Podzimní sklizeň na 100 mílovém Loučení
20.11.2015, Ústí nad Labem
Celý rok se na to těším a konečně je to tady. Loučení. Domácí závod v mém milovaném Českém Středohoří. V kombinaci s Pražskou stovkou (130 km, +5350 m ) za 14 dní tvoří Loučení (170km, +7900m) první část etapového závodu EKUT (Extrémní Kombinace Ultra Trailu). Jedná se o nějakých 300km a přes +13tis metrů převýšení ve dvou víkendech 14 dní po sobě. Loni se mi podařilo skončil v EKUTu na 3. místě. Byla to má první bedna v běžecké kariéře. Letos mi to ale běhá ještě líp, že můj cíl je 3. místo v EKUTu minimálně obhájit, ale raději být ještě lepší.
Na domácí Loučení mám taktiku jasnou. První etapu maximálně napálit a co nejvíc pak využít možnost odpočinku mezi 1. a 2. etapu doma ve své posteli. Druhou etapu se pak chci držet co nejvíc vpředu s těmi, kteří běží celý EKUT. Několik dní před startem sleduji startovní listinu, abych věděl s kým se budu po Středohoří nahánět. Čím víc se blížil start, tím víc přibývá jmen, které ve mě budí respekt. Na startovce nechybí loňští šampióni EKUTu Gábor Nyakás (1.) a Martin Šebánek (2.), dále slovenský rychlík Patrik Hrotek, Lukáš Pilař vítěz loňské 2. etapy Loučení a další a další. No uvidíme.
"Start!"
Vybíhá se v podstatě hned do kopce po silnici směrem k první vrcholové kontrole na zřícenině hradu Vrabinec.Velmi záhy se z úvodního chumlu vykřesá čelní skupinka. Tempo je totiž opravdu kurevsky rychlé. Nicméně, držím se zuby nehty na třetím místě. Přede mnou dva drobní Slováci. Poznávám jen Patrika Hrotka, jeho kolegu Dušana Krajčoviče ještě neznám.
Ve výstupu na Vrabinec začíná první bahenní klouzačka. Bahýnko je kvalitní. Celou noc pršelo. Mé, již značně sjeté X-Talony, mi podkluzují tak, že ve stoupání musím na všechny čtyři. Přemýšlím jestli to byl dobrý nápad, si na první etapu nebrat hůlky. No nic, teď už s tím nic nenadělám. Hrabu se rukama v bahně a tlačím se nahoru.
Kontrola označena. Rozebíhám se dolů. Vidím slovenský kluky přede mnou. Při seběhu nacvičují nějaké nové taneční kroky do Star Dance, doplněné skluzy v bahně. Nějak se s tím ale crcaj, musí si to ještě pořádně natrénovat, takže jsem hned před nimi a letím dolů zpět do Těchlovic sám.
"Vyhlašuji prémii pro toho, kdo tohle dokončí s čistým zadkem!" volám na Olafa při doběhnutí na tajnou kontrolu v Těchlovicích.
"Klouže to všude jak na ledě!"
Pokračuji dál z Těchlovic k dalšímu kopci se zajímavým názvem Stříbrný roh. Ještě než cesta z vesnice zahne do lesa, slyším za sebou dvojité kroky běžců.
"Klap, klap. Klap, klap."
Bratia slovenský už mě mají a jdou přede mne. Vypadá to, že na rovinkách a ve stoupání to s nimi nebude lehké. Odbočujeme vpravo z cesty a před námi snad kolmé stoupání nahoru na Stříbrný roh. Šutry, větve, listí. Pod pod ním bahno, které klouže jak vazelína. Kouknu nad sebe a kluci už mají v kopci znatelný náskok. Stoupají lehce jak veverky, zatím co mě snad bouchne pumpa a vyskákají mi všechny ventily z válců. Musím se i zastavit a popadnout dech. Nevěřícně kroutím hlavou, kam nás to ti blázniví orgové ženou. Jsem nahoře. Kluci už mají označeno a míří dolů. Označím také a chci se rozeběhnout za nimi. Je to ale tak prudké, plné kamení a listí, že se v tom běhat prostě nedá. Skočím do toho z hrany kopce a sklouzávám se v bobku dolů. Bratia to řeší zase s velkou opatrnosti, takže je po chvilce předjíždím ve skluzu zleva. Všichni strháváme kusy kamení, které se dává do pohybu dolů na ty, kteří se teprv drápají nahoru.
"Musíme víc vlevo nebo to kamení někomu spadne na šišku!" volám na kluky.
Tři kroky. Do bobku. Jednu nohu před sebe. Vžžžžžum. Sjezd kam až to jde, zase na nohy a takhle stále do kola. Za chvilku jsem níž, kde se to už dá udržet na nohou a pustím to dolů. Parádní technické orgie. Přeskakuju šutry a větve jako Skippy. Jsem dole. Tohle byl teda zlatý hřeb večera vlastně rána. To si musím dát někdy ve dne ještě jednou.
Kluci nikde. Jsem první a sám. Je to jasný z kopce mám na ně na vrch, ale do kopců a na rovině mě budou asi zase dotahovat. Náskok se mi ale daří udržet. Přes další kotrolu K3 na hradě Vraty, dorážím na čele na první čipovou kontrolu na Bukové hoře.
Při seběhu do Malého Březa se v duchu chválím, jak mi to pěkně jde. Když v tom najedou....
"Brk!", zakopnu o kořen pod listím a už se válím z kopce v kotrmelcích.
Naštěstí pád do hromad listí je snad ještě měkčí než do sněhu, jako do bavlnky. Zvedám se a rozebíhám dál. Po chvilce mám možnost zjistit, kdo je tady v sebězích opravdový pán. V jedné pasáži vyruším stádo muflonů, které to metelí přímo přede mnou dolů lesem cestou necestou. Krásná podívaná, je jich snad přes 30 kousků včetně několika statných beranů. Zkouším se chytnout za ně do háku, ale tihle berani jsou prostě jiná liga.
