešku se stále ohlížím, ale nikoho za mnou nevidím. Jak tlačím na pilu, hodně piju a koukám, že mi dochází pití. Musím šetřit. Za Oleškem vidím partu turistů, co jde denní 50km trasu, jak si nalévají teplý čaj z termosek.

"Ahoj, nezbylo by tam prosím i něco pro mě?" ptám se.
"Jasně, dej si. Tady máš." a ochotně mi nabízí plný hrnek.

Kopnu ho do sebe na ex a když dopiji poslední lok, cítím jak mě něco škrábe v hrdle.

"Ježiš, co to v tom je?"
"Rum chlapče, to je v tomhle počasí nejlepší!" odpovídají zvesela
"Chceš ještě?"
"Neeee! .... anebo, anebo tak jó." a kopnu do sebe ještě druhý hrnek.

S nezaměnitelnou chutí tuzemáku na jazyku letím dál. V následném klesání po nějaké louce mi to dnes poprvé podklouzne a tak házím parádní mrchu. Rozuměj X-Talony za to nemůžou, to ten rum! Slajduji celým bokem asi 6m dolů po bahně přímo mezi uhýbající pochoďáky. Paráda a jsem jako dobytek.

To už jsem ale skoro ve Skochovicích, kde je v kempu na 110 kilometru poslední čipová kontrola K26. Kousíček po asfaltce, pak po pěšině podél Vltavy a jsem tam.

"Musím to tu vyřídit co nejdřív, žádný zdržování" říkam si.

Hlavně doplnit pití. Na Kofolu, kterou tu stejně ani nemaj, nemám ani pomyšlení, ale zaujala mě Fanta. Objednávám si zase 1,5l a vše přelejvám do camelu. Na polévku si ani lžíci neberu, vypiju jí po zředění přímo z talíře. OK, jedeme dál.

Z kempu vybíhám zpět na pěšinu podél Vltavy a zleva akorát přibíhá Gábor a Láďou. Jsou stále blízko, musím přidat.

V následném stoupání nad Vraném kontroluji po jistotu stav v mobilu. Jsem na 10. místě. Kluci doběhli do Skochovic 8 minut po mě, takže jsem jim dal na 8 kilometrech 8 minut a před sebou mám posledních 20 km. Pokud udržím tempo, tak by se mi těch potřebných 19 minut na Láďu mohlo povést. Navíc si zvyšuji náskok i na Martina(2.), který na mě ztrácí už zase víc jak 22 minut.

Ok. Dám ještě poslední šlehu. Kopnu jí do sebe akorát na vrcholu Zvolské Homole a mažu dál. Snažím se běžet opravdu na max. Ve stoupání, které bych normálně ani náhodou neběžel, si vždycky řeknu: "Tohle by Gábor určitě běžel." a dám to taky. Klesání mi pak jako vždy nedělá žádný problém a tam to rvu, co to dá. Dokonce předbíhám dalšího stovkaře, takže se šoupu na 9. místo. V následném stoupání se mě snaží dohnat, ale s dalším klesáním už nemá šanci. Tam to zase napálím a rázem je v nedohlednu.



Skvělý je, že je stále světlo a už se blížím k Šancím. Já snad ty Šance stihnu poprvé co P100 běhám za světla. Nejdříve ještě označit předposlední kontrolu K30 u Hálkova pomníku a před ním si vyfotit nefalšovaného domácího divočáka a vzhůru na Šance.

Ná, puťa puťa.
Když se vydrápu se skupinkou padesátkařů až nahoru na Šance, musím konstatovat, že to za světla opravdu není tak hrozný, jak za tmy při minulých ročnících. Nicméně je půl páté a začíná se hodně stmívat, takže už raději zapínám čelovku, kterou jsem si za celý den ani nesundal z hlavy.

Posledních 8 km. Píšu domu SMS, že je čas pro mě vyrazit. Cca za hoďku bych měl být v cíli, to je tak akorát. Všechno uklidit a zase se rozebíhám vstříc posledních 8 km a nekonečným Olafošipkám.

Ale ne, dochází mi baterky v čelovce. To už to kurnik ten kousek mohly vydržet. Na druhou stranu mám tam stále ty samé, co už tam byly na obě etapy Loučení (170km) a teď skoro celou P100. Akorát když čelovka úplně zhasla, dobíhám Petra Kotláře, který dnes běží s nějakou holčinou pouze denní padesátku. Ochotně mi asistuje s výměnou baterek (díky Petře!) a já už můžu zase naplno dotáhnout poslední kousek tratě.

Před poslední kontrolou K31 Petrova strouha na 127 km se mi ještě zvrkne noha a já se dnes podruhé vyválím v bahně. Kotník bolí jen chvíli, za chvíli zase běžím a už vidím Modřany.

Proběhnu dolů směrem k Modřanské rokli, tam tradičně tou nejhorší a nejprudší cestou nahoru k silničnímu podchodu. Teď už je to brnkačka přes sídliště ke škole prof. Švejcara, kde je cíl.

Vždycky vás rád vidím ...Modřany
Modřanské sídliště probíhám už skoro nazpaměť, zahýbám ke škole, otevírám dveře, po chodbě utíkám vpravo k cílové kontrole a tam mi dopípnou cíl.

"Áaaaaaaa" ano, je tu cíl! Mám to za sebou, úleva, Olaf mi gratuluje a potřásá rukou.
"Jsi devátý, čas 17:48. Gratuluji!"
"Díky, díky, díky."

Snad to bude na tu bednu za EKUT stačit. Padám do židle přímo u cílové kontroly a snažím se trochu vydýchat.

