středa 25. března 2015

Kysucká 100 - Krásná trasa, ale hořký závod

7. 3. 2015, Kysucké Nové Mesto, Slovensko

"Ufff, moje nohy."

Jsem konečně v cíli. Vorvanej jak vorvaň. Sedám si na židli ve vstupní hale a čekám, co se bude dít. Měla by následovat kontrola výkazu a moje případná diskvalifikace. Vždyť mi chybí několik kontrol a bohužel jsem si neúmyslně i zkrátil trať. Nic se ale neděje. Kontrolní výkaz nakonec vůbec nikoho nezajímá. Poslední věc, které mě utvrzuje v tom, že to ve skutečnosti nebyl závod. K čemu byly všechny ty komplikované kontroly a ztrácení času s nimi? Kontroly které se místy nedaly najít nebo úplně chyběly? Co to je za závod, když organizátor nemá ani sebemenší vůli zkontrolovat, zda závodníci skutečně absolvovali celou vytyčenou trať? Závod, kde si to účastnící bez skrupulí zkracují, jak se jim zlíbí?

Na druhou stranu v cíli jsou všichni hrozně milí a obětaví, nabízejí mi hned teplý čaj, opravdu vynikající guláš, saunu, dokonce i postel atd. atd. Nenacházím nyní v sobě sílu, jim to tady na místě najednou v této situaci celé strhat, zkritizovat organizaci, poukázat na zkracování tratě, napadnout výsledky atd. Prostě, mávám nad tím rukou. Jaké to chcete mít, takové to máte. Za mě to byl pěkný trénink nebo výlet s opravdu nádhernou trasou, ale určitě ne regulérní závod.

Po konzultaci s ostatními účastníky s podobnými zkušenostmi, se rozhoduji to vše sepsat na svůj blog. Jen si nechám ještě pár dní na vychladnutí. Psát to hned po "závodě", by to bylo asi ještě víc negativní než to je. No posuďte sami.


6. 3. 2015, Kysucké Nové Mesto, Slovensko

První letošní běžecké závody měly být Ledopády, ale bohužel mě skolila chřipka, takže jsem to musel záhy dopískat. Hodně mě to mrzelo, protože loni jsem si Ledopády skvěle užil. Ani výsledek 5. místo nebyl zrovna k zahození. Jen co jsem se uzdravil, vyhlížel jsem tedy v termínovce adekvátní náhradu a oko padlo na Kysuckou stovku s parádními parametry: 127 km, +5 560m. Na Kysucký jsem ještě nebyl, ale doslechl se, že to může být pěkná divočina. Hodně sněhu, ledu, zimy, ale i bahna a vody. Skvělý přesně to mi vyhovuje, takže není co řešit. Přihlašuji se a za pár dní vyrážím směr Slovensko.

Do Kysuckého Nového Mesta, kde je start i cíl závodu v místní sportovní hale dorážím cca 2 hodiny před startem, který je v pátek 6. března v 9 hodin večer. Akorát se v klídku nachystat, pokecat se všemi známými a už je tu předstartovní rozprava. Po ní následuje společné focení všech 74 účastníků ve velké hale.


Během rozpravy se ale v hale zvuk tak tluče, že skoro vůbec nic nerozumím. Doufám, že všechny důležité informace jsou popsané v itineráři a tak se s ním během rozpravy seznamuji. No pane jo. Je to taková hodně detailní slohová práce drobným písmem na celé 3 stránky A4. S detailním popisem jako např:

"Pred sebou vidíme poľovnický posed, vpravo pás kríkov a lesa, na ľavej strane je lůka. Prejdeme okolo posadu a smerujeme do lesa. V lese pokračujeme cestou, ktorá stúpá cvíľou potokom. V stúpaní po cca 500m odbočíme vľavo, potom vpravo... atd. atd..."

Čekal bych tedy něco stručnějšího a věcnějšího. To jsem zvědavej, jak to budu při běhu stíhat číst. Ještěže mám záznam tratě v GPS a házím tu slohovku zatím do zadní kapsy batohu.

Tradiční maďarská partička 
Po rozpravě se všichni přesuneme pěšky přes město na start a jdeme na to. Odstartováno!

Roman, hlavní org akce, běží v předu, aby nás vyvedl z uliček města až k lesu, kde nás opouští. Dál už je to jen na nás. Myslel jsem, že se poběží ze začátku bahnem, ale je to ok. Vše už je zmrzlé a krásně to křupe pod nohama.

Běžím poměrně dost v předu ve skupince 5 lidi. Je tu mimo jiné starý známý Lászlo a také Michal Navrátil s kterým jsem doběhl loni společně Malofatranskou stovku. Docela to mastíme, takže přes první živou kontrolu v Zástranie dorážíme rychle ke druhé na Sedle nad Milešovcami. Jenže, ač tu má být kontrola, nic k označení výkazu tu není. V itineráři se píše, že to má být pověšené za stromem s ukazatelem. Hledáme to i na ostatních stromech poblíž a ztrácíme tak drahocenné minuty. Mezitím nás dotahují další závodníci.