"No tys to z té Bukovky pěkně rychle seběhl. Zrovna jsem přijel a ještě nemám ani zapnutý noťas!" vítá mě Olaf na čipovce v Malém Březně.
Než to nastartuje, doleju si pití a zbouchnu jednu sušenku.
"Píp" očipováno a běžím dál.
Rovinka po silnici a pak stoupání zpět na Bukovku. Je to táhlé a dlouhé. Ani se moc nedivím tomu, když za chvilku za sebou nejdříve slyším a pak už i vidím kluky slovenský. Zrychlím. Zjišťuji, že klus do kopce je stále ok, takže tam, kde to jde, běžím a běžím, až jsem na zpět na kontrole na Bukovce. Cestou míjím ostatní povzbuzující závodníky, co se teprve vydávají dolů do Malého Března.
"Kde se mám označit? Jsem tu už po druhé." ptám se kontroly.
"Už po druhé? Ježíš, já to ještě nemám zapnuté!" panikaří obsluha.
Ach jo, už zase. Asi budu muset zpomalit. Nacpu zatím do sebe kousek od všeho, co je tu na bohaté občerstvovačce připraveno. A že těch dobrot tady je. Nejvíc mě ale jako vždy uchvátí Honza Sedlák respektive jeho silný čaj ze samovaru. Ten je prostě vždycky luxusní. Dnes se podává Gruzínský.
"Si to zřeď vodou woe, vždyť ti bouchne pumpa!" varuje Honza.
"Nn, tak je to nejlepší!" a leju do sebe další horký šálek.
Přibíhají kluci. Čipovka už je nastartovaná, takže povinné "píp" a rychle jim zdrhám dál.
Dobíhám na jeden z posledních větších kopců 1. etapy, na Magnetovec. Když se vyškrábu nahoru, kontrola K12 nikde. Projdu celý vrchol, ze strany na stranu, dolů, nahoru, zkotroluju každý strom, ale kontrolu nikde nevidím. Zdržení takové, že mě dotáhnou bratia. Hledáme dál spolu, ale fakt nikde není. Nakonec vytáhnu telefon a volám Olafovi, kde ta zpropadená kontrola je.
"Ta není na vrcholu, musíte až na konec té smyčky kolem Magnetovce. Je tam dole v tom nejzazším bodě." radí Olaf, přítel na telefonu.
"Je někde dole." volám na kluky a rozebíhám se dolů.
"Tady je ta mrška." označím se a zapískám na kluky, že jsem jí našel.
Zpět z Magnetovce se ale nějak zamotám, takže se dole zase seběhnu s kluky. Můj náskok je definitivně pryč. Dál pokračujeme spolu. Přichází pěkný dlouhý seběh. Zkusím na to zase šlápnout a trhnout se, ale bohužel to nejde. Není to nic technického. Jednoduchý seběh, takže Dušan a Patrik to valí v pohodě těsně za mnou a žádný trhák se nekoná.
Ve Velkém Březně čeká na další čipové kontrole v hospodě hlavní org Petr Malý a má pro nás i kupóny na polívku. My ale jen doplníme vodu a běžíme dál. Do cíle je to už jen kousek, tak to zdržení s polívkou nestojí za to. Nějakých deset nenáročných kilometrů, kde už se nic nemění, ani nestane. Všichni tři tak společně nakonec dobíháme až do cíle v Ústí nad Labem na společném sdíleném 1. místě v case 6:12:29. No vida, nakonec to ani nebolelo. Škoda, že mě kluci na Magnetovci dotáhli, ale i tak maximální spokojenost.
V cíli se nijak nezdržuju. Posbírám si svých pět švestek a jedu domu. Postel už čeká. Cestou do Roudnice se stavím ještě na oběd. Doma horká vana, svačina a už už se chystám do postele. Jenže po omytí zablácených bot zjistím, že se mi u obou roztrhla obsázka. Když s tím něco neudělám, druhou etapu by X-Talony už nemusely vydržet. Se žralokem by se běhalo blbě. Takže spaní musí ještě počkat. Nejdříve ještě jehlu a nit a obě botky zašít. Alespoň si při tom zapnu do stehen elektroléčbu. Naklepu řízky 40 minut regeneračním programem, došiju boty a pak jdu kolem 4 odpoledne konečně spát.
"Zzzzzzzz zzzzz zzzzz"
No vůbec jsem neusnul, ale odpočinul jsem si dobře. Určitě líp než ostatní v tělocvičně. Jo jo není nad domácí zázemí. Ve čtvrt na deset vyrážím zpět do Ústí, abych stihl registraci na 2. etapu.
Odkazy
Celý rok se na to těším a konečně je to tady. Loučení. Domácí závod v mém milovaném Českém Středohoří. V kombinaci s Pražskou stovkou (130 km, +5350 m ) za 14 dní tvoří Loučení (170km, +7900m) první část etapového závodu EKUT (Extrémní Kombinace Ultra Trailu). Jedná se o nějakých 300km a přes +13tis metrů převýšení ve dvou víkendech 14 dní po sobě. Loni se mi podařilo skončil v EKUTu na 3. místě. Byla to má první bedna v běžecké kariéře. Letos mi to ale běhá ještě líp, že můj cíl je 3. místo v EKUTu minimálně obhájit, ale raději být ještě lepší.
Na domácí Loučení mám taktiku jasnou. První etapu maximálně napálit a co nejvíc pak využít možnost odpočinku mezi 1. a 2. etapu doma ve své posteli. Druhou etapu se pak chci držet co nejvíc vpředu s těmi, kteří běží celý EKUT. Několik dní před startem sleduji startovní listinu, abych věděl s kým se budu po Středohoří nahánět. Čím víc se blížil start, tím víc přibývá jmen, které ve mě budí respekt. Na startovce nechybí loňští šampióni EKUTu Gábor Nyakás (1.) a Martin Šebánek (2.), dále slovenský rychlík Patrik Hrotek, Lukáš Pilař vítěz loňské 2. etapy Loučení a další a další. No uvidíme.