"Další přibíhají!" ozve se po chvíli z chodby.

Martin Šebánek(2.). Cože? Nevěřícně na něj koukám, to není možný, on už je tady. Musel za to neskutečně zatáhnout, doběhl pouhých 7 minut po mě a předběhl i kluky. Jestli za to takhle zatáhl i Láďa(3.) s Gáborem(1.), jsem out.

Strašná nervozita, bojím se, že můj náskok nebude na to 3. místo stačit. Potřebuji víc než 19 minut, to je strašně dlouhá doba. Nedokážu tady sedět před cílem a počítat minuty, navíc se do mě dává zima a tak jdu do sprchy. Když přicházím ke sprše, do cíle se akorát řítí Gábor s Láďou.

"To nemohlo stačit" říkám si a jsem fakt zklamanej, tolik jsem do toho dal a nic.
Určitě se to nepovedlo, bylo to max 15 minut po mě, odhaduji.
Svlékám se a chystám se do sprchy, když kolem jde Láďa a ve dveřích na mě houkne:

"Tak je to tvoje! Jsi třetí."
"Nekecej! Díky! Jóóóó, mám to!"
"A víš co, já ti to přeju, ty si to zasloužíš, když si běžel o ty 3 kilometry víc." usměje se na mě.

Tak se mi to podařilo! Jsem na poprvé na bedně a navíc v takové šílenosti jako je EKUT. Mám obrovskou radost, další sen splněn!

Nakonec zjišťuji, že Láďa s Gáborem doběhli až 22 minut po mě, takže celkově jsem Láďu o 3 minuty odsunul ze 3. na 4. místo. To je tedy o fous, v závodě o 300 kilometrech a 11 700 metrů převýšení rozhodly pouhé 3 minuty.

Vyhlášení vítězů EKUTu je za chvilku a já si to opravdu užívám. Navíc tím, že medaile za Pražskou stovku se rozdávají prvním deseti a já jsem 9., dostávám medaili i za P100 a tak jako jediný mám medaile dvě. Jak říká Olaf při vyhlášení:

"Roudnice dnes bere vše!"

Autor foto: Palko Kmit

EKUT (300km, +11700m) zleva: 2. místo Martin Šebánek, 1. místo Gábor Nyakas, 3. místo já, 4. místo Láďa Erbert

Musím si asi založit nějakou vitrínu na trofeje.

Byl to skvělý a napínavý závod od začátku do konce. Získal jsem další zkušenosti a hlavně zjištění, že ze sebe dokážu vymáčknout ještě o dost víc, než jsem si kdy vůbec myslel. Děkuji Olafovi, celému skvělému organizačnímu týmu a všem spoluběžcům na trati, zejména Gáborovi a Láďovi. Gratuluji všem co Pražskou stovku, Loučení nebo celý EKUT dali či se o to alespoň pokusili a těším se na vás všechny na příštím závodě.






















Doslov
- Koleno mi hned druhý den po závodě opuchlo a zarudlo. Týden po už je to o něco lepší, ale běhat ještě nejde.
- Závod mě stál dva nehty, málo jsem si utáhl boty a byl línej si je dotáhnout.
- Puchýře žádné, kdo maže, ten prostě jede a to i v mokru a blátě.
- Inov8 X-Talon 212 mě opět nezklamaly, leč špunty jsou zase o něco menší.
- Myslel jsem, že zase po 3 dnech lehnu s horečkou, ale nestalo se. Goráčovka s kapucí byla nakonec dobrá volba.
- Patrice s Helmutem dokončili  P100 společně v čase 24:34 a zhodnotili to slovy "Ein trail nicht wie die anderen!" tzn. "Trail jako žádný jiný!" :)
- V pondělí po závodě jsme spolu ještě skočili na oběd a oba byli z P100 naprosto nadšení. Myslím, že tu nebyli naposled.
- Z 338 na startu závod dokončilo 183 lidí. Tzn. 46% úmrtnost.
- Sepsat tento blog mi trvalo skoro stejně jako běžet ten závod. No, o něco míň, cca 12 hodin + příprava fotek.
- Pokud jste se dočetli až sem, díky! :)

Odkazy


6 komentářů:

  1. Anonymní15.12.14 8:26

    Gratuluju Aleši, parádní výkon a pěkné počtení...úplně jiné kafe než když jsme ten konec dávali tenkrát spolu a ještě s Petrem :-)
    mapo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Marti, jj to byla tenkrát naše první P100, velké trápení, ale super zkušenost. Všichni lidi na prvních pozicích byli pro mě totální ufoni, jejichž časy byly pro mě naprosto nepochopitelné. No a teď, když se chce, tak to jde a sem tam taky :)

      Vymazat
  2. Ahoj parádní počtení. Gratuluji super výsledek a pravděpodobně jste byly rozloženi dva metry ode mě na fotce jsem poznal tvé zahraniční kamarády. Třeba někdy pokecáme. Ahoj

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Jirko, díky!, jsem rad, ze se to libi. Jj, myslim, ze jsme sedeli ve vlaku naproti sobe pres ulicku. OK, pokec vítán, treba na Ledopadech? ;)

      Vymazat
  3. Tak to bolo super citanie. Normalne som sa od toho nemohol odtrhnut a drzal som ti cely cas palce nech sa na tu bednu dostanes. Gratulujem. Skvely zavod.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Rado! Bylo to fakt napínavé a sem rád, že se mi to podle všech ohlasů podařilo přenést i do textu. Maj sa!

      Vymazat