pondělí 14. prosince 2015

Pražskou stovkou až k vítězství v EKUTu (300km/+13 200m)

4. 12. 2015, Beroun

"Budu se tě držet! Tys neběžel Loučení, budeš čertvej, poletíš jak vítr a to já potřebuju taky!" odkrývám Jožovi (Harčaříkovi) svojí ideální představu o průběhu závodu přesně den před startem. Aniž bych tomu úplně věřil, protože vítězné Loučení před 14 dny mě stálo přeci jen hodně sil, nakonec to tak přesně dopadlo. Ale to předbíhám.

"Ready to GO!" s Jožom na startu P100
Mezi Loučením, 1. a 2. etapou EKUTu* s parametry 170km/+7850 m, a Pražskou stovkou, 3. etapou EKUTu s parametry 130km/+5350 m, je pouhých 14 dní na to, aby se člověk dal nějak do kupy a zregeneroval. Já už mám naštěstí vynikající zkušenost z loňska. 3 dny po Loučení 2014 jsem zalehl s horečkou do postele a týden z ní nevylez. Trénink mezi závody byl roven nule a přesto to šlo. Tělo si odpočinulo a nakonec z toho bylo 3. místo v EKUTu 2014. Moje první bedna na ultra vůbec. Letos tedy plánovitě žádný trénink. Jen odpočinek, sauničky, regenerační elektroléčba a spánek. Nicméně už po týdnu mě hryzá svědomí. Jdu si oběhnout alespoň moje 9 km kolečko do lesa nad Roudnicí. Ale pech, na posledním kilometru si bolestivě zvrknu kotník. Že jsem se na to nevy...l! Naštěstí za další dva dny je už kotník zase ok.

* EKUT = Extrémní Kombinace Ultra Trailu, etapový závod na 300km/+13200m 

Takové štěstí v neštěstí bohužel neměl Gábor Nyakás. Maďar, vítěz loňského EKUTu, který je po prvních dvou etapách za mnou na 2. místě se ztrátou 33 minut. Pár dní před startem P100 dává na FB status s fotkou nohy, kterou má v gipsu. Prý na 6 týdnů. Při tréninku špatně našlápl na šutr a "křup". To je hned. Mrzí mě to, hodně jsem si na něj letos věřil a chtěl ho porazit. Bohužel z EKUTu je venku.

Bude to tedy boj hlavně se Slovákem Dušanem Krajčovičem, který je po Loučení na 3. místě se 40 minutovou ztrátou na mě. Jenže jeho se od začátku obávám skoro víc než Gábora, protože už vím, jak může být rychlý. Silniční maraton si letos dává o půl hodiny rychleji než je můj upocený osobák 3:15. Ale uvidíme, 40 minut náskok není málo. Bude záležet na náročnosti terénu. Čím horší, tím lepší pro mě, čím jednodušší tím líp pro Dušana. Na Loučení to bylo náročné hodně. Bahno, déšť a těžký terén. Proto jsem mu dal těch 40 minut. Spoléhám se na Olafa, že jako vždy trasa P100 nebude žádná procházka parkem. Zároveň se modlím, aby počasí bylo co nejhorší. Chci déšť, vítr, sníh, mráz, veškerej marast ať míří, prosím, na Beroun! Ano, letos P100 nevede z Prahy do Prahy, ale z Berouna do Prahy. Stejně jako v roce 2011, na mé první P100 a zároveň mé první stovce vůbec.

P100 2015 - Mapa a profil
Je to tu pátek 4.12, dnes se to vše konečně rozuzlí. Jsem ok. Zregenerovanej jak to jen šlo. Nic mě nebolí, jen mě trochu trápí trávení. Přikládám to nervozitě. Kolem deváté večer přijíždíme do Berouna vlakem spolu s přáteli Rakouska, kteří stejně jako loni startují na P100 také. Loni vzal s sebou Patrice, s kterým jsem se poznal na 100 miles of Istria, jen Helmuta a letos už jsou tři. Pražská stovka se jim prostě líbí.

Der typisch österreichischer Mann: Helmut Hofer
Máme dostatek času se dobalit, dojíst, odpočinout a já hlavně pokecat alespoň chvilku se snad všemi známými. Místňák Lukáš Pilař mě ujišťuje, že ač je nyní pěkně a zítra má být dokonce nádherně s teplotami kolem 10°C (ano, bohužel:( ), na trase je hodně bahna a náročných úseků, takže by to mělo být pro mě dobré. Škoda, že to nebyla úplně pravda. Před půl dvanáctou se začnou všichni srocovat na start, tak jdeme taky. Olaf ještě rychle připomene pár věcí k závodu a přesně v půla letošní favority nacpaná P100 odstartuje.

Startuje se samozřejmě rovnou do kopce po silnici z Berouna směrem na rozhlednu Děd. Ale jako by tu kopec ani nebyl. Na čele se běží vše. Hlídám si jen Dušana. Ten samozřejmě jako na Loučení běží okamžitě úplně dopředu na první místo. Ach jo, to bude zase krvák.

Vysmátý Jožo a za ním pozdější vítěz závodu Radek Brunner
Kolem se prožene něco maličkého, rychlého a usměvavého. "Ha, Jožo!" rozpoznám ho. Teď se musím za něj zařadit a držet se ho jako klíště. Stejně jako na zamlžené Podkronošce, kterou jsme spolu vyhráli. Ale kopec lesem je čím dál strmější, sotva se ho držím až mi zdrhne. Kolem proletí i Zbyněk Cypra odrážejíc se hůlkami. Jak tak na něj koukám, docela lituju, že sem si hůlky nechal ve startovním depu. Vezmu si je když tak až na druhou část z Berouna do Prahy.

V parádním seběhu do Králového Dvora dotáhnu všechny včetně Joža a dál běžíme spolu. Před námi jsou jen 4 kluci: Radek Brunner, Martin Střelka, Zbyněk Cypra a samozřejmě Dušan Krajčovič, který mě zajímá nejvíc. Ač jsme už 7. kilometru, stále jsme s nimi v kontaktu a na dohled. Jenže v klesání z první kontroly K1 Koukolova hora nedáváme pozor. Jožo letí ještě s nějakým klukem přede mnou a já v dobré víře, že ví kam běží, pádím za nimi. Pak mrknu na hodinky a jsme úplně mimo trasu. Otočím se vidím, jak ostatní čelovky klesají dolů za mnou v dáli vlevo. Ale ne. Kufr. Zapískám na kluky, že jdeme blbě a rozebíhám se přes pole, křovím a trním vlevo dolů přímou čarou směrem zpět na trasu. Pár škrábanců a jsem tam, kde mám být. Kolem akorát probíhá Patrik Hrotek (aktuálně 4. místo EKUT), tak se zavěsím a po chvilce ho předbíhám.

"Ty už si ma raz predbehol nie?" diví se Patrik
"Jo jo, kufr nesmí nikdy chybět!"

První občerstvovačka s čipovou kontrolou. Před ní Honza Bartas zuřivě máchá se zvoncem a na mocně povzbuzuje

"Makejtééééééé! Jedééééém!"

Všechno mám, tak se jen odpípnu a mažu dál. Na Dušana mám prý ztrátu 3 minuty. Paráda, ztráta z kufru opravdu minimální. Akorát mě dotál i Jožo, takže běžíme zase spolu.

"Makejtéééééé. Jedéééém. Dělejtééééé!" slyším Jendovo povzbuzování ještě dlouho za kontrolou, co ho míjíme.

K3 Vraní skála je v itineráři označená jako nebezpečné místo. Drápu se za Jožom nahoru, když v tom letí dolů již mírně roztrhaná vedoucí čtveřice. Dušan běží s Radkem. Hned jak mě spatří, už mě povzbuzuje.

"Poď poď Aleš! Stratu máš minimálnu!"
"Díky!"

Označím kontrolu, rozhlédnu se a hledám, kde je tady to "nebezpečno". Nic nevidím, asi ta tma, tak to pouštím dolů. Seběh ale parádní, ten si užívám. Lidi v protisměru nestačí uskakovat. Jen zjišťuju, že sem si málo utáhl X-Talony, trošku v nich plavu. No trošku víc. Pak následují dlouhé táhlé rovinky po zpevněných cestách a to mi už tak nechutná. Dušan si tu musí libovat. Alespoň že Jožo přebírá tempo, tak se zařadím za něj a držím se v háku.

"Makejtééééééé! Jedééééém!" slyším v dáli zase bití zvonce a ukřičeného Jendu.

Nezvratné znamení. Další občerstvovačka, kterou zařizuje Michal Dobiáš aneb Trailpoint, se blíží. Rychlé doplnění pití, trochu ovoce, pokec s kluky a letíme dál.

Občerstvovačka Trailpoint Michala Dobiáše (vpravo) a vysmátý Jenda Bartasů (vlevo)

Jožo běží přede mnou ještě s nějakým klukem, pravděpodobně Radovanem Čechem. Běží rychleji než je mi příjemné. Něž se trápit, spoléhám na to, že v dalším seběhu natáhnu krok a docvaknu je. To se mi taky daří. Jen v těch botkách plavu čím dál tím víc. Jak jsou mokré, tak jsou volnější a volnější. Budu to muset vyřešit.

Na další čipovce v hotelu Diana v Novém Jáchymově, ale na to nějak zapomenu. Ve spěchu do sebe kopnu jen polévku zředěnou vodou a zkontroluji náskok Dušana. Na 39. kilometru má náskok kolem 12 minut, stejně jako celá vedoucí čtveřice. To není vůbec špatné. Tak žádné zdržování a rychle za nima.