"Nenašli jste kontrolu? Tak si tam napište nadmořskou výšku na ukazateli. To stačí." radí hned zkušeně.
"Fakt?"
"Jó, to stačí."
"Ok" ale přijde mi to prostě divný.

Zapíšeme tedy výšku a letíme z kopce dál. Asi po kiláku a půl potkáme v protisměru orga Romana v ruce označovací samolepky, které měli být pověšené na té kontrole. Prý jsme rychlejší než čekal a teprve je tam nese. Ok, stane se a dolepujeme si samolepky dodatečně do výkazu.

Kolem 1 hodiny ráno jsme na cca 30. kilometru na rozcestí Chata pod Ľadonhorou a odbočujeme vlevo kudy vede cesta k první občerstvovačce v Dolném Vadičove. Není to ale leda jaká cesta. Je celá lemovaná hořícími svíčkami. Paráda. Nejdřív si říkám, jestli jdeme vůbec dobře a nejsou třeba jen dušičky, ale opravdu si tím dal někdo tu práci a bylo to jen pro nás.

Stejně jako příchozí cesta i samotná občerstvovačka byla fantastická. Skvělé, pohostinné osazenstvo a vynikající nudlový vývar. Zředím si ho vodou, vypiji přímo z talíře a vyrážím dál. Zbytek souputníků zasedal za stoly. Nečekám na ně a od teď běžím už sám. No běžím. Ze začátku podél svíčkami osvětlené cesty zpět k rozcestí ještě ano. Pak ale následuje příkré stoupání na Ľadonhoru a to už se nedá. To je tak strmé, že funím jak lokomotiva a sem rád, že sem si dnes přibalil hůlky. A to sem si je původně brát nechtěl. Do stoupání jsem i tak žalostně pomalej a tak smutně koukám, jak mě odspodu rychle dotahuje skupinka čelovek.


Konečně nahoře, teď to budu moct napálit dolů a získat zpět náskok. Ještě označit kontrolu a natěšený na prudký seběh ve sněhu vyrážím do klesání. Je to paráda, letím si dolů, adrenalín ze mě cáká seč může, když v tom proti mě čelovka.

"Co tu děláš?" ptám se ho.
"Jdeš blbě, musíš zpět a nejdřív to celé oběhnout! Tudy máš až pak klesat." dodávám.
"Mňa sa to práve tadiaľ nechce zbiehať, tak to idem opačne." odpovídá borec.

"Idem to opačne?!" Já myslel, že je to závod a trasa je pevně daná?! To jsou věci, no nic, letím dolů dál. Když už jsem skoro dole, tak se proti mě vzpříčí větev pod sněhem a já si dám krásně na hubu.

"Au" sbírám ze země sebe a opodál i čelovku

Kromě naražený holeně a natržených elasťáků, je vše ok, přeci jen to bylo do měkkého sněhu. Až na tu blbou větev, ta tak měkká fakt nebyla.

Běžím dál, jsem úplně dole a po sněhu ani památky. Ale né na dlouho. V následném stoupání se sníh se vzrůstající nadmořskou výškou zase vrací a přesto že mám X-Talony občas to i podklouzne.


"No, tak vyzkoušíme těžkou techniku, když už to s sebou táhnu." říkám si v duchu, když už je sníh úplně všude. Zastavím a nasadím mé oblíbené řetězy MicroSpikes.


"Skvělý, že sem to neudělal už dřív!" říkám si v duchu

Následující převážně hřebenový úsek si fakt užívám. Ta jistota, že to díky nim neuklouzne ani při seběhu je úžasná a tak to z kopce rvu, co to dá. Čelovky co mě doháněly jsou už v nedohlednu, takže náskok očividně narůstá. Navíc ve sněhu přede mnou jsou, zdá se, pouze stopy od 3 běžců. To by znamenalo, jestli mě mé stopařské dovednosti hodné Vinnetoua neklamou, že jsem na 4. místě. Super!

Problém je ale zase v kontrolách. Zatímco na kopci Žihľavný Grúň jsem označovací samolepky našel hned, tak kontrolu v Sedle Rovne ne. Nevím, kde byla, prostě jsem jí nenašel. Jak poté zjišťuji u ostatních, co jsem potkal, nebyl jsem sám. Většina ji také neměla. Sytém kontrol mi tu čím dál tím víc nesedí. Je to komplikované, poschovávané za xtým stromem či tabulí nebo to úplně chybí. Zbytečně se pak ztrácí čas hledáním.

Ale co, náskok mám už slušný minimálně 2 km, jak jsem se přesvědčil při pohybu na hřebeni Brtkova kopce. Žádné čelovky za mnou, co jsem jen přes údolí dohlédl.