1. Etapa, EKUT 1 (55km, +2550m)
Start v pátek 20. listopadu v 5:15 ráno z Těchlovic. Na registraci do Ústí jedu až ráno před startem. Ostatní "spí" v tělocvičně v pionýráku na karimatkách, já doma v posteli. No není to paráda? Ve 2:50 budíček. Rychlá snídaně, převléknout se do závodního a šup do auta. V Ústí jsem kolem čtvrté ráno, 15 minut před koncem registrace. Po registraci společný přesun busem MHD do Těchlovic na start. A jde se na to, čék ani nestačí být nervózní. |
| Mapa a profil 1. etapy Loučení 2015 |
Vybíhá se v podstatě hned do kopce po silnici směrem k první vrcholové kontrole na zřícenině hradu Vrabinec.Velmi záhy se z úvodního chumlu vykřesá čelní skupinka. Tempo je totiž opravdu kurevsky rychlé. Nicméně, držím se zuby nehty na třetím místě. Přede mnou dva drobní Slováci. Poznávám jen Patrika Hrotka, jeho kolegu Dušana Krajčoviče ještě neznám.
Ve výstupu na Vrabinec začíná první bahenní klouzačka. Bahýnko je kvalitní. Celou noc pršelo. Mé, již značně sjeté X-Talony, mi podkluzují tak, že ve stoupání musím na všechny čtyři. Přemýšlím jestli to byl dobrý nápad, si na první etapu nebrat hůlky. No nic, teď už s tím nic nenadělám. Hrabu se rukama v bahně a tlačím se nahoru.
Kontrola označena. Rozebíhám se dolů. Vidím slovenský kluky přede mnou. Při seběhu nacvičují nějaké nové taneční kroky do Star Dance, doplněné skluzy v bahně. Nějak se s tím ale crcaj, musí si to ještě pořádně natrénovat, takže jsem hned před nimi a letím dolů zpět do Těchlovic sám.
"Vyhlašuji prémii pro toho, kdo tohle dokončí s čistým zadkem!" volám na Olafa při doběhnutí na tajnou kontrolu v Těchlovicích.
"Klouže to všude jak na ledě!"
Pokračuji dál z Těchlovic k dalšímu kopci se zajímavým názvem Stříbrný roh. Ještě než cesta z vesnice zahne do lesa, slyším za sebou dvojité kroky běžců.
"Klap, klap. Klap, klap."
Bratia slovenský už mě mají a jdou přede mne. Vypadá to, že na rovinkách a ve stoupání to s nimi nebude lehké. Odbočujeme vpravo z cesty a před námi snad kolmé stoupání nahoru na Stříbrný roh. Šutry, větve, listí. Pod pod ním bahno, které klouže jak vazelína. Kouknu nad sebe a kluci už mají v kopci znatelný náskok. Stoupají lehce jak veverky, zatím co mě snad bouchne pumpa a vyskákají mi všechny ventily z válců. Musím se i zastavit a popadnout dech. Nevěřícně kroutím hlavou, kam nás to ti blázniví orgové ženou. Jsem nahoře. Kluci už mají označeno a míří dolů. Označím také a chci se rozeběhnout za nimi. Je to ale tak prudké, plné kamení a listí, že se v tom běhat prostě nedá. Skočím do toho z hrany kopce a sklouzávám se v bobku dolů. Bratia to řeší zase s velkou opatrnosti, takže je po chvilce předjíždím ve skluzu zleva. Všichni strháváme kusy kamení, které se dává do pohybu dolů na ty, kteří se teprv drápají nahoru.
"Musíme víc vlevo nebo to kamení někomu spadne na šišku!" volám na kluky.
Tři kroky. Do bobku. Jednu nohu před sebe. Vžžžžžum. Sjezd kam až to jde, zase na nohy a takhle stále do kola. Za chvilku jsem níž, kde se to už dá udržet na nohou a pustím to dolů. Parádní technické orgie. Přeskakuju šutry a větve jako Skippy. Jsem dole. Tohle byl teda zlatý hřeb večera vlastně rána. To si musím dát někdy ve dne ještě jednou.
Kluci nikde. Jsem první a sám. Je to jasný z kopce mám na ně na vrch, ale do kopců a na rovině mě budou asi zase dotahovat. Náskok se mi ale daří udržet. Přes další kotrolu K3 na hradě Vraty, dorážím na čele na první čipovou kontrolu na Bukové hoře.
 |
| Foto: Jan Sedlák |
"Brk!", zakopnu o kořen pod listím a už se válím z kopce v kotrmelcích.
Naštěstí pád do hromad listí je snad ještě měkčí než do sněhu, jako do bavlnky. Zvedám se a rozebíhám dál. Po chvilce mám možnost zjistit, kdo je tady v sebězích opravdový pán. V jedné pasáži vyruším stádo muflonů, které to metelí přímo přede mnou dolů lesem cestou necestou. Krásná podívaná, je jich snad přes 30 kousků včetně několika statných beranů. Zkouším se chytnout za ně do háku, ale tihle berani jsou prostě jiná liga.
"No tys to z té Bukovky pěkně rychle seběhl. Zrovna jsem přijel a ještě nemám ani zapnutý noťas!" vítá mě Olaf na čipovce v Malém Březně.
Než to nastartuje, doleju si pití a zbouchnu jednu sušenku.
"Píp" očipováno a běžím dál.
Rovinka po silnici a pak stoupání zpět na Bukovku. Je to táhlé a dlouhé. Ani se moc nedivím tomu, když za chvilku za sebou nejdříve slyším a pak už i vidím kluky slovenský. Zrychlím. Zjišťuji, že klus do kopce je stále ok, takže tam, kde to jde, běžím a běžím, až jsem na zpět na kontrole na Bukovce. Cestou míjím ostatní povzbuzující závodníky, co se teprve vydávají dolů do Malého Března.
"Kde se mám označit? Jsem tu už po druhé." ptám se kontroly.
"Už po druhé? Ježíš, já to ještě nemám zapnuté!" panikaří obsluha.