Sbíháme k další fixkové kontrole K9, podle itineráře nebezpečné místo. Označím kontrolu, vyhlížím zase nebezpečno, ale zase asi ta tma. Nic nevidím. Tak si tu alespoň konečně zavážu ty botky, protože mě už fakt štvou. Jožo s Radovanem zatím běží dál, což je dobrá motivace vše zvládnout co nejrychleji a zase je dotáhnout.

Talony utažený, návleky natažený, ale já jsem asi už nějakej přetaženej. Doběhnu na konec vracečky a nejsem si úplně jistý odkud jsme sem přiběhli a kam mám teď běžet. To je tak, když běhám za někým v úsporném módu. Nic moc nevnímám. Rozebíhám se sice v dobrém směru, ale čím dál jsem od rozcestí, tím větší jsou moje pochyby, že běžím správně. Kluci jsou fuč, čelovky nevidím, kam mám běžet? Dopředu nebo se vrátit? Ach ta noční demence, stejně jako na Loučení na cestě u Chvalova, podlehnu nejistotě a rozebíhám se zpět v protisměru. Pak zase zpět, pak se zastavím a už jsem tak zamotanej, že nevím kde jsem. Dokonce přemýšlím, že zavolám Jožovi, kam běželi. Z naprostého navigátorského faux pas a ostudy mě zachrání, když přes údolí na protější straně uvidím uhánějící dvě čelovky. To musí být oni a rozebíhám se konečně ve správném směru. Jo a až nebudete někdo v noci vědět kudy, neváhejte a klidně se mě zeptejte. Rád poradím.

Kluky doběhnu až po 6 kilometrech ve Stradonicích. Akorát v pravý okamžik. Jožo vpředu chybně odbočí ze silnice, po které jsme měli pokračovat, na cestu mezi baráky. Je to do krpálu takovou roklinkou. Jdeme, jdeme, ale najednou cesta úplně končí a Ambiti ukazují, že jsme špatně. Máme být víc vlevo. Vracet se nám nechce, tak to vezmeme přímo vlevo. Přes roklinku se vyškrábeme na krásný upravený trávník.

"Ty woe, to jsme u někoho na zahradě, ne?" odhaduji.
"Choď tamto po schodoch, tam bude cesta von." radí Jožo.
"Asi ne, tedy je nějaká terasa s posezením a grilem." koukám, když tam dojdu.

Celý barák obejdeme stranou po zahradě směrem k silnici, až nás zastaví plot. Naštěstí ho ani nemusíme přelézat. Normálně si jako civilizovaní běloši odemkneme branku a vyjdeme ven.

"Chalani máme fakt šťastie, že tu nemajú psa" glosuje Jožo neplánovanou návštěvu místní usedlosti.

Napojíme se na Olafovo vlastní značení tzn. Olafošipky a míříme dál směrem na rozhlednu Děd. Kolečko okolo Berouna je tak skoro uzavřené a to ještě není ani 6 hodin ráno. Ve stoupání však na Radovana přijde nějaká krizička, tak ho s Jožom necháme za sebou. Dolů z Děda do Berouna již pádíme sami. Po chvíli proti nám stoupají zpět na Děd Radek s Dušanem a kousek za nimi i Střelec (Martin Střelka). Zbyněk nikde, asi už jim utekl. A je tu Beroun. Právě v čas, v břiše mi to už pěkně vře, tak se těším až si ulevím na oné místnosti. Není mi špatně, ale přeci jen mám od čtvrtka pěknou hnačku, která se začíná zase ozývat.

Nicméně celé depo proběhne vlastně v běhu, takže na nějaký WC úplně zapomenu. Něž si doběhnu do tělocvičny pro batoh, obsluha občerstvení mi doplní kofolu do camelflašky. Z báglu beru jen gely na doplnění zásob a hůlky. První půlka byla jednoduchá, snad to teď bude o něco tvrdší a budou se hodit. Doplním gely do vesty, nacpu si plnou pusu pomerančů a čokolády a už už se deru ven. Počkat, ještě zkontrolovat pořadí a ztrátu na Dušana.

"Dušan tu byl první před 31 minutami, vy jste tu čtvrtí."
"Pane jo, ten to valí. Ale jako čtvrtí, před námi jsou přeci 4 kluci, ne?"
"Ne ne, jen 3. Zbynďa Cypra tu ještě nebyl."

Aha, tak proto jsme ho neviděli při klesání z Děda, jako ostatní ze špice. Museli jsme ho někde předběhnout. Ale předběhnout Zbynďu? Nějak se mi to nezdá. Jožo ještě něco řeší s výbavou, tak běžím zatím napřed. Už tak tu tvrdneme skoro 5 minut a pro mě je každá minuta drahá. Z mého 40 minutového náskoku na Dušana z Loučení zbývá už pouze necelých 10 minut a ještě 70 kiláků přede mnou.

Na konci Berouna míjím Zbynďu, jak teprve klesá do Berouna. Neběží, jen jde.

"Čau, co je?"
"Žaludek. Od 20. kilometru mě zlobí a dál už to nejde. Tady končím." odpovídá sklesle.
"Třeba si dole odpočineš a ještě to přejde!" zkouším mu dodat kuráž, ale očividně úplně marně.

Vyškrábu se, již po třetí, k rozhledně Děd. Chci se rozeběhnout dolů, ale důrazně se mi ozve škrundání ve střevech. Já si dole neodskočil! Do prčic. Teď už musím. Neodkladně. Vybočuji z pěšiny někam do lesa.

Velké zdržení. Jožo už mezitím dávno proběhl. Ztratil jsem hodně času. 5 možná 10 minut. Vydávám se ho stíhat. Šlapu do toho, ale to Jožo taky. Nic mi nedaruje a rozhodně na mě nikde nepočká. To je ale dobře, protože tím mě žene rychle vpřed. Na K15 ho ještě ani nevidím, ale na Ostrým už ho v dálce vidím, jak si označuje kontrolu K16. Než tam doběhnu, je zase fuč. Akorát začíná svítat. Úžasný východ slunce nad inverzní mlhou zalitým údolím. Zkouším to vyfotit, ale světla je ještě málo a na minutové expozice nemám čas, tak z toho nakonec nic není.

Metelím dál a stále napjatě vyhlížím v dáli před sebou Joža. Áááá, už ho vidím. Před lávkou přes Berounku v Hýskově ho konečně zahlédnu. Ale počkat to není Jožo. Je to sice nějaký závoďák, ale neběží. On to Martin (Střelka). Prohodíme pár slov, vyzvídám v čem je problém. Při seběhu si hnul s kolenem a tím si vystavil stopku.

"Zkoušel jsem s tím ještě běžet, ale bohužel. Nejde to. Smůla. Ty ale makej, makej a koukej je dohnat!"
"Jaký mají náskok?" ptám se
"Dušan s Radkem už tak 50 minut! Jožo asi 10. Nepotřebuješ něco? Gely, megnesko, cokoliv?" nabízí mi první poslední.
"Ne, díky, díky. Mám vše." a vyrážím dál.

Lávka přes Berounku v Hýskově
50 minut náskok. To snad né. I když není se čemu divit, když běží spolu Radkem (Brunnerem). Profil trati jim přeje sliničkářům jedněm. Nikdy bych nevěřil, že se budeme v rámci EKUTu nahánět na medailových pozicích P100. Už loni mi to přišlo těžké a to jsme se naháněli někde kolem 9. až 15. místa. Musím přidat, jinak vedení EKUTu ztratím. Ale třeba Radek Dušana nakonec utahá a on pak zpomalí. Nějak se mi nechce věřit, že by to Dušan s favorizovaným, nabušeným Radkem vydržel až do cíle.

Stoupání po Olafošipkách na K17 Plešivec

K18, 83. km - Lhotka rozhledna
Snažím se tlačit na pilu běžet opravdu vše, co jen trochu jde. Překonávám Plešivec, konečně pěkný kamenitý terén. Sbíhám dolů do Berouna, už zase, a tím uzavírám cca 20 kilometrovou motanici nad Berounem. Dál už se bude uhánět konečně směrem na Prahu do cíle do Modřan. Na posledních 20 kilometrech od depa v Berouně nebylo žádné občerstvení. Další je až za 5 kiláků a mě pomalu ale jistě dochází pití. Mám jen litrovku.

Ve Lhotce už jsem úplně na dně. Jazyk až na vestě. Víska je ale po ránu úplně vylidněná, nikde ani človíčka, hospoda nebo obchod už vůbec ne. Naštěstí nad návsí najdu starou pumpu. Jen co si začnu pumpovat vodu do flašky, objeví se děda se psem.

"Mladíku, ta voda z té pumpy je pouze užitková na zalévání. To byste opravdu neměl pít."

No skvělý. Vyleju jí na zem. Děda se nabízí, že mi doma vodu natočí, ale prý je to tak 5, 10 minut pěšky. Na to nemám čas, poděkuji a běžím dál směrem k rozhledně.

Čekal jsem, že nás Olaf požene až nahoru, ale kontrola je překvapivě už dole pod ní. Rozhledna je asi zavřená, jinak to není možný. Takovou šanci nás potrápit na stovkách schodů Olaf přeci nikdy nezahazuje.

Rozhlednu na vršku zalévalo ranní slunce, ale klesáním po silnici se vracím zpět do mrazivé mlhy inverze. Namrzlá silnice pěkně klouže, zatímco mlha se sluncem vytváří nádherné scenérie.

Klesání do Vráže
Vráž. Konečně občerstvení! Polévka není, zato vynikající frgále a obložené rohlíky. Začnu vše futrovat, paní výčepní mi doplňuje pití a kontrola hlásí, jak si vedou již pouze 3 kluci přede mnou. Dušan už má náskok opravdu 50 minut, ale už neběží s Radkem, ten tu byl o 4 minuty dřív. Jožo 11 minut přede mnou. Musím Dušana stáhnout pod 40 minut. Kéž bych tak dohnal Joža. Konec zdržování, běžím dál.