Sbíhám dolů do dědiny Klubina, kde má být další občerstvovačka a kontrola. Pohostinství Horal, kde to má vše být, je ale ještě zavřené. Nikde nikdo, no nic, běžím dál. Až později se dozvídám, že jsem tu byl opravdu moc brzy a že občerstvovačku otevřeli až chvíli po té.

Po silnici běžím směrem na Starou Bystricu a vpravo od ní vidím další cíl: nepříliš velký kopec Bobovec. Protože je ještě tma akorát vidím, jak jsou na jeho vrcholu čelovky vedoucí trojice. Fajn, já ale musím nejdřív doběhnout do Starej Bystrice k orloji, jak se dočítám v itineráři a až poté se vrátit zpět a vystoupat po žluté na Bobovec. Orloj ve tmě není moc vidět, tak se v Bystrici nezdržuji a vracím se po druhé straně zpět k nástupu na kopec. Cestou proti mě akorát probíhá vedoucí trojice. Pokračuji dál a pohledem vpravo si také kontroluji cestu, po které se přibíhá z Klubiny do Bystřice. Nikdo nikde, mám pěkný náskok, to je fajn.

Svižně se vyškrábu serpentinami po žluté turistické značce až na vrchol Bobovce. Kontrolní samolepky nacházím tentokrát bez problému za informačním panelem. Jen mě překvapuje, že jsou tam asi jen 4. To není moc když nás je tu přes 70. Otáčím se běžím zpět. Hned pod vrcholem mě ale zastavuje nějaký org, že nestačili otevřít v Klubině tu občerstvovačku a že teď teprve nese nahoru samolepky. Tu co mám já, je prý ještě z loňska...

V tom ale nevěřím svým očím. Hned za orgem stoupá i čtveřice borců. To není možné, kde se tady vzali? Celou dobu jsem běžel a měl velký náskok, nikdo za mnou nebyl a najedou hned čtyři borci. Zahlídl jsem, že nepřichází po žluté značce, ale jaksi zkratkou přímo nahoru. Ale i tak, touhle malou zkratkou mě nemohli dohnat. V tom musí být něco jiného.

Letím dolů tou cestou co přišli, po chvilce se napojuje na žlutou, takže tím to určitě nebylo. Doběhnu na louku pod Bobovcem a tam další skupinky běžců.

"To není možný, to je nějaká chyba v metrixu nebo co? Kde se tady všichni berou?" ptám se sám sebe.

Když doběhu až dolů k mostu přes řeku a vidím odkud přicházejí další, je mi to jasné. Všichni jdou z Klubiny přímo na Bobovec. Přitom podle itineráře musí jít nejdříve do Bystrice k orloji, jako já a až pak zpět sem a dál na Bobovec.

"Jó, tady se to takhle střihá." dozvídám se od jednoho borce, s kterým se dám do řeči na mostě.

Vlevo: průběh podle itineráře do Bystrice k orloji, zpět na Bobovec a zpět k orloji.
Vpravo: Zkrácená verze rovnou na Bobovec a až pak do Bystrice. Červeně pak další praktikovaná zkratka. Rozdíl přes 2 km.
Nevěřím svým uším. Co je tohle proboha za závod? Naštvanej běžím dál do Bystrice. Vzhledem k tomu, že sem neměl poslední občerstvovačku, jsem už úplně bez pití a tak na náměstí u dřevěného orloje ještě rychle vlítnu do krámu, který už je naštěstí otevřený. Beru kolu, dva banány a přes výlohu kontroluji, zda mě ta čtveřice nedotáhne. Hnal jsem dolů z kopce co to šlo, takže snad ne.

Dřevěný orloj ve Starej Bystrici. Kdo z vás kolem něj běžel 2x, tak jak to bylo v itineráři?
Vše ok, nikdo neprošel. Kola přelitá do camelu, vybíhám dál směrem Veľka Rača (1 236 m.n.m). Krpál je to pořádný, nejvyšší na trase. Všude je zase spousty sněhu, takže nasazuju řetězy. Slunce už vyšlo nad obzor a výhledy jsou úžasný.




Nadšení z krásného prostředí střídá zase zklamání. Když cesta končí a jde se neprošlapaným sněhem, nemusím být ani Vinnetou, aby mi bylo při pohledu na stopy ve sněhu bylo jasné, že tudy šlo víc než 3 lidi. Tzn. už nejsem 4. a vypadá to, že mě ta čtveřice "předběhla" aniž bychom se někde potkaly. Začínám mít toho "závodu" plný zuby, jeho regulérnost je rovna nule, stejně jako moje motivace dál závodit a o něco se tu snažit. Hodně zpomaluji.




Když se docourám až na vrchol Rače mám celkem krizičku. Psychickou i fyzickou. Něco tedy pojím a při tom zkouknu ten dlouhatánánánský itinerář, abych věděl co dál. Očima přeskakuji řádky, až najdu to co hledám: Seběhnout níž k vlekům a tam bude živá kontrola u Horské služby.