Ach jo, už zase. Asi budu muset zpomalit. Nacpu zatím do sebe kousek od všeho, co je tu na bohaté občerstvovačce připraveno. A že těch dobrot tady je. Nejvíc mě ale jako vždy uchvátí Honza Sedlák respektive jeho silný čaj ze samovaru. Ten je prostě vždycky luxusní. Dnes se podává Gruzínský.
"Si to zřeď vodou woe, vždyť ti bouchne pumpa!" varuje Honza.
"Nn, tak je to nejlepší!" a leju do sebe další horký šálek.
Přibíhají kluci. Čipovka už je nastartovaná, takže povinné "píp" a rychle jim zdrhám dál.
Dobíhám na jeden z posledních větších kopců 1. etapy, na Magnetovec. Když se vyškrábu nahoru, kontrola K12 nikde. Projdu celý vrchol, ze strany na stranu, dolů, nahoru, zkotroluju každý strom, ale kontrolu nikde nevidím. Zdržení takové, že mě dotáhnou bratia. Hledáme dál spolu, ale fakt nikde není. Nakonec vytáhnu telefon a volám Olafovi, kde ta zpropadená kontrola je.
"Ta není na vrcholu, musíte až na konec té smyčky kolem Magnetovce. Je tam dole v tom nejzazším bodě." radí Olaf, přítel na telefonu.
"Je někde dole." volám na kluky a rozebíhám se dolů.
"Tady je ta mrška." označím se a zapískám na kluky, že jsem jí našel.
Zpět z Magnetovce se ale nějak zamotám, takže se dole zase seběhnu s kluky. Můj náskok je definitivně pryč. Dál pokračujeme spolu. Přichází pěkný dlouhý seběh. Zkusím na to zase šlápnout a trhnout se, ale bohužel to nejde. Není to nic technického. Jednoduchý seběh, takže Dušan a Patrik to valí v pohodě těsně za mnou a žádný trhák se nekoná.
Ve Velkém Březně čeká na další čipové kontrole v hospodě hlavní org Petr Malý a má pro nás i kupóny na polívku. My ale jen doplníme vodu a běžíme dál. Do cíle je to už jen kousek, tak to zdržení s polívkou nestojí za to. Nějakých deset nenáročných kilometrů, kde už se nic nemění, ani nestane. Všichni tři tak společně nakonec dobíháme až do cíle v Ústí nad Labem na společném sdíleném 1. místě v case 6:12:29. No vida, nakonec to ani nebolelo. Škoda, že mě kluci na Magnetovci dotáhli, ale i tak maximální spokojenost.
 |
| Vítězové 1. etapy Loučení. Zleva: Dušan, Patrik a já Foto: Olaf Čihák |
 |
| Najdi dva rozdíly aneb švadlenka zasahuje. |
No vůbec jsem neusnul, ale odpočinul jsem si dobře. Určitě líp než ostatní v tělocvičně. Jo jo není nad domácí zázemí. Ve čtvrt na deset vyrážím zpět do Ústí, abych stihl registraci na 2. etapu.
2. Etapa (115km, +5200m)
Zaregistrováno. Společně se přesuneme na vlakáč a odtud zase busem na start. Nyní pro změnu do Sebuzína. Místa kudy vedla ranní trasa první etapy jsem moc neznal, tak maximálně 15%. 2. etapa je ale úplně jiné kafe, tady budu opravdu doma. Odhadem tak přes 80% trasy znám a pravidelně v těch místech trénuji. Snad se mi to podaří zúročit. Jdeme na to.
"3, 2, 1, Start!" odstartoval Olaf přesně v jedenáct v noci 2. etapu.
 |
| Start 2. etapy Loučení. |
Rozebíhám se na tlačím se rovnou úplně dopředu. Trošku sem se obával, jak se budu po ranních 55km cítit, ale je to fajn. Loni mi začátek druhé etapy moc nechutnal, ale teď je to dobré, cítím se výborně. Zaplať pán Bůh, protože startovní tempo je opět nemilosrdné. Ve předu nejsou kdo jiní, něž slovenští bratia Dušan s Patrikem. Já běžím třetí a za mnou se ještě drží Tomáš Štverák.
Víceméně společně dobíháme na Krkavčí skálu, kde je první fixková kontrola K1. Další kopec je můj oblíbený tréninkový cíl Varhošť, který si nejdříve musíme nadběhnout po loukách směrem ke Lbínu. Dušan na to tlačí pěkně zostra a za chvilku zdrhá v nedohlednu. Partik trošku zpomalí, tak jdu před něj a vydávám se sám stíhat Dušana. Na první čipové kontrole K3 pod Varhoštěm na 8. kilometru ztrácím na Dušana už 4 minuty. On se asi zbláznil, jak chce tohle tempo vydržet?!
 |
| Mapa a profil 2. etapy Loučení 2015 |
"Dušan tu prolít jak nic. Skoro ani nezastavil. Nahoru (na Varhošť) to celé běžel. Máš co dělat!" hecuje mě Olaf na kontrole.
Označím, vytáhnu hole a jdu nahoru. Neběžím. Nejsem blázen. Na druhou stranu, po označení kontroly K4 na rozhledně, to pustím dolů pěkně zostra. Nesleduji ale itinerář. Místo abych pod kopcem odbočil na zelenou vpravo, běžím jako vždycky, když tu běžím, po zelený vlevo směrem zpět na Krkavčí skálu.
"Kurva!" zanadávám si, když zjistím svou chybu na Ambitech
Takže zpět. Když se vrátím na správnou cestu, akorát se připojím k Tomášovi a Patrikovi, kteří zrovna probíhají. Jdu před ně a pálím to dolů k odbočce na Rytinu soutěsku.
"Někdo tu ztratil Salamon flašku. Asi ten první." volá na mě hlavní org Petr u kontroly K5.
"Jj, to bude Dušana. Já jsem druhej, nikdo jiný než on tu ještě neběžel."
"Vezmu mu jí na další kontrolu, tak mu to když tak řekni, když ho uvidíš."