"Jožo ty vrahůůůů!!! Já tě nemůžu dohnat!" hulákam na něj, když se míjíme na první vracečce u Svatého Jana Pod Skalou.
"Poď, poď! Už ma máš!"

Foto: Václav Rada
Foto: Václav Rada
Foto: Jiří Januška
Při stoupání do druhé vracečky s výživným stoupáním na vyhlídku Svatý Jan si zapamatuji čas, kde se míjíme, abych věděl ztrátu. Jak pak zjistím stále 10 minut. Nejdřív musím ale nahoru a to se pěkně zapotím. Odměnou jsou mi krásné výhledy a povzbuzení od fotografů, že Radek dal Dušanovi už víc jak o 16 minut a hlavně, že Dušan vypadá dost unaveně. Je to blbý, ale je to prostě pravda. Nic víc vás tak nenakopne, jak když soupeřovi docházejí síly. Cítím šanci, nastřílím ještě pár fotek a rozebíhám se s chutí dolů stylem alá kamikadze. Schody dolů beru snad po pěti.

K22, 91. km, 10:23 - Vyhlídka Svatý Jan
Ještě než doběhnu na další čipovku s občerstvením v Karlštejně, už mi chodí na Ambity smsky, že tam Dušan ztrácí na Radka skoro 40 minut. Že by už fakt tuhnul nebo naopak Radek tak zrychluje? Musím v tom mít jasno a tak běžím co nejrychleji, abych už tam byl.

"Dělej Aleši. Makééééj." slyším už z dálky před kontrolou v hospodě Pod Dračí skálou.

No nemůže být nikdo jiný než Jenda Bartas, ale místo zvonce má nyní kolo a jede mi naproti. Vlítnu do hospůdky, odpípnu si čip, ale úplně nejdřív se starám o pití, protože jsem zase úplně na suchu. Pak teprve řeším kluky přede mnou. Jožo 11 minut. Dušan už jen 35. Jo! Už sem zase ve vedení EKUTu!

"On tu i dlouho odpočíval, skoro 20 minut." žaluje obsluha.

Kopnu do sebe zředěnou polívku a mažu dál. 5 minut rozdíl na dalších 30 kilometrů je jak nic. Navíc, třeba Dušan odpočíval prostě jen před závěrečným finišem a teď za to zase zatáhne. Blížíme se k Praze a bude více asfaltových úseků, které mu budou vyhovovat. Nesmím polevit!

Vyrážím přes hrad Karlštějn směrem na Mořinku. Cestu znám, protože přesně kopíruje část trasy závodu Běhej Lesy Karlštejn, který jsem běžel v létě týden před Andorrou. Pouze je to v protisměru.


Typická zimní fotka Karlštejna
Počasí už se asi definitivně zbláznilo. Úplně zapomnělo, že je prosinec. Slunce pere a je určitě nad 10°C. Začínám se vařit. Všechno musí dolu. Bunda, čelenka, dlouhé rukávy trika z ovce vykasat nahoru. Fakt jako v létě. Trasa je díky tomu strašně jednoduchá, jediný co je na ní náročné je to, že musím běžet rychle. Dušan tu určitě zrychluje, musím taky.

Poslední čipová kontrola je v Černošicích na 113. kilometru. Ještě než tam doběhnu proběhne závěrečná příprava na posledních cca 20 kilometrů. Přišlo na mě totiž volání divočiny. Musím si zase odskočit bokem, hnačka se hlásí. Pak kofeinové lomcovadlo Speed8, sluchátka do uší, zapnout nářez a jedeme z kopce. Na kontrole nakonec čip není. Píše se to na papír a já nevím, jaké mají kluci čísla. Tak řeším jestli náhodou už Jožo nepředhonil Dušana, protože obsluha jména kluků nezná.

"Jak vypadal ten druhý kluk? Nebyl to takový malý Slovák?" a mám na mysli Joža.
"Jo jo přesně malý Slovák"
"A ten třetí?"
"Ten taky."
"Ten taky co?"
"No, to byl taky takový malý Slovák."
"Aha, no jo, to je pravda. Sakra."

Takže tady se nic nedozvím a běžím dál. Každopádně pokud se kluci už nepomíchali, tak Dušan je přede mnou už jen 30 minut. Skvělý. Jožo mi naopak utíká, už má náskok skoro 17 minut.

Posledních 17 kiláků je snad nejnáročnějších. Už vidím Prahu, už vidím Modřany, říkám si, že teď už jen někde přes Vltavu a jsem tam, ale opak je pravdou. Z Černošic zase nahoru na nějakou vyhlídku, aby se mohlo běžet zase dolů do Radotína. Zase nahoru nad Chuchly, dolů do Chuchle, zase nahoru a dolů do Malé Chuchle a tak stále dokola. Čék se diví, kde se to tady vše v Praze vůbec bere. Sběhy a rovinky si užívám, ale běžet do mírných stoupání už mi vůbec nejde. Trápím se. Přichází na řadu indiánský běh. Hlavně nepřejít pouze do chůze.

Zachycen někde na cestě v Praze, ač to tak vůbec nevypadá.
Foto: Tereza Chmelíková
Konečně most Inteligence přes Vltavu do Bráníka. Teď už to bude pohoda. Ale kde že, to by nebyl Olaf. Následují ještě tři kráply, kde už síly fakt nemám a visím v hůlkách jak oběšenec. Rvu to co to dá a chroptím u toho, jak přeložená parní lokomotiva. Loni jsem měl rozdíl mezi mým 3. a 4 místem pouze 2 minuty, tak se to snažím tlačit opravdu až do konce. Na každé minutě záleží. Poslední rokle v Zátiší, poslední kopec. Kolem modřanského Labe běžím zoufalým úprkem z posledních sil až do cíle. Je teprve kolem půl čtvrté odpoledne a já tak vůbec poprvé dobíhám až do cíle P100 ještě za denního světla.

Cíl! Čip mi odpípne cílový čas 16h a 5min. Ufff. Průměrná rychlost něco málo přes 8km/h na 130km při převýšení +5350m. To je slušný kvapík.

Svalím se do židle vedle vítěze Radka Brunnera a jsem úplně na kaši. Jediný co mě zajímá než umřu, je jestli to klaplo. Jestli jsem si udržel vítězství v EKUTu.

"Tak co, stačilo to na Dušana????" ptám se s napětím.
"Musíme to spočítat, ale bude to asi těsný." napínají mě kluci v čele s Olafem
"Je mezi vámi necelých 30 minut rozdíl."
"Takže to je klaplo! Jooooo!"

Z mého 40 minutového náskoku po Loučení zbylo necelých 10 minut. Ale stačilo to! Zase o prsa jako loni, ale je to tam. Mám fakt obrovskou radost. Mám to, skoro musím zatlačit slzu. Za 7 ročníků EKUTu jsem teprve první Čech, kterému se to podařilo vyhrát. To je sen.

Vítězové EKUT (300km/+13 200m) zleva:
4. místo - Tomáš Štverák (CZE, 18let!), čas 43:26:50
3. místo - Patrik Hrotek (SVK), čas 43:06:15
2. místo - Dušan Krajčovič (SVK), čas 39:39:03
1. místo - Já (CZE), čas 39:29:27
Dušan Krajčovič je nakonec druhý jak v EKUTu, tak celkově v Pražské stovce! To je neuvěřitelný výkon a opravdu před ním smekám. Joža, který skončil v P100 na 3. místě jsem nakonec ze 17 minut stáhl v poslední části na pouhých 9 minut. Trošku mě mrzí, že jsem ho nedocvakl úplně, ale co 4. místo na letošní favority našlapané Pražské stovce beru všemi deseti. Zlato má favorizovaný Radek Brunner, který na zdolání 130km/+5350m trasy potřeboval pouze 14h a 45min. V ženách P100 vyhrává skvělá Zuzka Urbancová (10. celkově) s časem 17:46. EKUT žen pak vyhrává zaslouženě Káťa Šoubová, která k tomu přidává i druhé místo P100 v ženách (17. celkově). Moc jsem jí fandil.

Trasa se mi líbila, ale přiznám se, čekal jsem jí o hodně víc náročnější. Pro mě bez debat nejednodušší P100, kterou jsem kdy běžel  (běhám od roku 2011). Olaf se sice vždy snaží postavit co nejnáročnější trasu, leč je to stále v okolí Prahy, takže nezbytnou složku extrému vytváří právě náročné zimní počasí. To ale letos totálně zradilo, bylo krásně a sucho. Takže jediné co bylo letos extrémní bylo bohužel právě to teplo a to, že byl závod díky tomu opravdu extrémně rychlý a běhavý. To mi sice moc nevyhovuje, ale naštěstí jsem se úplně neztratil.

Díky Olafovi a celé organizátorské partě za skvěle připravený závod. Vše bylo opravdu parádně dotažené, proznačené a naplánované, kéž by to takhle bylo všude. Díky všem závoďáků na trase. Dušanovi, že mi to neudělal vůbec jednoduché. Radkovi, že Dušana trochu utahal ;) a hlavně Jožovi, že to hnal, jak to hnal a nebral na mě vůbec ohled. Udržel mě tak stále v rychlém tempu. Díky!