Mezitím mě dotáhne Honza Suchomel, který mi potvrdí, že mě ta 4 předběhla. Prý se to zkracuje ještě před Bystrici tzn. nejde se do centra, ale rovnou před vsí se uhne vlevo a napojí se na zelenou přímo na Raču (viz na mapovém obrázku výše červeně vyznačená zkratka).

Zase nevěřícně kroutím hlavou. Má cenu se tady o něco snažit?

No nic, aspoň si teď užiju seběh k horní stanici lanovky, kde je ta horská služba. Tak sem se rozeběhl. MicroSpikesy při seběhu zase skvěle drží a tak to napálím a Honzovi za chvilku hodně uteču. To ještě netuším do jaké šlamastiky sám sebe dostanu.

Itinerář jsem v tomhle momentě moc důkladně nečetl. Pamatoval jsem si jen, že tam bude živá kontrola u Horský služby někde u horních stanic lanovek. Když doběhnu k první lanovce, žádnou budovu Horský služby nevidím. Běžím dál a hledám nějaký barák s nápisem nebo štítem Horská služba, ale nikde nic. Běžím tedy dál, vidím, že níže končí další lanovky a navíc je tam více baráků, asi to bude až tam. Jenže ani tady stanici Horské služby nevidím.

"Prosím vás, kde je tady Horská služba?" ptám se několika lyžařů.

Nikdo přesně neví jestli je i tady. Prý je ale určitě dole, kam mě posílají a tak zase klesám a ptám se dalších.

"Horská služba, prosím, kde je tady Horská služba."
Pán na mě vyděšeně kouká a myslí si, že se mi asi něco stalo.
"Né, mě nic není, běžím závod a máme tam kontrolu. Můžete mi říct, kde to je? Má to být někde tady."
"To, ....no, já, ... viete...." a zase na mě kouká, jak na zjevení.
"Můžete mi prosím odpovědět, kde je tady ta horská služba?"
"Áno, ééé, ja neviem, spýtajte sa tamto dole pri tech stánkov. Tam budú vedieť." a ukazuje ještě o hodně níž.

Letím tam, jsou tam další baráky, třeba to tam bude.

"Tu hore Horská služba nie je, tá je iba dole, musíš tam." dozvídám se

Běžím tedy až dolů a když tam dorazím, už se mi to nezdá a při pohledu od itineráře a GPS zjištuju, že jsem úplně mimo. Tudy se klesat nemělo a chybí mi kontroly.

"Kurva!" mám toho fakt dost

Být to závod s regulérním průběhem otočím se a jdu zpět kontroly najít. Už sem ti to stalo x krát a vždycky jsem se vrátil, dokonce i pro ztracený nebo zapomenutý výkaz (viz např. loňská Pražská 100). Ale v tomto případě, když jsem přímo svědkem nerespektování itineráře, opakovaného zkracování tratě, chybějících kontrol a dalších věcí? Má to smysl?

Tento závod tady pro mě končí. Žádný smysl v něm už nevidím. Doběhnu to až do konce a pak ať si mě v cíli disknou, za chybějící kontroly ve výkaze a neúmyslné zkrácení tratě. Mě je to už jedno. Je tu jinak krásně a jako trénink to bude i tak dobrý, ale zpátky tu sjezdovku už prostě nejdu.

V bufetě U Medveďa, kde je i další občerstvovačka se dozvídám od jednoho závodníka, že ta kontrola byla přímo v té první horní stanici lanovky, kde je sedí její obsluha. Tzn. žádný barák Horský služby, který jsem tam hledal tam nebyl, muselo se vejít přímo do té stanice lanovky a tam uvnitř byli lidi z Horský služby. Proč je tedy v itineráři napsáno "Prichádzame k hornej stanici lanovky Sky Expres Laliky - kontrola č.9 - živá - Horská služba"? Proč tam není napsáno něco ve smyslu "Kontrola č.9 - Jděte dovnitř do horní stanice lanovky Sky Expres Laliky sedí tam borci z Horský služby, co vám dají razítko."? Nebo proč tam nebyla alespoň nějaká cedule, šipka, návěští s nápisem "Kys100 - Kontrola zde" prostě cokoliv, když tam nikdo osobně běžce neodchytával? V žádném jiném závodě se mi ještě nestalo, že bych nenašel živou kontrolu.

Do bufetu ani nejdu. Je tam sice polívka pro účastníky zdarma, ale jak mě borec upozornil, obsluha je prý hodně nepříjemná. To je to poslední, na co mám teď náladu. Běžím dál sám do Oščadnice, určitě tam bude nějaká sámoška, kde si koupím pití. Nic jiného nepotřebuju.