"Ok"
"Ok"
Rozebíhám se nahoru do soutěsky, když už je to moc prudké, přecházím do chůze s holemi. Za chvilku se proti mě žene dolů čelovka. Aha Dušan.
"Nenašel si mojí... ?"
"Má jí Petr dole na kontrole."
"Ok" odpoví Dušan a sprintuje dolů.
Za pár minut za mnou dusot a funění. Dušan sprintuje zase nahoru, pozdravíme se, předběhne mě a běží dál do kopce. Koukám na něj, jak na přírodní úkaz.
"Hmm, hmm, hmm, to jsou věci, mrkev v zimě." řeknu si v duchu a v klídku valím svým tempem dál. Jsem zvědavej, za jak dlouho se Dušan takhle odpálí.
Vyškrábu se na konec Rytiny soutěsky a hned se rozebíhám na Němčí. Tam se těším, protože pak následuje parádní technický seběh Průčelskou roklí, až skoro dolu k Labi do Brný.
"Hezky! Jsi tu první!" vítá mě Olaf, když seběhnu na čipovku do Brný.
"Jak první? On tu Dušan ještě nebyl?"
"Ne, říkám, si tu první."
"Tý jo, tak to musel někde zabloudit."
No tak super. Někdy to jde prostě samo a čék se nemusí ani moc snažit. Doplním pití, něco pojím a rychle ocaď pryč. Další cíl Vysoký Ostrý. Nad Brnou potkávám Dušana a kousek za ním i Patrika s Tomem. Ukážu jím kudy ke kontrole a valím hore.
Když se vydrápu na Ostrý, akorát za něj zachytí nějaký mrak. Z mraku nejdřív chvilku prší, ale pak to přejde do husté smršti ledových krupek a sněhu. Označím kontrolu a běžím z toho nečasu rychle pryč. Je to zvláštní, pod světlem čelovky je najednou všude bílo. Zima je tady!
"No pozeraj na to, je to taká ľadová omrzlica!" ukazuje mi Dušan dlaně plné sněhu, když se míjíme.
Koukám do itineráře. Teď musím po zelené a pak odbočit na červenou ke Střekovu. Běžím, běžím, ale pak zjištuju, že sem tu odbočku už asi přeběhl.
"Kurnik! Zase!" nadávám si v duchu.
Pravda je, že sem spoléhal na reflexní značení. Při ranní etapě to bylo reflexkami proznačené tak, že snad ani nemělo cenu zapínat na Ambitech navigaci. 2. etapa ale reflexkami doznačená v podstatě není. No, budu si muset dávat víc pozor.
Domotám se nějak zpět na odbočku na červenou a dál už běžím bez problému. Nikdo mě nedohonil, ale čelovky už byly na dohled. Míjím Střekov. Dole u zdymadel čeká Petr s Egonem s tajnou kontrolou a jídlem. Super, už jsem byl skoro na suchu.
Koukám na oblohu, jak se během chvilky z Ostrého úplně vyjasnilo. Jsou vidět všude hvězdy a pěkně přituhuje. Asi i mrzne. S vyndáním rukavic se nechci zdržovat. Běžím dál. Když se dostanu přes Labe po zdymadle, vidím z druhého břehu, jak dobíhají další lidi na tajnou kontrolu. Musím s sebou mrsknout. Náskok mám stále minimální.
Nicméně cestou k Vrkočským vodopádům místo toho dvakrát zakufruju. Pokaždé přehlédnu odbočku a pokaždé je to zacházka cca 400m. Takže čelovky pronásledovatelů jsou zase blíž a blíž.
Pod Panenskou skálou odbočuju už správně na Chvalov, ale po pár kilometrech, začínám pochybovat.
"Neminul jsem kontrolu K11?"
Ta je sice až přímo u Chvalova. Ale asi únava, nervozita nebo nějaká noční demence, nicméně se vystíhuji tak, že se dokonce otáčím a rozebíhám zpět kontrolu hledat. V protisměru přibíhám ke klukům.
"Neminul jsem kontrolu K11?"
Ta je sice až přímo u Chvalova. Ale asi únava, nervozita nebo nějaká noční demence, nicméně se vystíhuji tak, že se dokonce otáčím a rozebíhám zpět kontrolu hledat. V protisměru přibíhám ke klukům.
"Máte K11?" ptám se
"Ne. Nemáme. Ta ještě nebyla, né?"
"Musela už být!" trvám si na svým
Nakonec jsem musel zavolat dokonce hl. orgovi Petrovi, kde ta kontrola je. Petr ale vůbec nechápe, proč se na to ptám, vždyť je to v itineráři napsané úplně jasně. Od odbočky 2 kilometry až před Chvalov, kde je kontrola K11. No jo no. Říkám prosně nějaká únavová demence. Přidávám se tedy ke klukům a dál běžím už radši ve skupině s nimi. Slovenští kluci, Tom a k mému milému překvapení i Robert Frohn. Ani mi to nevadí, už mě to mé bloudění štvalo a víc hlav víc ví a vidí.
Někde před Moravanskými vodopády se naše skupinka zmenší pouze na mě, Roba a Dušana. Vodopády, které ještě neznám, jsou i v noci fakt parádní. Skvělý, zase mám nový cíl, kam se jít někdy proběhnout.
Další cesta kopíruje to, co se běželo loni, ale v protisměru. Jak to člověk zná, tak to i rychle ubíhá. Přes vyhlídku Mlynářův kříž a výbornou polévku na čipové kontrole v Dubičkách, jsme doběhli všichni tři stále spolu až na rozhlednu Radejčín. To je hrozný kolik to má schodů!
Začíná konečně pomalu svítat. Přesně v čas, protože mi akorát došla baterka v čelovce. Nicméně raději ji ještě vyměním. Spíš něž abych viděl, abych byl vidět, protože běžíme po silnici směrem na Litochovice. Na vyhlídce Porta Bohemica jsme přesně v 7 ráno. Už je vidět, čelovky jdou definitivně do batohu. Celou dobu co běžíme po skalicích nad Labem běžím s Robem vpředu. Dušan je furt na konci našeho vláčku a přijde mi, že trochu tuhne. Napadá mě hříšná myšlenka. Oslovit Roba, aby jsme se mu spolu pokusili trhnout. Potřebuji si na Dušana udělat nějaký náskok, když jsme ráno doběhli na prvním místě spolu.