Doslov

- Na start P100 se postavilo 261 stovkařů. Díky přívětivému počasí dokončil rekordní počet 189 borců. Gratulace všem!
- Na etapový EKUT (300km/+13200m) se postavilo 70 lidí. 38 borců dokončilo. Gratulace všem ještě větší.
- Pověstné Olafokilometry měli letos na P100 skoro nulový koeficient odchylky od standardního kilometru. Naměřil jsem jen o 1,5 km víc než udávaná délka 130km. Přisuzuji to hlavně mým kufříkům.
- Použitá výbava: botky notně sjeté Inov-8 X-Talon 212, batoh Inov-8 Race Elite Vest a self-made camelflaška, čelovka Fenix HL50, ovce Icebreaker, komprese (šortky a lýtka) Compressport, šuska Sensor a foťák už stařičký Panasonic Lumix DMC-FT3.
- Výživa: Nutrend (Enduro, Carbo, Turbo Snacky, tyčky Voltage, Magneslife), solné kapsle 226ERS, kofein Speed8. Dále pak všechny polévky, ovoce, čokolády, frgály a jiné dobroty po trase.
- Přes to všechno mě stál celý EKUT víc než 4kg tělesné váhy. Z cca 80 kg na 76. Ale já se rychle dožeru, to nemám před vánoci vůbec strach.
- To byl můj poslední závod sezóny 2015. Sezóny, která se mi neuvěřitelně povedla. Doufám, že sezóna 2016 bude minimálně stejně tak skvělá. Teda měl bych už začít konečně nějak pořádně trénovat, jinak s těmi mými dvěma tisíci odběhanými kilometry ročně ty vlčáky na špici P100 nikdy nedoženu! ;)

Odkazy




pondělí 30. listopadu 2015

Podzimní sklizeň na 100 mílovém Loučení

20.11.2015, Ústí nad Labem

Celý rok se na to těším a konečně je to tady. Loučení. Domácí závod v mém milovaném Českém Středohoří. V kombinaci s Pražskou stovkou (130 km, +5350 m ) za 14 dní tvoří Loučení (170km, +7900m) první část etapového závodu EKUT (Extrémní Kombinace Ultra Trailu). Jedná se o nějakých 300km a přes +13tis metrů převýšení ve dvou víkendech 14 dní po sobě. Loni se mi podařilo skončil v EKUTu na 3. místě. Byla to má první bedna v běžecké kariéře. Letos mi to ale běhá ještě líp, že můj cíl je 3. místo v EKUTu minimálně obhájit, ale raději být ještě lepší.

Na domácí Loučení mám taktiku jasnou. První etapu maximálně napálit a co nejvíc pak využít možnost odpočinku mezi 1. a 2. etapu doma ve své posteli. Druhou etapu se pak chci držet co nejvíc vpředu s těmi, kteří běží celý EKUT. Několik dní před startem sleduji startovní listinu, abych věděl s kým se budu po Středohoří nahánět. Čím víc se blížil start, tím víc přibývá jmen, které ve mě budí respekt. Na startovce nechybí loňští šampióni EKUTu Gábor Nyakás (1.) a Martin Šebánek (2.), dále slovenský rychlík Patrik Hrotek, Lukáš Pilař vítěz loňské 2. etapy Loučení a další a další. No uvidíme.

1. Etapa, EKUT 1 (55km, +2550m)

Start v pátek 20. listopadu v 5:15 ráno z Těchlovic. Na registraci do Ústí jedu až ráno před startem. Ostatní "spí" v tělocvičně v pionýráku na karimatkách, já doma v posteli. No není to paráda? Ve 2:50 budíček. Rychlá snídaně, převléknout se do závodního a šup do auta. V Ústí jsem kolem čtvrté ráno, 15 minut před koncem registrace. Po registraci společný přesun busem MHD do Těchlovic na start. A jde se na to, čék ani nestačí být nervózní.

Mapa a profil 1. etapy Loučení 2015
"Start!"

Vybíhá se v podstatě hned do kopce po silnici směrem k první vrcholové kontrole na zřícenině hradu Vrabinec.Velmi záhy se z úvodního chumlu vykřesá čelní skupinka. Tempo je totiž opravdu kurevsky rychlé. Nicméně, držím se zuby nehty na třetím místě. Přede mnou dva drobní Slováci. Poznávám jen Patrika Hrotka, jeho kolegu Dušana Krajčoviče ještě neznám.

Ve výstupu na Vrabinec začíná první bahenní klouzačka. Bahýnko je kvalitní. Celou noc pršelo. Mé, již značně sjeté X-Talony, mi podkluzují tak, že ve stoupání musím na všechny čtyři. Přemýšlím jestli to byl dobrý nápad, si na první etapu nebrat hůlky. No nic, teď už s tím nic nenadělám. Hrabu se rukama v bahně a tlačím se nahoru.

Kontrola označena. Rozebíhám se dolů. Vidím slovenský kluky přede mnou. Při seběhu nacvičují nějaké nové taneční kroky do Star Dance, doplněné skluzy v bahně. Nějak se s tím ale crcaj, musí si to ještě pořádně natrénovat, takže jsem hned před nimi a letím dolů zpět do Těchlovic sám.

"Vyhlašuji prémii pro toho, kdo tohle dokončí s čistým zadkem!" volám na Olafa při doběhnutí na tajnou kontrolu v Těchlovicích.
"Klouže to všude jak na ledě!"

Pokračuji dál z Těchlovic k dalšímu kopci se zajímavým názvem Stříbrný roh. Ještě než cesta z vesnice zahne do lesa, slyším za sebou dvojité kroky běžců.

"Klap, klap. Klap, klap."

Bratia slovenský už mě mají a jdou přede mne. Vypadá to, že na rovinkách a ve stoupání to s nimi nebude lehké. Odbočujeme vpravo z cesty a před námi snad kolmé stoupání nahoru na Stříbrný roh. Šutry, větve, listí. Pod pod ním bahno, které klouže jak vazelína. Kouknu nad sebe a kluci už mají v kopci znatelný náskok. Stoupají lehce jak veverky, zatím co mě snad bouchne pumpa a vyskákají mi všechny ventily z válců. Musím se i zastavit a popadnout dech. Nevěřícně kroutím hlavou, kam nás to ti blázniví orgové ženou. Jsem nahoře. Kluci už mají označeno a míří dolů. Označím také a chci se rozeběhnout za nimi. Je to ale tak prudké, plné kamení a listí, že se v tom běhat prostě nedá. Skočím do toho z hrany kopce a sklouzávám se v bobku dolů. Bratia to řeší zase s velkou opatrnosti, takže je po chvilce předjíždím ve skluzu zleva. Všichni strháváme kusy kamení, které se dává do pohybu dolů na ty, kteří se teprv drápají nahoru.

"Musíme víc vlevo nebo to kamení někomu spadne na šišku!" volám na kluky.

Tři kroky. Do bobku. Jednu nohu před sebe. Vžžžžžum. Sjezd kam až to jde, zase na nohy a takhle stále do kola. Za chvilku jsem níž, kde se to už dá udržet na nohou a pustím to dolů. Parádní technické orgie. Přeskakuju šutry a větve jako Skippy. Jsem dole. Tohle byl teda zlatý hřeb večera vlastně rána. To si musím dát někdy ve dne ještě jednou.

Kluci nikde. Jsem první a sám. Je to jasný z kopce mám na ně na vrch, ale do kopců a na rovině mě budou asi zase dotahovat. Náskok se mi ale daří udržet. Přes další kotrolu K3 na hradě Vraty, dorážím na čele na první čipovou kontrolu na Bukové hoře.

Foto: Jan Sedlák
Při seběhu do Malého Březa se v duchu chválím, jak mi to pěkně jde. Když v tom najedou....

"Brk!", zakopnu o kořen pod listím a už se válím z kopce v kotrmelcích.

Naštěstí pád do hromad listí je snad ještě měkčí než do sněhu, jako do bavlnky. Zvedám se a rozebíhám dál. Po chvilce mám možnost zjistit, kdo je tady v sebězích opravdový pán. V jedné pasáži vyruším stádo muflonů, které to metelí přímo přede mnou dolů lesem cestou necestou. Krásná podívaná, je jich snad přes 30 kousků včetně několika statných beranů. Zkouším se chytnout za ně do háku, ale tihle berani jsou prostě jiná liga.

"No tys to z té Bukovky pěkně rychle seběhl. Zrovna jsem přijel a ještě nemám ani zapnutý noťas!" vítá mě Olaf na čipovce v Malém Březně.

Než to nastartuje, doleju si pití a zbouchnu jednu sušenku.

"Píp" očipováno a běžím dál.

Rovinka po silnici a pak stoupání zpět na Bukovku. Je to táhlé a dlouhé. Ani se moc nedivím tomu, když za chvilku za sebou nejdříve slyším a pak už i vidím kluky slovenský. Zrychlím. Zjišťuji, že klus do kopce je stále ok, takže tam, kde to jde, běžím a běžím, až jsem na zpět na kontrole na Bukovce. Cestou míjím ostatní povzbuzující závodníky, co se teprve vydávají dolů do Malého Března.

"Kde se mám označit? Jsem tu už po druhé." ptám se kontroly.
"Už po druhé? Ježíš, já to ještě nemám zapnuté!" panikaří obsluha.

Ach jo, už zase. Asi budu muset zpomalit. Nacpu zatím do sebe kousek od všeho, co je tu na bohaté občerstvovačce připraveno. A že těch dobrot tady je. Nejvíc mě ale jako vždy uchvátí Honza Sedlák respektive jeho silný čaj ze samovaru. Ten je prostě vždycky luxusní. Dnes se podává Gruzínský.

"Si to zřeď vodou woe, vždyť ti bouchne pumpa!" varuje Honza.
"Nn, tak je to nejlepší!" a leju do sebe další horký šálek.

Přibíhají kluci. Čipovka už je nastartovaná, takže povinné "píp" a rychle jim zdrhám dál.