Sámoška tu je přímo na návsi. Beru 1,5l kofoly, přeliju do camelu a když chci vyběhnout dál, akorát dobíhá borec od Medveďa. Dál běžíme tedy spolu s Majom, jak se jmenuje. Před půl jedenáctou dorážíme ke kontrole č.12 Hrebeň Surovina. To, že tu kontrola zase chybí, už mě opravdu vůbec nepřekvapuje. Majo se jí pokouší najít, já si zatím alespoň sundavám goráčovku, protože už mi je pěkný vedro. V noci bylo na kopcích kolem -7 °C, teď je kolem + 14 °C. Kontrolní samolepky jsme nenašli, takže zase další prázdné políčko ve výkaze. Vyfotím si alespoň ceduli a vyrážíme dál. Mezitím nás dohnal Adam a kus za ním i Robert.



Běžíme dolů, Adam stíhá a tak se k nám připojuje, Robert ne. Parádní seběh po nacucané louce plné cárů tajícího sněhu. Užívám si to a běžím rychleji než ostatní vpředu. Příroda je tu opravdu nádherná, ty výhledy a to luxusní počasí, to prostě nemá chybu. Až na ten "závod".

Kontrolu č.12 u nádraží Oščadnica jsme našli relativně bez problému ukrytou za stromem, ale jak se pak dozvídám Robert za námi ne. Pro něj to byla úplně poslední kapka. Byl také svědkem zkracování tratě plus neustálé problémy s hledáním kontrol. Číše mu přetekla, rozhodl se tady ze závodu odstoupit a jel do cíle vlakem.

Ruku v ruce a jdeme dál.
Od nádraží pokračujeme zase do strašného krpálu. Díky tajícímu sněhu se cesta proměnila spíše v potok a já kluky do kopce ze začátku trošku nestíhám. Zvlášť Majo stoupá hodně rychle. Adam ale po chvíli hodně zpomaluje, jdu tedy před něj a postupně se všichni rozdělíme.


Za chvíli jsem zase sám. Před Kýčerou udělám drobnou chybku a sejdu z trasy, tak se musím vracet zpět. Stálo mě to nějaký čas, tak se to zase snažím dohnat rychlým seběhem až do Čadce. V místním gymplu je další kontrola s občerstvením. Přicházím akorát, když se Majo balí a odchází. Doplním si pití, popadnu nějaký pomeranče a vyrážím ho dohnat. Při odchodu se akorát míjím s přicházejícím Adamem.

Ač mám Maja stále na dohled, dlouho ho nedokážu dotáhnout. Pořád víceméně stoupáme a na to já jsem prostě stále slaboučekej. Já radši ty seběhy. Dotáhnu ho, až když se terén trochu narovná a trasa se napojí na běžkařskou magistrálu. Ta už má sice svojí sezónu za sebou, ale na běžkách to tu muselo být parádní.



Díky Majovi jsme měli do stoupání hodně slušný tempo. Na magistrále jsme se taky nijak neflákali a běželi všude, kde to šlo. O to víc mě překvapilo, že se za námi zase objevil Adam. Dokonce nás před rozhlednou na Marťákovskom kopci, kde byla i další kontrola, i dotáhl. Musel jsem mu sklonit poklonu, protože se musel neskutečně kousnout.



U rozhledny si s Majem zapisujem kontrolu, tentokrát to byl datum otevření rozhledny. Adam výkaz ztratil, tak mezitím nejdříve usedá, pak i ulehá na lavičku a je vidět, že toho má plný brejle. Najedou se ale zvedá a beze slov vybíhá dál, asi našel nějaký záložní zdroj nebo co. Majo telefonuje, čekám na něj, ale už mě to nebaví a vyrážím za Adamem sám. Ten už je mezitím v nedohlednu.

Blecha Horská. Oproti normální Bleše Obecný má tato o hodně delší nohy.
Dobíhám sám před předposlední dlouhé klesání. Do cíle je to nějakých cca 15 km. Sem už trochu vorvanej a tak je čas na poslední šlehu. Zastavím se, napiju se, připravím si v klídku vše na rychlý seběh a stíhačku Adama, ale ouha, zjišťuji, že šlehu jsem někde vytratil. Hledám, hledám, fakt nikde není.

"Sakra"

Musím se spokojit jen s kofeinovým bonbónem a vyrážím dolů. Drtím to zase na max z kopce a je to skvělý, tyhle úseky já miluju. Akorát Adam nikde a to už mám minimálně půlku klesání za sebou. Nakonec ho doháním až těsně před tím, než lesní pěšina přechází na asfaltku. Na dohled od sebe pak dobíháme na poslední občerstvovačku.

Posledních 9 km. Vyrážím pár sekud po Adamovi, mám ho na dohled, ale nemůžu ho dohnat. Vzdávám to, přecházím do chůze a věnuji se loupání pomeranče, co si nesu z občerstvovačky. Pomeranče já rád.

Přes kontrolu č.17 na Majtánkách dorážím k poslednímu kopci, zvaný Tábor. Už jen nahoru, tam bude poslední kontrola a pak už jen klesání až do cíle.


No jo, ale místní páni lesáci zdá se nezaháleli a dříve asi krásnou značenou turistickou stesku totálně zdevastovali těžkou technikou při těžbě dřeva. Navíc slunce a tající sníh to ještě doplnily na dokonalé bahenní lázně. Tak vzhůru do čvachtanice.