Nicméně nakonec k tomu ale ani nedojde, protože vše vyřeší stoupání na Lovoš. Tudy ze strany po žluté to sice neznám, ale jen po rozcestí modré se žlutou. Odtud můžu klidně vypnou navigaci a dalších 40 km běžet jen tak. Tudy vede totiž mé oblíbené tréninkové kolečko. Jak si tak libuju, jak to tu znám, opřu se hůlek a svižně stoupám na Lovoš v domnění, že kluci jsou hned za mnou. Když se ale otočím, koukám, že se kluci nějak zadýchali a nestíhají. No vida, jde se do trháku. Opřu se do toho ještě svižněji a už jsou v nedohlednu. To bych fakt nečekal, že se zrovna Dušanovi trhnu ve stoupání.
Lovoš. Jsem nahoře. Je kolem čtvrt na devět ráno. Turistická restaurace je ještě zavřená, takže místo razítka označuji kontrolu fixem a jdu na seběh. Jestli mám nějaký vrchol ve středohoří nejvíc naběhaný i sběhaný, tak je to právě Lovoš. Pouštím to rutině v plné rychlosti dolů. Na křížení modré se zelenou těsně pod vrcholem míjím kluky. Pak ale ještě zastavím. Je tak nádherně. Mrazivé jasné ráno s krásnými výhledy. Musím nastřílet pár fotek, protože to se tu často, a obzvlášť na podzim, nevidí.
Letím dál dolů a na úpatí Lovoše potkávám Fojtíky, kteří jdou jen ranní trasu. Nechce se mi v té rychlosti brzdit, tak na ně jen houknu a mávnu rukou. Dochází mi pití. Další čipová kontrola s jídlem je ale až na Milešovce. No to bude drsný bez pití až tam. Naštěstí mě ale zachrání Olaf a jeho tajná kontrola v Opárně.
"Já tě tak rád vidím! Máš tu i pití?" volám na něj už z dálky.
Doplněno. Rychle pryč. Později dostávám echo po telefonu, že tu mám náskok už 8 minut. Přes další kontrolu na Opárenském hradu mířím na Milešovku. Je to do mírného kopce. Snažím se běžet opravdu vše, ale občas to prostě nejde musím se zastavit a něco si vyfotit. Takhle pěkný světlo, to by byl hřích si to nevyfotit.
Stoupání na Milešovku od Velemína není zadarmo. I s hůlkami si pěkně zafuním, než se vydrápu na vrchol. Koukám, že sběh tudy po druhém výstupu nebude jednoduchý. V rigolech, kudy vede pěšina, jsou hromady spadaného listí, které zakrývá zákeřné velké kameny. No uvidíme.
"No, konečně někdo dorazil!" vítá mě obsluha čipové kontroly v Chatě Milešovka.
"Tady máš kupón na polévku."
Polévku zředím vodou a vypiju jí rovnou z talíře. Lžíci vracím nepoužitou. Dotankuju plnou nádrž kofoly a klidím se odtud. Seběh do Milešova je můj nejoblíbenější, takže to zase pěkně napálím. Předbíhám několik běžců kratších tras.
Smyčku přes Vysokou jedli dávám celkem na pohodu. Nicméně pohodu mi trochu rozhodí smska, že na Milešovce byl druhý 10 minut po mě maďarská mašina Gábor Nyakás. Vítěz loňského EKUTu. Celou dobu na mě ztrácel skoro půl hodiny a najednou je druhý 10 minut za mnou? Kde je Dušan s Robem?
To se mi nelíbí. Kopnu do vrtule a sbíhám v panice do Černčic, abych se odtud vydal podruhé na Milešovku. Výstup touto cestou je o dost lehčí než od Velemína, takže jsem za chvilku nahoře. Akorát se míjím s Honzou Suchomelem a dveře od chaty Milešovka mi podává Tomáš Zaplatílek. Oba vyrážejí poprvé z Milešovky dolů na smyčku, kterou já už mám naštěstí za sebou.
Rychlý zápis kontroly od obsluhy. Vyexnout polévku, dolit kofolu. Zdržení minimální. Letím dolů po cestě k Velemínu, po které jsem se před 2,5 hodinami škrábal poprvé nahoru. V rigolu míjím první ženu, nezničitelnou Katku Šoubovou, kterou doprovází Přema.
Výstup na Kletečnou je stejný jako loni, ten nejhorší možný. Cestou necestou přímo kolmo nahoru. Fantazii se tu meze nekladou, takže je to prostě alá "dostaň se nějak nahoru". Přes balvany, větve, listí, pařezy. Dělej co umíš. Nahoře chvilku pokecám s kluky, kteří se sem akorát vydrápali z druhé strany. Nevěřícně na mě zírají, že i s 1. etapu mám v nohách už 145 km a dalších 25 do cíle zbývá.
"No, nic chlapci. Musím letět nahání mě Maďar." loučím se s nimi a oni dál zírají.
Kletečná byl poslední velký kopec, dál už to jsou jen takový bobánky. Musím za to zatáhnout, protože tady bude Gábor určitě hodně zrychlovat. Však já ho už znám kluka jednoho maďarského. Potřebuji ale nějak nakopnout. Kofeinová ampule Speed8 letí do krku spláchnutá kofolou. Zase si postesknu, proč už Nutrend nevyrábí mou oblíbenou Shlehu. Ach jo, taky vám tak chybí? Do uší narazím ještě sluchátka, zapnu pořádný nářez a vzhůru na posledních cca 20km. Je půl druhý, tak to snad stihnu do cíle ještě za světla.
Dobíhám na poslední čipovku v Moravanech. Odpípnout, dolít fofolu, popadnout jeden chleba s paštikou. Bič a pryč. Akorát když vyrážím, přijíždí na kontrolu Olaf.