Dobíhám na jeden z posledních větších kopců 1. etapy, na Magnetovec. Když se vyškrábu nahoru, kontrola K12 nikde. Projdu celý vrchol, ze strany na stranu, dolů, nahoru, zkotroluju každý strom, ale kontrolu nikde nevidím. Zdržení takové, že mě dotáhnou bratia. Hledáme dál spolu, ale fakt nikde není. Nakonec vytáhnu telefon a volám Olafovi, kde ta zpropadená kontrola je.

"Ta není na vrcholu, musíte až na konec té smyčky kolem Magnetovce. Je tam dole v tom nejzazším bodě." radí Olaf, přítel na telefonu.
"Je někde dole." volám na kluky a rozebíhám se dolů.

"Tady je ta mrška." označím se a zapískám na kluky, že jsem jí našel.

Zpět z Magnetovce se ale nějak zamotám, takže se dole zase seběhnu s kluky. Můj náskok je definitivně pryč. Dál pokračujeme spolu. Přichází pěkný dlouhý seběh. Zkusím na to zase šlápnout a trhnout se, ale bohužel to nejde. Není to nic technického. Jednoduchý seběh, takže Dušan a Patrik to valí v pohodě těsně za mnou a žádný trhák se nekoná.

Ve Velkém Březně čeká na další čipové kontrole v hospodě hlavní org Petr Malý a má pro nás i kupóny na polívku. My ale jen doplníme vodu a běžíme dál. Do cíle je to už jen kousek, tak to zdržení s polívkou nestojí za to. Nějakých deset nenáročných kilometrů, kde už se nic nemění, ani nestane. Všichni tři tak společně nakonec dobíháme až do cíle v Ústí nad Labem na společném sdíleném 1. místě v case 6:12:29. No vida, nakonec to ani nebolelo. Škoda, že mě kluci na Magnetovci dotáhli, ale i tak maximální spokojenost.

Vítězové 1. etapy Loučení. Zleva: Dušan, Patrik a já
Foto: Olaf Čihák
V cíli se nijak nezdržuju. Posbírám si svých pět švestek a jedu domu. Postel už čeká. Cestou do Roudnice se stavím ještě na oběd. Doma horká vana, svačina a už už se chystám do postele. Jenže po omytí zablácených bot zjistím, že se mi u obou roztrhla obsázka. Když s tím něco neudělám, druhou etapu by X-Talony už nemusely vydržet. Se žralokem by se běhalo blbě. Takže spaní musí ještě počkat. Nejdříve ještě jehlu a nit a obě botky zašít. Alespoň si při tom zapnu do stehen elektroléčbu. Naklepu řízky 40 minut regeneračním programem, došiju boty a pak jdu kolem 4 odpoledne konečně spát.

Najdi dva rozdíly aneb švadlenka zasahuje.
"Zzzzzzzz zzzzz zzzzz"

No vůbec jsem neusnul, ale odpočinul jsem si dobře. Určitě líp než ostatní v tělocvičně. Jo jo není nad domácí zázemí. Ve čtvrt na deset vyrážím zpět do Ústí, abych stihl registraci na 2. etapu.

2. Etapa (115km, +5200m)

Zaregistrováno. Společně se přesuneme na vlakáč a odtud zase busem na start. Nyní pro změnu do Sebuzína. Místa kudy vedla ranní trasa první etapy jsem moc neznal, tak maximálně 15%. 2. etapa je ale úplně jiné kafe, tady budu opravdu doma. Odhadem tak přes 80% trasy znám a pravidelně v těch místech trénuji. Snad se mi to podaří zúročit. Jdeme na to.

Start 2. etapy Loučení.
"3, 2, 1, Start!" odstartoval Olaf přesně v jedenáct v noci 2. etapu.

Rozebíhám se na tlačím se rovnou úplně dopředu. Trošku sem se obával, jak se budu po ranních 55km cítit, ale je to fajn. Loni mi začátek druhé etapy moc nechutnal, ale teď je to dobré, cítím se výborně. Zaplať pán Bůh, protože startovní tempo je opět nemilosrdné. Ve předu nejsou kdo jiní, něž slovenští bratia Dušan s Patrikem. Já běžím třetí a za mnou se ještě drží Tomáš Štverák.

Mapa a profil 2. etapy Loučení 2015
Víceméně společně dobíháme na Krkavčí skálu, kde je první fixková kontrola K1. Další kopec je můj oblíbený tréninkový cíl Varhošť, který si nejdříve musíme nadběhnout po loukách směrem ke Lbínu. Dušan na to tlačí pěkně zostra a za chvilku zdrhá v nedohlednu. Partik trošku zpomalí, tak jdu před něj a vydávám se sám stíhat Dušana. Na první čipové kontrole K3 pod Varhoštěm na 8. kilometru ztrácím na Dušana už 4 minuty. On se asi zbláznil, jak chce tohle tempo vydržet?!

"Dušan tu prolít jak nic. Skoro ani nezastavil. Nahoru (na Varhošť) to celé běžel. Máš co dělat!" hecuje mě Olaf na kontrole.

Označím, vytáhnu hole a jdu nahoru. Neběžím. Nejsem blázen. Na druhou stranu, po označení kontroly K4 na rozhledně, to pustím dolů pěkně zostra. Nesleduji ale itinerář. Místo abych pod kopcem odbočil na zelenou vpravo, běžím jako vždycky, když tu běžím, po zelený vlevo směrem zpět na Krkavčí skálu. 

"Kurva!" zanadávám si, když zjistím svou chybu na Ambitech

Takže zpět. Když se vrátím na správnou cestu, akorát se připojím k Tomášovi a Patrikovi, kteří zrovna probíhají. Jdu před ně a pálím to dolů k odbočce na Rytinu soutěsku. 

"Někdo tu ztratil Salamon flašku. Asi ten první." volá na mě hlavní org Petr u kontroly K5. 
"Jj, to bude Dušana. Já jsem druhej, nikdo jiný než on tu ještě neběžel."
"Vezmu mu jí na další kontrolu, tak mu to když tak řekni, když ho uvidíš."
"Ok"

Rozebíhám se nahoru do soutěsky, když už je to moc prudké, přecházím do chůze s holemi. Za chvilku se proti mě žene dolů čelovka. Aha Dušan.

"Nenašel si mojí... ?" 
"Má jí Petr dole na kontrole."
"Ok" odpoví Dušan a sprintuje dolů.

Za pár minut za mnou dusot a funění. Dušan sprintuje zase nahoru, pozdravíme se, předběhne mě a běží dál do kopce. Koukám na něj, jak na přírodní úkaz.

"Hmm, hmm, hmm, to jsou věci, mrkev v zimě." řeknu si v duchu a v klídku valím svým tempem dál. Jsem zvědavej, za jak dlouho se Dušan takhle odpálí.

Vyškrábu se na konec Rytiny soutěsky a hned se rozebíhám na Němčí. Tam se těším, protože pak následuje parádní technický seběh Průčelskou roklí, až skoro dolu k Labi do Brný. 

"Hezky! Jsi tu první!" vítá mě Olaf, když seběhnu na čipovku do Brný.
"Jak první? On tu Dušan ještě nebyl?"
"Ne, říkám, si tu první."
"Tý jo, tak to musel někde zabloudit."

No tak super. Někdy to jde prostě samo a čék se nemusí ani moc snažit. Doplním pití, něco pojím a rychle ocaď pryč. Další cíl Vysoký Ostrý. Nad Brnou potkávám Dušana a kousek za ním i Patrika s Tomem. Ukážu jím kudy ke kontrole a valím hore.

Když se vydrápu na Ostrý, akorát za něj zachytí nějaký mrak. Z mraku nejdřív chvilku prší, ale pak to přejde do husté smršti ledových krupek a sněhu. Označím kontrolu a běžím z toho nečasu rychle pryč. Je to zvláštní, pod světlem čelovky je najednou všude bílo. Zima je tady! 

"No pozeraj na to, je to taká ľadová omrzlica!" ukazuje mi Dušan dlaně plné sněhu, když se míjíme.

Koukám do itineráře. Teď musím po zelené a pak odbočit na červenou ke Střekovu. Běžím, běžím, ale pak zjištuju, že sem tu odbočku už asi přeběhl. 

"Kurnik! Zase!" nadávám si v duchu.

Pravda je, že sem spoléhal na reflexní značení. Při ranní etapě to bylo reflexkami proznačené tak, že snad ani nemělo cenu zapínat na Ambitech navigaci. 2. etapa ale reflexkami doznačená v podstatě není. No, budu si muset dávat víc pozor. 

Domotám se nějak zpět na odbočku na červenou a dál už běžím bez problému. Nikdo mě nedohonil, ale čelovky už byly na dohled. Míjím Střekov. Dole u zdymadel čeká Petr s Egonem s tajnou kontrolou a jídlem. Super, už jsem byl skoro na suchu.

Koukám na oblohu, jak se během chvilky z Ostrého úplně vyjasnilo. Jsou vidět všude hvězdy a pěkně přituhuje. Asi i mrzne. S vyndáním rukavic se nechci zdržovat. Běžím dál. Když se dostanu přes Labe po zdymadle, vidím z druhého břehu, jak dobíhají další lidi na tajnou kontrolu. Musím s sebou mrsknout. Náskok mám stále minimální. 

Nicméně cestou k Vrkočským vodopádům místo toho dvakrát zakufruju. Pokaždé přehlédnu odbočku a pokaždé je to zacházka cca 400m. Takže čelovky pronásledovatelů jsou zase blíž a blíž.

Pod Panenskou skálou odbočuju už správně na Chvalov, ale po pár kilometrech, začínám pochybovat.

"Neminul jsem kontrolu K11?"

Ta je sice až přímo u Chvalova. Ale asi únava, nervozita nebo nějaká noční demence, nicméně se vystíhuji tak, že se dokonce otáčím a rozebíhám zpět kontrolu hledat. V protisměru přibíhám ke klukům. 