Místy to fakt nejde nikudy oběhnout a musí se přímo tím bahnem. Škoda, já měl ty X-Talony po tom sněhu tak krásně vyčištěné a teď na dohled od cíle si je zase totálně zaseru. Navíc v jednom místě je pod bahnem ještě zamrzlá louže, která se pode mnou bez pardonu propadá. Levá noha do ní zahučí až do půlky lýtka. No, konečně mi ty návleky s botkami krásně ladí.


Sem dole v Kysuckem Novem Meste, teď už jen jen kousek po silnici do sportovní haly a konečně dorážím do cíle tohoto závodu.

Závodu? Kéž by to tak bylo. Ta trasa by si to opravdu zasloužila. Je nádherná a na jaře opravdu rozmanitá. Hory, lesy, sníh, led, bahno, louže, potoky místo cest, nacucané louky s posledními zbytky sněhu. Prostě nádhera. Nemluvě o tom, že tento závod je i kvalifikací na UTMB, součastí ČSUT, CS-1000 a nevím čeho všeho ještě. Myslím, že je opravdu potřeba dotáhnout tu organizaci respektive zapracovat na dodržení regulérnosti závodu. Pak to bude skvělý závod a věřím, že jednou opravdu bude. Držím všem orgům Kysucké 100 palce, ať se jim to brzy povede!


P.S. V textu jsem se záměrně vyhýbal přímému pojmenovaní těch, které jsem viděl, že si trať ať úmyslně či neúmyslně zkracují nebo nějak jinak upravují, vyjma sebe. Nechám to na nich, určitě se v tom poznají.

úterý 17. března 2015

Quo Vadis (53km, +1900m), Úspěšné noční pobíhání

14.3.2015, Osek

O účasti na nočním Quo Vadis sem původně moc neuvažoval. Po účasti na Kysucké stovce (125 km, + 5600m) minulý víkend jsem byl pěkně rosekanej a nepřidalo tomu ani středeční vyklusání. Kvůli únavě jsem nedoběhl ani to, co jsem si plánoval a musel jsem to se sklopenýma ušima zkrátit. Ve čtvrtek to už bylo ale lepší a v pátek, když jsem se koukal na předpověď počasí, jak bude o víkend hnusně, bylo rozhodnuto. Než sedět doma a koukat se z okna na to, jak celý den prší, tak to se radši zničit na nočním závodě a přes den si pěkně schrupnout ;)

Startuje se v sobotu ve dvě hodiny ráno z Oseka na úpatí Krušných hor. Připravená trasa má 53 km a asi bude i poměrně rychlá. V podstatě jsou to jen dva velký kopce Stropník a Milešovka a 30 kilometrové "údolí" mezi nimi. Plán mám neurčitý. Buďto to nepůjde a dám si to na pohodu spíš jako procházku nebo to půjde. To bych to napálil v prvním kopci a při seběhu zkusil získat slušnou pozici nebo i náskok, který vydrží až na úpatí Milešovky. A pak děj se vůle boží.

 
Do Oseka se všichni sjíždíme vlakem, který na místo doráží kolem 1:45 ráno. Proběhne rychlá registrace na kapotě auta, nějaké ty předstartovní fotečky a jdeme na to.



"Star!" zařve hlavní org Petr Malý přesně ve 2 hodiny ráno a celkem 64 účastníků, což je rekord akce, se vydává vstříc nočnímu dobrodrůžu.

Hned na prvních pár metrech se oddělují běžci od pochoďáků, tak se vydávám za nimi, nicméně držím se spíš vzadu a čekám jaké se nastolí tempo. Je to takové trochu ospalejší a tak se deru postupně vpřed. Za chvilku mi po boku běží už jen Honza Doležal, všichni ostatní jsou již za námi. Běžíme spolu dál bez odpočinku do prudkého stoupání. Přijde mi, že nikdo z nás nechce přejít do chůze jako první.

"Tihle mladí kluci..." řeknu si a přejdu tedy někde v půli stoupání do chůze já.

Nicméně v ostrém tempu dupeme až na první kontrolu na Dlouhé Louce, kde je ještě vyjma silnic všude hafo sněhu. Honza maže dál a ani si nedá na kontrole teplý čaj. To já nepohrdnu. Doženu ho až na konci Dlouhé Louky, kde cesta končí a před námi je zasněžená pláň. Po nějaké pěšině ani památky a tak se vydáváme podle GPS do panenského sněhu, vstříc ukazovanému směru. Po chvilce se napojíme na pár starých stop, které asi vedou po původní pěšině. Nicméně běh je náročný, sníh se místy boří až po kolena a mě z toho začínají tahat zadní stehna až skoro do křečí. Není divu, hlubokého sněhu jsem si užil minulý týden na Kysucké 100 dost a regenerace očividně nestačila. No nic, zastavím, kopnu do sebe magnesku a rychle dál za Honzou.