"Gábor jde po tobě. Mluvil jsem s ním, chce tě dohnat." varujeme mne hned, jak mě vidí.
"Já vím, ale teď jsem za to v sebězích zatáhl. Určitě mám slušný náskok." věřím si.
"Tak já ti brnknu, až tu bude, abys věděl."
"Ok. Super. Díky." běžím dál.
Sotva vydupu kopec nad Moravany, Olaf už volá.
"Gábor 10 minut za tebou. Dušan 12."
"A sakra!"
Žádný náskok jsem si neudělal, ale na druhou stranu ani Gáborovi se mě nedaří dotáhnout. Stav je setrvalý, pořád ztrácí 10 minut, jako na Milešovce. Myslel jsem, že posledních 14,5 km už bude pohoda, ale opak je pravdou. Musím ze sebe ještě vyždímat opravdu vše. Zapínám v hlavě režim beran a jdu na to.
Daří se až ke klesání k vyhlídce Josefínka. Letím dolů po blátě jak kamikadze a vůbec se mi nelíbí, o kolik se sklesává. Cestou zpět se s Gáborem určitě potkáme a to mu určitě psychicky pomůže. Přístup na Josefínku je kapitola sama pro sebe. Jdu tu první, ale ve strmém svahu to klouže jak sviňa, dokonce musím vyndat hůlky, abych to vůbec nějak prošel. Pak následuje horolezecký přelez až na konec sklaního výšvihu. Opravdu libůstka. Označeno, teď rychle zpět. S několika podkluzy se dostávám zase na cestu a začínám stoupat vracečkou zpět. Za druhou zatáčkou už se proti mě řítí Gábor, za ním Dušan a ještě někdo z krátké trasy. Přijde mi, že mě strašně stáhli a v duchu odhaduji, kolik mi mohla cesta odtud ke kontrole trvat. Tak 7 maximálně 9 minut, víc ne.
"Aleši, musíš!" hecuji se v duchu a lituji, že se nejmenuji Karel. Zní to líp.
A jde to. Vydrápu se zpět nahoru na modrou a dál následuje klesání nádhernou kamenitou pěšinou až dolů do Vaňova. To je přesně terén pro mě. Zařazuji max rychlost a letím dolů. Jde to skvěle, až na nakopnutý šutr. Zařvu bolestí jak zvíře. Tři kroky odpajdám, konec fňukání, letím dál. Jsem dole. Vaňov se sebezapřením celý přeběhnu a zastavím se až u odbočky k Vrkočským vodopádům. Celou dobu se ohlížím, zda za sebou kluky neuvidím. Je to dobré. Nevidím je.
Vytasím hůlky a mažu co nejrychleji nahoru k vodopádům. Pak po zelené až nad ně. Odtud je vidět skoro až dolu do Vaňova. Gábor nikde. Je to dobrý, ale nepolevit. Dva kiláky k Soudné hoře, kde je poslední fixková kontrola prolítnu po nádherné stezce v traverzu jak nic. Teď už jen dolů do Ústí přes Větruši. Takhle rychle jsem to tu snad ještě nikdy neběžel. Větruše za mnou a už se motám ulicemi po Usteckém nábřeží směrem k hlaváku a dál do Důlců do cíle. Je kousek po čtvrté odpoledne. Stále je ještě světlo, paráda. Otáčím se, nikdo za mnou. Ono to klapne, už je to jasný.
Před pionýrákem už vyčkává fotící Olaf a spolu doběhneme až k čipové kontrole v cíli.
"Jó. Je to tam!"
Podařilo se! Jsem první v čase 17 hodin 11 minut. Mám obrovskou radost. V to jsem vůbec nedoufal. Svalím se spokojeně do židle a mám toho plné kecy.
"O kolik to bude? Utekl jsem Gáborovi nebo mě stáhl?" honí se mi hlavou.
10 minut a stále nikdo nikde. Skvělý, takže jsem si zvětšil náskok. Teď už jen o kolik. Otevírají se dveře a Gábor je tu. Nakonec rozdíl 12 minut. Super.
"Good fight man!" gratuluji Gáborovi a třesem si rukou.
Na třetího Dušana čekáme ještě déle. Dobíhá nakonec se ztrátou přesně 40 minut. Byl to pěkný mezinárodní souboj na závěr. Vítězství mě těší o to víc, když se při vyhlašování dozvím, že Čech tento závod ještě nikdy nevyhrál. Až nyní v sedmém ročníku. Vždy tu vyhrávali jen Slováci a Maďaři viz síň slávy Loučení. Stejně tak celý EKUT, Čech ho zatím ještě nevyhrál, ale to jsem už věděl.
A jak s tím letošním EKUTem vypadá? Před Pražskou stovku, třetí etapu EKUTu, na mě ztrácí druhý Gábor (HUN) celkem 33 a třetí Dušan (SLK) 40 minut. No, to není špatná výchozí pozice. Ale i tak to bude určitě ještě těžký boj. Už teď se na něj těším. Uvidíme. Třeba to klapne.
Díky Petrovi za vymyšlení opravdu skvělé a náročné trati. Stejně jako loni mi dala spoustu nových tipů, kam se po Středohoří rozeběhnout. Dále díky Olafovi, Honzovi Sedlákovi a všem ostatním organizátorům, stejně jako závodníkům na trati. Bylo to super! Ahoj na Pražský stovce.
 |
| Vyhlídka Porta Bohemica. Ještě s Dušanem a Robem. |
Lovoš. Jsem nahoře. Je kolem čtvrt na devět ráno. Turistická restaurace je ještě zavřená, takže místo razítka označuji kontrolu fixem a jdu na seběh. Jestli mám nějaký vrchol ve středohoří nejvíc naběhaný i sběhaný, tak je to právě Lovoš. Pouštím to rutině v plné rychlosti dolů. Na křížení modré se zelenou těsně pod vrcholem míjím kluky. Pak ale ještě zastavím. Je tak nádherně. Mrazivé jasné ráno s krásnými výhledy. Musím nastřílet pár fotek, protože to se tu často, a obzvlášť na podzim, nevidí.
 |
| A sprintem z Lovoše dolů. |
 |
| Boreč a spol. Tam dnes ale neběžíme. |
"Já tě tak rád vidím! Máš tu i pití?" volám na něj už z dálky.