"Máte K11?" ptám se
"Ne. Nemáme. Ta ještě nebyla, né?" 
"Musela už být!" trvám si na svým

Nakonec jsem musel zavolat dokonce hl. orgovi Petrovi, kde ta kontrola je. Petr ale vůbec nechápe, proč se na to ptám, vždyť je to v itineráři napsané úplně jasně. Od odbočky 2 kilometry až před Chvalov, kde je kontrola K11. No jo no. Říkám prosně nějaká únavová demence. Přidávám se tedy ke klukům a dál běžím už radši ve skupině s nimi. Slovenští kluci, Tom a k mému milému překvapení i Robert Frohn. Ani mi to nevadí, už mě to mé bloudění štvalo a víc hlav víc ví a vidí.

Někde před Moravanskými vodopády se naše skupinka zmenší pouze na mě, Roba a Dušana. Vodopády, které ještě neznám, jsou i v noci fakt parádní. Skvělý, zase mám nový cíl, kam se jít někdy proběhnout.

Další cesta kopíruje to, co se běželo loni, ale v protisměru. Jak to člověk zná, tak to i rychle ubíhá. Přes vyhlídku Mlynářův kříž a výbornou polévku na čipové kontrole v Dubičkách, jsme doběhli všichni tři stále spolu až na rozhlednu Radejčín. To je hrozný kolik to má schodů!

Začíná konečně pomalu svítat. Přesně v čas, protože mi akorát došla baterka v čelovce. Nicméně raději ji ještě vyměním. Spíš něž abych viděl, abych byl vidět, protože běžíme po silnici směrem na Litochovice. Na vyhlídce Porta Bohemica jsme přesně v 7 ráno. Už je vidět, čelovky jdou definitivně do batohu. Celou dobu co běžíme po skalicích nad Labem běžím s Robem vpředu. Dušan je furt na konci našeho vláčku a přijde mi, že trochu tuhne. Napadá mě hříšná myšlenka. Oslovit Roba, aby jsme se mu spolu pokusili trhnout. Potřebuji si na Dušana udělat nějaký náskok, když jsme ráno doběhli na prvním místě spolu.

Vyhlídka Porta Bohemica. Ještě s Dušanem a Robem.
Nicméně nakonec k tomu ale ani nedojde, protože vše vyřeší stoupání na Lovoš. Tudy ze strany po žluté to sice neznám, ale jen po rozcestí modré se žlutou. Odtud můžu klidně vypnou navigaci a dalších 40 km běžet jen tak. Tudy vede totiž mé oblíbené tréninkové kolečko. Jak si tak libuju, jak to tu znám, opřu se hůlek a svižně stoupám na Lovoš v domnění, že kluci jsou hned za mnou. Když se ale otočím, koukám, že se kluci nějak zadýchali a nestíhají. No vida, jde se do trháku. Opřu se do toho ještě svižněji a už jsou v nedohlednu. To bych fakt nečekal, že se zrovna Dušanovi trhnu ve stoupání.

Lovoš. Jsem nahoře. Je kolem čtvrt na devět ráno. Turistická restaurace je ještě zavřená, takže místo razítka označuji kontrolu fixem a jdu na seběh. Jestli mám nějaký vrchol ve středohoří nejvíc naběhaný i sběhaný, tak je to právě Lovoš. Pouštím to rutině v plné rychlosti dolů. Na křížení modré se zelenou těsně pod vrcholem míjím kluky. Pak ale ještě zastavím. Je tak nádherně. Mrazivé jasné ráno s krásnými výhledy. Musím nastřílet pár fotek, protože to se tu často, a obzvlášť na podzim, nevidí.

A sprintem z Lovoše dolů.
Boreč a spol. Tam dnes ale neběžíme.
Letím dál dolů a na úpatí Lovoše potkávám Fojtíky, kteří jdou jen ranní trasu. Nechce se mi v té rychlosti brzdit, tak na ně jen houknu a mávnu rukou. Dochází mi pití. Další čipová kontrola s jídlem je ale až na Milešovce. No to bude drsný bez pití až tam. Naštěstí mě ale zachrání Olaf a jeho tajná kontrola v Opárně.

"Já tě tak rád vidím! Máš tu i pití?" volám na něj už z dálky.

Doplněno. Rychle pryč. Později dostávám echo po telefonu, že tu mám náskok už 8 minut. Přes další kontrolu na Opárenském hradu mířím na Milešovku. Je to do mírného kopce. Snažím se běžet opravdu vše, ale občas to prostě nejde musím se zastavit a něco si vyfotit. Takhle pěkný světlo, to by byl hřích si to nevyfotit.

Pod Lovošem. Další cíl 2x Milešovka (vlevo) a Kletečná (vpravo)

Dálniční most (D8) přes Opárenské údolí
Stoupání na Milešovku od Velemína není zadarmo. I s hůlkami si pěkně zafuním, než se vydrápu na vrchol. Koukám, že sběh tudy po druhém výstupu nebude jednoduchý. V rigolech, kudy vede pěšina, jsou hromady spadaného listí, které zakrývá zákeřné velké kameny. No uvidíme.

Výstup na Milešovku
"No, konečně někdo dorazil!" vítá mě obsluha čipové kontroly v Chatě Milešovka.
"Tady máš kupón na polévku."

Polévku zředím vodou a vypiju jí rovnou z talíře. Lžíci vracím nepoužitou. Dotankuju plnou nádrž kofoly a klidím se odtud. Seběh do Milešova je můj nejoblíbenější, takže to zase pěkně napálím. Předbíhám několik běžců kratších tras.

Milešovka od Milešova. Je si tady něco ještě oběhnu a vzhůru na ní podruhé.
Smyčku přes Vysokou jedli dávám celkem na pohodu. Nicméně pohodu mi trochu rozhodí smska, že na Milešovce byl druhý 10 minut po mě maďarská mašina Gábor Nyakás. Vítěz loňského EKUTu. Celou dobu na mě ztrácel skoro půl hodiny a najednou je druhý 10 minut za mnou? Kde je Dušan s Robem?
To se mi nelíbí. Kopnu do vrtule a sbíhám v panice do Černčic, abych se odtud vydal podruhé na Milešovku. Výstup touto cestou je o dost lehčí než od Velemína, takže jsem za chvilku nahoře. Akorát se míjím s Honzou Suchomelem a dveře od chaty Milešovka mi podává Tomáš Zaplatílek. Oba vyrážejí poprvé z Milešovky dolů na smyčku, kterou já už mám naštěstí za sebou.

Nová, ale fotogenická překážka na sestupu z Milešovky.
Rychlý zápis kontroly od obsluhy. Vyexnout polévku, dolit kofolu. Zdržení minimální. Letím dolů po cestě k Velemínu, po které jsem se před 2,5 hodinami škrábal poprvé nahoru. V rigolu míjím první ženu, nezničitelnou Katku Šoubovou, kterou doprovází Přema.

Vystup na Kletečnou: Najdi si svou cestu. Prostě mazej nahoru a neřeš to.
Výstup na Kletečnou je stejný jako loni, ten nejhorší možný. Cestou necestou přímo kolmo nahoru. Fantazii se tu meze nekladou, takže je to prostě alá "dostaň se nějak nahoru". Přes balvany, větve, listí, pařezy. Dělej co umíš. Nahoře chvilku pokecám s kluky, kteří se sem akorát vydrápali z druhé strany. Nevěřícně na mě zírají, že i s 1. etapu mám v nohách už 145 km a dalších 25 do cíle zbývá.

"No, nic chlapci. Musím letět nahání mě Maďar." loučím se s nimi a oni dál zírají.

Vrchol Kletečné. "Tak co kluci, poběžíte se mnou?"
Kletečná byl poslední velký kopec, dál už to jsou jen takový bobánky. Musím za to zatáhnout, protože tady bude Gábor určitě hodně zrychlovat. Však já ho už znám kluka jednoho maďarského. Potřebuji ale nějak nakopnout. Kofeinová ampule Speed8 letí do krku spláchnutá kofolou. Zase si postesknu, proč už Nutrend nevyrábí mou oblíbenou Shlehu. Ach jo, taky vám tak chybí? Do uší narazím ještě sluchátka, zapnu pořádný nářez a vzhůru na posledních cca 20km. Je půl druhý, tak to snad stihnu do cíle ještě za světla.

Dobíhám na poslední čipovku v Moravanech. Odpípnout, dolít fofolu, popadnout jeden chleba s paštikou. Bič a pryč. Akorát když vyrážím, přijíždí na kontrolu Olaf.

"Gábor jde po tobě. Mluvil jsem s ním, chce tě dohnat." varujeme mne hned, jak mě vidí.
"Já vím, ale teď jsem za to v sebězích zatáhl. Určitě mám slušný náskok." věřím si.
"Tak já ti brnknu, až tu bude, abys věděl."
"Ok. Super. Díky." běžím dál.

Sotva vydupu kopec nad Moravany, Olaf už volá.

"Gábor 10 minut za tebou. Dušan 12."
"A sakra!"

Žádný náskok jsem si neudělal, ale na druhou stranu ani Gáborovi se mě nedaří dotáhnout. Stav je setrvalý, pořád ztrácí 10 minut, jako na Milešovce. Myslel jsem, že posledních 14,5 km už bude pohoda, ale opak je pravdou. Musím ze sebe ještě vyždímat opravdu vše. Zapínám v hlavě režim beran a jdu na to.