Dorážíme skoro ke Stropníku. Oba běžíme podle Ambitů a slepě následujeme ukazovanou trasu dle GPS. Najednou se ocitáme na konci cesty, která nikam nevede. Pokoušíme se jít přímo lesem na místo které nám ukazuje navigace, ale nic tu není. Jen spousty sněhu a neprostupného porostu. V té chvíli nám ještě necvakne, že naklikaná GPS trasa asi přesně neodpovídá realitě. Stačilo se držet podle itineráře zelený, ale my jsme se tu už tak zamotali, že ani nemůžeme najít cestu zpět. Nakonec najdeme nějakou jinou cestu, která i odpovídá GPS, ale na ní nejsou žádné stopy, že by tudy někdo šel.

"Jak tam může být kontrola, když tudy nikdo nešel?" ptáme se jeden druhého.

Nakonec se vydáváme po té cestě zpět a ta nás dovede zpátky na zelenou značku, kde už svítí čelovky ostatních, co nás mezitím dotáhli a to jsme museli mít slušný náskok. Nyní už dobře po zelené dojdeme na Stropník, kde nám označí živá kontrola výkaz a mažeme dolů. Jenže ve spěchu míjíme odbočku a tak běžíme dál v protisměru to, co už jsme běželi.

"Neběžíte náhodou blbě?" zastavují nás až další příchozí na Stropník.
"Kurnik, to snad né. Zase!" a otáčíme se zpět.

Běžím v předu, Honza kousek za mnou a za chvilku jsem zase skoro na Stropníku. Ale Honza nikde.

"To snad není možný!" asi sem mu utekl a minul zase tu odbočku. Otáčím se znovu zpět a už ji vidím, akorát na ní odbočuje dvojce s fenečkou staforda, které jsem už několikrát míjel.

Super začátek, jen co je pravda, když pak doma kontroluju záznam z hodinek, stálo mě to bloudění tady skoro půl hodiny.

Pouštím to z kopce dolů a vůbec to nešetřím, musím tu ztrátu dohnat. Hluboký sníh se pod nohami pěkně boří. Valím to rychle dolů s vědomím toho, že kdybych s sebou náhodou flákl, tak to ani nebude bolet. Předběhnu asi 3 lidi a dotáhnu Honzu. Spolu pak pokračujeme dál. Když v tom si všimnu, že poslední zatáčku v klesání jsme vytočili nějak moc a vydali jsme se po jiné cestě vedoucí po vrstevnici, přitom my měli stále klesat. Ta naše cesta musí být teď cca 100m pod námi. Zavolám na Honzu a odbočuji střemhlav dolů mimo cestu směrem k té správné. Honza se za mnou ale nevydal. Od té doby už jsem ho neviděl.

Na zeleně značenou cestu jsem narazil po pár metrech a vydal se po ní dál dolů. Jenže jak tady v nižší výšce taje sníh, nebyla to cesta, ale spíš pěkný potok. Chvilku to zkouším nějak obíhat, ale pak na to prdim. Boty jsou durch po pár metrech.

Jsem dole v Horním Háji a pokračuji dál po žluté směrem na Hrob. Dotahuji další tři běžce, mezi nimi i Evu Zborníkovou. Přidám se k nim,  trochu pokecáme a za chvilku běžím zase sám vpředu.

Následuje převážně rovinatý úsek až k jezeru Barbora, kde je další kontrola K3 s Egonem a občerstvením. Přesně před kontrolou dotahuji snad už poslední dvojici běžců, kteří se přede mne dostali na Stropníku.

"Ahoj, jste tu první!" potvrzuje nám Egon.

Všechno mám, nic nepotřebuju, tak si jen naleju horký čaj do svého skládacího kelímku a popíjejíce jdu dál. Jak dopiju, sbalím kelímek a běžím, ať se trochu trhnu.

Jsem skoro v Teplicím. U hřbitova si označím fixem další kontrolu K4 a vzhůru do nočního víru (velko) města. Je kolem půl šesté ráno a míjím sem tam lidi co se buď vrací z nějaké párty nebo jdou do práce. Všichni na mě divně koukaj, co je to za exota, co tu pobíhá v tuhle dobu ráno po Teplicích.


Proběhnu celé město k vlakovému nádraží a dál pokračuji směrem k Zámeckému náměstí a Zámecké zahradě. Když se na konci zahrady otočím zpět, zdá se mi, že na začátku do ní vbíhají dvě čelovky.

"Musím s sebou ještě mrsknout" říkám si, stále mi je někdo v patách.

A tak přestože za Teplicemi se už zase stoupá do kopce, tak já dál běžím a běžím. V následujícím klesání po silnici do Kladrub se ohlížím a vypadá to, že nikde nikdo. Jenže už se rozednívá a čelovky v dálce nemusí být úplně vidět, tak pro jistotu běžím stále dál. Čék nikdy neví.