Daří se až ke klesání k vyhlídce Josefínka. Letím dolů po blátě jak kamikadze a vůbec se mi nelíbí, o kolik se sklesává. Cestou zpět se s Gáborem určitě potkáme a to mu určitě psychicky pomůže. Přístup na Josefínku je kapitola sama pro sebe. Jdu tu první, ale ve strmém svahu to klouže jak sviňa, dokonce musím vyndat hůlky, abych to vůbec nějak prošel. Pak následuje horolezecký přelez až na konec sklaního výšvihu. Opravdu libůstka. Označeno, teď rychle zpět. S několika podkluzy se dostávám zase na cestu a začínám stoupat vracečkou zpět. Za druhou zatáčkou už se proti mě řítí Gábor, za ním Dušan a ještě někdo z krátké trasy. Přijde mi, že mě strašně stáhli a v duchu odhaduji, kolik mi mohla cesta odtud ke kontrole trvat. Tak 7 maximálně 9 minut, víc ne.

"Aleši, musíš!" hecuji se v duchu a lituji, že se nejmenuji Karel. Zní to líp.

A jde to. Vydrápu se zpět nahoru na modrou a dál následuje klesání nádhernou kamenitou pěšinou až dolů do Vaňova. To je přesně terén pro mě. Zařazuji max rychlost a letím dolů. Jde to skvěle, až na nakopnutý šutr. Zařvu bolestí jak zvíře. Tři kroky odpajdám, konec fňukání, letím dál. Jsem dole. Vaňov se sebezapřením celý přeběhnu a zastavím se až u odbočky k Vrkočským vodopádům. Celou dobu se ohlížím, zda za sebou kluky neuvidím. Je to dobré. Nevidím je.

Vytasím hůlky a mažu co nejrychleji nahoru k vodopádům. Pak po zelené až nad ně. Odtud je vidět skoro až dolu do Vaňova. Gábor nikde. Je to dobrý, ale nepolevit. Dva kiláky k Soudné hoře, kde je poslední fixková kontrola prolítnu po nádherné stezce v traverzu jak nic. Teď už jen dolů do Ústí přes Větruši. Takhle rychle jsem to tu snad ještě nikdy neběžel. Větruše za mnou a už se motám ulicemi po Usteckém nábřeží směrem k hlaváku a dál do Důlců do cíle. Je kousek po čtvrté odpoledne. Stále je ještě světlo, paráda. Otáčím se, nikdo za mnou. Ono to klapne, už je to jasný.

Před pionýrákem už vyčkává fotící Olaf a spolu doběhneme až k čipové kontrole v cíli.

"Jó. Je to tam!"

Podařilo se! Jsem první v čase 17 hodin 11 minut. Mám obrovskou radost. V to jsem vůbec nedoufal. Svalím se spokojeně do židle a mám toho plné kecy.

"O kolik to bude? Utekl jsem Gáborovi nebo mě stáhl?" honí se mi hlavou.

10 minut a stále nikdo nikde. Skvělý, takže jsem si zvětšil náskok. Teď už jen o kolik. Otevírají se dveře a Gábor je tu. Nakonec rozdíl 12 minut. Super.

"Good fight man!" gratuluji Gáborovi a třesem si rukou.

Na třetího Dušana čekáme ještě déle. Dobíhá nakonec se ztrátou přesně 40 minut. Byl to pěkný mezinárodní souboj na závěr. Vítězství mě těší o to víc, když se při vyhlašování dozvím, že Čech tento závod ještě nikdy nevyhrál. Až nyní v sedmém ročníku. Vždy tu vyhrávali jen Slováci a Maďaři viz síň slávy Loučení. Stejně tak celý EKUT, Čech ho zatím ještě nevyhrál, ale to jsem už věděl.

A jak s tím letošním EKUTem vypadá? Před Pražskou stovku, třetí etapu EKUTu, na mě ztrácí druhý Gábor (HUN) celkem 33 a třetí Dušan (SLK) 40 minut. No, to není špatná výchozí pozice. Ale i tak to bude určitě ještě těžký boj. Už teď se na něj těším. Uvidíme. Třeba to klapne.

Spolu s orgy při vyhlášení. Olaf vlevo a Petr vpravo.

Vyhlášení vítězů:  3. místo Dušan Krajčovič (SLK, čas 24:04), 2. místo Gábor Nyakás (HUN, čas 23:57), 1. místo já Aleš Zavoralů (CZE, čas 23:24). I podle velikosti to sedí ;)

Díky Petrovi za vymyšlení opravdu skvělé a náročné trati. Stejně jako loni mi dala spoustu nových tipů, kam se po Středohoří rozeběhnout. Dále díky Olafovi, Honzovi Sedlákovi a všem ostatním organizátorům, stejně jako závodníkům na trati. Bylo to super! Ahoj na Pražský stovce. 


Odkazy


čtvrtek 22. října 2015

Stovka Podkrkonoším, Zrychlený průlet mlhovinou

16. 10. 2015, Dolní Brusnice

"Šustákovku nebo membránu?" Já fakt nevím, jakou bundu si mám na sebe vzít. Všechno mám už připravené, nachystané, taktiku rozmyšlenou, jen nad tímhle váhám, jak prvnička na druhým rande.

Má pršet, bude určitě mlha s mrholením, bahno, mokro, ale je docela teplo kolem 8 °C. Co s tím? Nakonec to vyřeším tak, že si bundu neberu žádnou. Natáhnu na sebe jen 100g merino s dlouhým rukávem, na to trído z B7 a jdu na to.

Ke startu připravit...
... pozór! 

"3, 2, 1, Start!" 

Odstartuje závod přesně v deset večer hlavní org, běžec, cestovatel, kámoš a kdo ví co ještě Tomáš Zaplatílek. Natěšené startovní pole se spoustou známých tváří vyráží ve svižném tempu vpřed. Držím se v přední skupince, ale nikam se moc neženu. Taktiku mám dobře rozmyšlenou a cíl neskromně jednoduchý: zvítězit.

Mapička s profilem
Ze začátku nechci jančit. Budu se držet čela a pouze obhlížet možnou konkurenci. Trať nemá moc velké převýšení, takže chci aspoň do 60. kilometru běžet úplně vše včetně kopců. Neměl by to být problém. Na vítězné Rakovnické 60, která měla podobné parametry to šlo, takže tady to musí jít taky. Pak už snad všichni odpadnou. Trať má 106 km a převýšení kolem 2 600 m. Loňský vítěz to dal za 12:15, tak si tak v koutku duše dělám pomyšlení. Bylo by dost dobrý, to dát v čase začínajícím na "11". To bude fakt výzva.

Dupání do sjezdovky Zvičina
Pár kilometrů po startu nás čeká výstup přímo po sjezdovce na Zvičinu (671m). Tak ta se ale běžet opravdu nedá, takže pouze svižná chůze hore, označit kontrolu a vybíhám dál. Nahoře se ztrácí vedoucí skupinka, která vydupala sjezdovku nejrychleji. Špatně odbočili. Není se čemu divit, všude je hustá mlha, že by s ní měl i Rákosníček co dělat, aby ji rozkrájel. Běžím tedy chvíli bez práce na první pozici. Nicméně po chvilce mě ztracenci dotáhnou. Dál pokračujeme společně ve skupině cca 10 až 15 lidí přes hrad Pecka (K2) směrem na Bradlo(K3). 

Hrad Pecka a pecková mlha
Letíme chvíli z kopce. Myslel jsem, že jsme stále celá grupa, ale když se otočím, zjištuju, že jsme se trhli. Už je nás jen pět. Tři kluci na čele asi 50 metrů přede mnou a jeden spoluběžec vedle mě. Za námi nikdo, jen mlha a tma. Tempo je vostrý. Máme za sebou první 1/2 maraton s 570 metry převýšení za slušných 1:56.

Zkouším si pokecat s tím spoluběžcem, ale nijak moc nemluví. Navíc na všechno odpoví jen "Hmmm", "Eéééé".

"Hele ty jeden, jsi ty vůbec Čech? Rozumíš mi?" ptám se ho
"Germany. I'm from Germany."
"A ha"

Pokecáme teda něco anglicky, ale mezitím jsou kluci na čele v nedohlednu. Potkáváme je až na 25. kilometru na vracečce ke K3 Bradlo. Už mají docela náskok a to se mi nelíbí. Klesání z Bradla tedy napálím. Je to hodně technické včetně bahna, pořezaných větví a samozřejmě všudypřítomná hustá mlha, ideál pro mě, takže Der Junge nestíhá a za chvilku jsem sám. 

Když doběhnu na občerstvovačku K4 Drebné, čelní skupinka tu ještě je. To je dobré. Dnes mám občerstvovačky díky mému novému vynálezu "camel-flašce" extra rychlé, takže i s doplněním všeho, vyrážím jen pár desítek vteřin za nimi. Chci je dotáhnout, ale nějak to nejde. Sem tam je ještě zahlédnu nebo dokonce dohoním, když se někde ztratí v mlze a vrací se zpět na trasu. Pak ale zase nasadí takovou kládu, že to nedokážu akceptovat.

"Ok. Tohle tempo nemůžou všichni tři vydržet. Určitě z nich někdo odpadne." uklidňuji se v duchu.

Takže je nadobro nechávám být. Běžím si svým tempem a šetřím síly na později. Budou se hodit.

Další občerstvovačka K5 Staré Buky na 46. kilometru. Dobíhám sem po půl 3 ráno, 8 minut po klucích, ale ti tu ještě jsou. Sice už na odchodu, ale jsou tu a to je super. Jsem s nimi stále v kontaktu. Dva vyráží v podstatě rovnou jak přijdu, třetí se k odchodu ještě nemá a futruje z plného talíře. Nechám si zředit vařící guláš trochou studený vody na teplou polívku. Tu celou exnu rovnou z misky. Lžíci vracím čistou a nepoužitou. Doplním fofolu a směřuji k východu. Opozdilec z vedoucí trojce nejdřív vypadá, že poběží se mnou, ale pak se ještě vrací dovnitř obléknout bundu, že mu je zima. Mě je skvěle, prostě ovce je ovce a ta zahřeje.