Konečně trasa uhýbá na pěšinu mezi pastviny, silnice už bylo až až. Začíná trochu poprchávat a bahno lepí jako čert. Hodně zpomaluje postup vpřed a tak se stále ohlížím. Zatím je vzduch čistý.

Koukám na hodinky, kolik už mám za sebou a jsem překvapený, že už skoro 35 km. Za 4 a čtvrt hodiny, to je slušný kvapík. Jde to nějak překvapivě lehce. Z toho mě ale vyvede klesání před Ohníčem, kde mi začnou fest píchat křížové vazy v levém koleni. Trošku mě to teď zlobí, tak to mám i otejpované, ale přesto to píchá tak nepříjemně, že musím oblíbený seběh trochu zvolnit až vypustit. Ale jo, jsem dole.

Z Ohníče už je to jen Kousek do Kostomlat pod Milešovkou, kde je v autobusové zastávce tajná živá kontrola s občersvením. Pití ještě mám, čapnu pouze Tatranku, napiju se Fanty a jdu dál. Teď by mělo být předposlední stoupání na hrad Sukoslav a pak už jen Milešovka a cíl.



Na hrad Sukoslav, který je zahalený ve strašidelné mlze, dorážím akorát, když tam z druhé strany přichází hlavní org Petr Malý.

"Tímhle tempem budeš v cíli, ještě dřív než otevřou motorest!" vítá mě.
"Ale však ona tě Milešovka ještě zpomalí." dodává.

Chvilku zavtipkujeme, Petr mě kus doprovodí a pak běžím dál. Už je to fakt kousek.
Metelím si to po lesní cestě do Černčic a akorát začíná sněžit. Všechno je najednou krásně pocukrovaný, měkoučký na došlap, paráda.


V Černčicích začíná pro mě zatím neznámý nástup na Milešovku. Při trénincích to vybíhám vždy buď od Milešova nebo od Velemína, kudy se bude dnes klesat, ale tudy to ještě neznám.

Ze začátku je to docela mírné, tak střídám běh, rychlou chůzi a prokládám to chlazením se sněhem, protože mi je strašný vedro. Naberu plné dlaně sněhu a chrstnu si to do obličeje a za krk. Hned je to na chvilku lepší.


Jsem na hoře. Koukám na hodinky. Čtvrt na devět. V turistické restauraci, kde mám dostat razítko do výkazu, otvírají ale až v 9. Vytahuju tedy foťák a tak jak jsem byl Petrem instruován, když bude ještě zavříno, pořizuji inteligentní selfíčko a fotku ukazatele.



Čék se chvilku nehýbe a začíná být pro změnu zima, takže konec zdržování a vzhůru dolů. No jo, ale klesání na Velemín je po severní straně Milešovky, která je ještě plná sněhu, takže to není tak jednoduché. Pustím to dolů zledovatělým ušlapaným korytem na kterém leží asi 5 čísel prašanu. Vzpomínám na moje Microspikesy, které by se tu opravdu hodily a čekám, kdy se natáhnu. X-Talony se drží seč můžou, ale na ten led pod prašanem jsou hold krátký a tak je to tady.

"Áááááááááá" a už si prohlížím botky pěkně proti zataženému nebi.
"Bum"

Tvrdé přistání na zadek a záda a dobrých 5m se vezu v korytě bez práce dolů. Takhle si to ještě jedou zopakuji a pak už dorážím k padlému stromu. Tady je to hrozně fotogenický, rád si to tu fotím hlavě na podzim, takže ještě jedno malé zdržení a fotka je na světě.

Padlý strom dnes v zimě

Padlý strom na podzim. Najdi 5 rozdílů.
Dál už je to jednoduché, ledové koryto končí a následuje pohodový a rychlý 4 kilometrový seběh až do cíle ve Velemíně. Letím, co to dá v tempu pod 5 min/km a za necelých 20 minut jsem v cíli. Petr už vyhlíží z auta, protože motorest ještě neotevřel. Jak mě vidí, hned leze ven mě přivítat.


A tak trochu jsem se zadýchal, nó.
Nakonec jsem to stihl i s tou Milešovkou ještě před otevíračkou, je totiž teprve tři čtvrtě na devět. Celkový čas 6:49. Nebýt toho kufru na začátku, mohlo to být ještě lepší. Ale i tak 1. místo paráda a velká spokojenost!

Přesně půl hodiny po mě doráží i Honza Doležal na 2. místě a za dalších 10 minut na 3. místě společně vynikající Eva Zborníková a Tomáš Vambera.




















Díky Petrovi Malému a ostatním z jeho týmu za, jako vždy, skvělou organizaci a parádní trasu. Skvěle jsem si to užil a spravil si náladu po Kysucké 100, která se mi po organizační stránce moc nelíbila.

Tento report a úspěch chci věnovat mému nejvěrnějšímu fanouškovi, mému dědovi, který pravidelně a nadšeně sledoval všechny moje závody a který již bohužel není mezi námi. Děkuji Ti dědo za vše!

Odkazy