Super, využiju šance se trhnout a hodně svižně to rozeběhnu kopec nekopec. Po chvíli se otáčím a nikde nic, jen mlha a tma. Jsem zase úplně sám, ale už třetí, jo! Já věděl, že to jejich tempo všichni nevydrží.

Vůbec nic nevidím. Mlha ještě zhoustla, teď je viditelnost tak dva maximálně tři metry před sebe. Ještěže běžím podle navigace v Ambitech, jinak bych tu bloudil ztracen ještě na jaře. Vůbec netuším, kde jsem, všude jen mlha jak mlíko. Prostě jen běžím, kam mi hodinky ukazují.

Další občerstvovačka K6 Bohuslavice na 57. kilometru. Super, kluci tu zase ještě jsou. Dokonce jsem stáhl jejich náskok už jen na 3 minuty. Než se doplním a dojím, tak jsou ale fuč. Žádné zdržování a rychle za nimi. Následuje stoupání na nejvyšší kopec na trase na Žaltman (739m), kde je kontrola na rozhledně. Když se k ní blížím, míjím se s kluky, kteří už běží z kontroly dál.

"Dobře, dobře ty!" zaslechnu jak mě povzbuzují.
"Díky!" 

Z Žaltmana je nejdelší klesání, na které jsem se fakt těšil. Zkusím je už konečně dotáhnout. Ale chyba lávky. V té mlze je to o hubu. Abych to mohl pustit na plno potřebuji vidět dál než jen blbý 2 metry před sebe. Navíc níž je už pouze asfalt s hlubokými odvodňovacími rigoly, které vidím vždy úplně na poslední chvíli a tak tak to neskončí mrchou. No jo, já dneska ještě žádnou nehodil. To je fakt divný.

Ale ok, nakonec bez pádu dobíhám až na předposlední občersvovačku v Úpici na 73. km. Kluci tu naštěstí zase jsou, dobíhám jen o 4 minuty později než oni. Na kontrole je i Láďa Erbert, bohužel ale jen jako dobrovolník. Škoda, loni jsme si spolu parádně zaběhali, jak při Loučení, tak na Pražský 100 a svedli spolu napínavý boj o 3. místo v EKUTu 2014. Držím palce ať se ti ta noha Láďo konečně uzdraví!

"Ale kluci povstaňte, to přeci není nutné." :)
Úpice, 73. kilometr, 5:51 ráno.
Foto: Láďa Erbert 
Během pokecu s Láďou doplňuju plnou nádrž fofoly a pojídám vše, co mi přijde pod ruce. Občersvovačky jsou naprosto luxusní. Je tu prostě vše a já to samo musím všechno ochutnat. Vašek vyráží zatím pomalu napřed a chvilinku za nim i my s Jožom.

Když se všichni seběhneme, což mě velmi těší, tak obhlížím jak na tom pánové jsou. Přijde mi, že je na nich únava už docela znát. Už tam není takový drive jako na začátku. Já ale samozřejmě tím, že jsem je doběhl, jsem pěkně na koni. Cítím se skvěle. Chvilku dokonce koketuju i s myšlenkou, nastoupit rovnou do trháku. Ale ne, ještě je moc brzo. Odkládám to až na úsek za poslední občerstvovačkou v Kocbeřích.

Běžíme tedy spolu a za chvíli zjišťuju, jak šeredně jsem se mýlil. Kluci běží souvisle, plynule a stále velmi rychle. Tempo je dokonce o pár vteřinek na kilák rychlejší, než je mi příjemné. Začínám se s nimi docela trápit. Po 50 kilometrech, kdy jsem běžel úplně sám svým tempem, mi teď to jejich diktované tempo nějak neštymuje. Zpomalím tedy a jdu si svým tempem tak, abych je měl stále na dohled. Pro jistotu do sebe kopnu ještě kofeinovou šlehu. Nějak vadnu a potřebuji zase nakopnout. Na rovinkách mi vždycky docela poutečou, ale z kopce, ve stoupání popř. když netrefí odbočku, je zase dotáhnu. Takhle to "spolu" doběhneme až na poslední občersvovačku K10 v Nových Kocbeřích.

Nové Kocbeře, 92. kilometr, 8:13 ráno
Ta je opět naprosto úžasná. Jak milým osazenstvem, tak bohatou nabídkou. Dokonce i čerstvou bazalku tu mají!!! Tu si můžete natrhat přímo z květináče k připraveným těstovinám. No viděli jste to někde???

Vše doplněno a dojedeno, vyrážíme vstříc mlze a poslednímu 16 kilometrovému úseku. Z Kocbeří kousek po silnici a pak rovnou do lesa na krásnou lesní stezku.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet....
Foto: Stovka Podkrkonoším
Stezka se po chvilce sklápí dolů z kopce.

"Tady by to šlo. Zkusím trhák!" plánuji si v duchu.
"No jo, ale ještě to je 16 kiláků. To je furt dost daleko. Co když to nevydržím a docvaknou mě?" nemůžu se furt rozhodnout.

Všechno ale vyřeší Vašek, kterého od začátku závodu trápí slušná srágora.

"Já si zas musím odskočit." zahlásí a odbočí bokem z cesty.

Taková šance se nezahazuje. Okamžitě zařadím na nejvyšší rychlost a pustím to z kopce, co to dá. Letím a letím. Raději se ani neohlížím, takže nevím, zda se mě Jožo rozhodl stíhat nebo ne. Pak ho ale za sebou uslyším, akorát když vbíháme do Dvora Králové. S ním to nebude jednoduchý. Z lesa na asfalt se to trochu narovná, ale naše tempo to nijak nezpomalí. Přebíháme z chodníku na chodník a Jožo jde přede mě. Běžím hned za ním a stále vůbec nezpomalujeme. Koukám na hodinky. Tempo máme pod 4:40 min/km přitom v nohách už přes 100 kilometrů. Začínám se zakyselovat. To nemůžu vydržet.

"Seru na to ty vogo, já už takhle rychle nemůžu!" volám na Joža.
"Vydrž, to dáš!" odpovídá, místo aby mi zdrhl.
"Sakra!" 

Zatnu zuby, zapnu berana a běžím a běžim. Krev se mi vaří, pumpa málem praská. Pak se to ale naštěstí zase na chvíli sklopí z kopce a to mi jde, tak jdu dopředu já. Takhle se stále střídáme až daleko za Dvůr Králové. Pak už je to jen kousek.

Koukám na hodinky. Do cíle ještě 2,5 kiláku a je 9:44 ráno. Oba to chceme dát za každou cenu pod 12 hodin, takže sebou musíme ještě pořádně mrsknout, abychom to do deseti vůbec stihli. V podstatě je to už jen do kopce.

9:51. Posledních 9 minut a ještě kilák a půl. Do kopce se střídáme v indiánském běhu. Ještě 900 metrů, 700, ... 400, .... 100 metrů. Už vidíme hotel, poslední 3 minuty, dupeme do stoupáku k hotelu. Na terase už na nás vyhlíží Tomáš s Láďou.

Cílový finiš, 106. kilometr, 9:57 ráno
Foto: Láďa Erbert
"Musíme to dát pod 12!" řveme na ně už z dálky a oni hned povzbuzují.
"Dělejte, to dáte!"

Do schodů po dvou až na horu na terasu. Plíce v úplně hajzlu a konečně protínáme společně cílovou pásku. 

"9:58, stihli jste to!" oznamuje Tomáš.
"Jóóóóóóóóóóó" řveme radostí.

Dali jsme to s Jožom pod 12 hodin za 11:58. Navíc v novém traťovém rekordu. Sem úplně hotovej a sotva popadnu dech, ale je to tam! Obrovská radost a úleva. Tyhle okamžiky jsou prostě nepopsatelné a k nezaplacení. Nakonec se to vše povedlo. 1. místo i ten vysněný čas s "11" na začátku. Ale bylo to o fous.

Je to naše!
Chvilku po nás dobíhá i Vašek. Po bloudění ve Dvoře na nás nakonec ztratil 8 minut. Za námi třemi pak velká díra kolem hodiny a půl. Nicméně na společném 5. místě a jako první ženy doráží pouze něco málo přes hoďku a půl za námi nezničitelné Šoubovic ségry. Klobouk dolů. 

Zleva: Vašek Utinek (3.), Jožo Harčařík (1.) a Rumcajs (1.)
Parádní závod, trať sice na můj vkus hodně tvrdá (asfalt a zpevněné lesácké cesty kolem 50%), vše ale vynahradila skvělá organizace, bezchybné značení, příjemný a obětaví lidé na bohatých občerstvovačkách a skvělá parta závodníků na trati. Díky Tomášovi a všem dobrovolníkům za opravdu vydařenou akci. Speciální díky Vaškovi a Jožovi, skvělým to běžcům.

Doslov
- Na start se postavilo 109 stovkařů. V časovém limitu 25h dokončilo 79 borců. Gratulace všem!
- Oficiálně měla trať 106 km. Nicméně trasa v navigaci ukazovala 107,4 km a já jsem naměřil přesně 110km. Takže to bylo někde mezi.
- Poprvé ani jeden pád. Fakt. No je to u mě vůbec možný?
- Použitá výbava: botky Inov-8 X-Talon 212, batoh Inov-8 Race Elite Vest (výhra za Šlápoty, díky Olafe) a self-made camelflaška, čelovka Fenix HL50, ovce Icebreaker, komprese Compressport, režie Kotěnočkin ;)
- Do konce roku už mi zbývá už jen Velká Kunratická a hlavně EKUT (Loučení 170km a Pražská Stovka 130km) na který se těším celý rok.

Odkazy