Doplněno. Rychle pryč. Později dostávám echo po telefonu, že tu mám náskok už 8 minut. Přes další kontrolu na Opárenském hradu mířím na Milešovku. Je to do mírného kopce. Snažím se běžet opravdu vše, ale občas to prostě nejde musím se zastavit a něco si vyfotit. Takhle pěkný světlo, to by byl hřích si to nevyfotit.
 |
| Pod Lovošem. Další cíl 2x Milešovka (vlevo) a Kletečná (vpravo) |
 |
| Dálniční most (D8) přes Opárenské údolí |
 |
| Výstup na Milešovku |
"Tady máš kupón na polévku."
Polévku zředím vodou a vypiju jí rovnou z talíře. Lžíci vracím nepoužitou. Dotankuju plnou nádrž kofoly a klidím se odtud. Seběh do Milešova je můj nejoblíbenější, takže to zase pěkně napálím. Předbíhám několik běžců kratších tras.
 |
| Milešovka od Milešova. Je si tady něco ještě oběhnu a vzhůru na ní podruhé. |
To se mi nelíbí. Kopnu do vrtule a sbíhám v panice do Černčic, abych se odtud vydal podruhé na Milešovku. Výstup touto cestou je o dost lehčí než od Velemína, takže jsem za chvilku nahoře. Akorát se míjím s Honzou Suchomelem a dveře od chaty Milešovka mi podává Tomáš Zaplatílek. Oba vyrážejí poprvé z Milešovky dolů na smyčku, kterou já už mám naštěstí za sebou.
 |
| Nová, ale fotogenická překážka na sestupu z Milešovky. |
 |
| Vystup na Kletečnou: Najdi si svou cestu. Prostě mazej nahoru a neřeš to. |
"No, nic chlapci. Musím letět nahání mě Maďar." loučím se s nimi a oni dál zírají.
 |
| Vrchol Kletečné. "Tak co kluci, poběžíte se mnou?" |
Dobíhám na poslední čipovku v Moravanech. Odpípnout, dolít fofolu, popadnout jeden chleba s paštikou. Bič a pryč. Akorát když vyrážím, přijíždí na kontrolu Olaf.
"Gábor jde po tobě. Mluvil jsem s ním, chce tě dohnat." varujeme mne hned, jak mě vidí.
"Já vím, ale teď jsem za to v sebězích zatáhl. Určitě mám slušný náskok." věřím si.
"Tak já ti brnknu, až tu bude, abys věděl."
"Ok. Super. Díky." běžím dál.
Sotva vydupu kopec nad Moravany, Olaf už volá.
"Gábor 10 minut za tebou. Dušan 12."
"A sakra!"
Žádný náskok jsem si neudělal, ale na druhou stranu ani Gáborovi se mě nedaří dotáhnout. Stav je setrvalý, pořád ztrácí 10 minut, jako na Milešovce. Myslel jsem, že posledních 14,5 km už bude pohoda, ale opak je pravdou. Musím ze sebe ještě vyždímat opravdu vše. Zapínám v hlavě režim beran a jdu na to.
Daří se až ke klesání k vyhlídce Josefínka. Letím dolů po blátě jak kamikadze a vůbec se mi nelíbí, o kolik se sklesává. Cestou zpět se s Gáborem určitě potkáme a to mu určitě psychicky pomůže. Přístup na Josefínku je kapitola sama pro sebe. Jdu tu první, ale ve strmém svahu to klouže jak sviňa, dokonce musím vyndat hůlky, abych to vůbec nějak prošel. Pak následuje horolezecký přelez až na konec sklaního výšvihu. Opravdu libůstka. Označeno, teď rychle zpět. S několika podkluzy se dostávám zase na cestu a začínám stoupat vracečkou zpět. Za druhou zatáčkou už se proti mě řítí Gábor, za ním Dušan a ještě někdo z krátké trasy. Přijde mi, že mě strašně stáhli a v duchu odhaduji, kolik mi mohla cesta odtud ke kontrole trvat. Tak 7 maximálně 9 minut, víc ne.
"Aleši, musíš!" hecuji se v duchu a lituji, že se nejmenuji Karel. Zní to líp.
A jde to. Vydrápu se zpět nahoru na modrou a dál následuje klesání nádhernou kamenitou pěšinou až dolů do Vaňova. To je přesně terén pro mě. Zařazuji max rychlost a letím dolů. Jde to skvěle, až na nakopnutý šutr. Zařvu bolestí jak zvíře. Tři kroky odpajdám, konec fňukání, letím dál. Jsem dole. Vaňov se sebezapřením celý přeběhnu a zastavím se až u odbočky k Vrkočským vodopádům. Celou dobu se ohlížím, zda za sebou kluky neuvidím. Je to dobré. Nevidím je.
Vytasím hůlky a mažu co nejrychleji nahoru k vodopádům. Pak po zelené až nad ně. Odtud je vidět skoro až dolu do Vaňova. Gábor nikde. Je to dobrý, ale nepolevit. Dva kiláky k Soudné hoře, kde je poslední fixková kontrola prolítnu po nádherné stezce v traverzu jak nic. Teď už jen dolů do Ústí přes Větruši. Takhle rychle jsem to tu snad ještě nikdy neběžel. Větruše za mnou a už se motám ulicemi po Usteckém nábřeží směrem k hlaváku a dál do Důlců do cíle. Je kousek po čtvrté odpoledne. Stále je ještě světlo, paráda. Otáčím se, nikdo za mnou. Ono to klapne, už je to jasný.
Před pionýrákem už vyčkává fotící Olaf a spolu doběhneme až k čipové kontrole v cíli.
"Jó. Je to tam!"
Podařilo se! Jsem první v čase 17 hodin 11 minut. Mám obrovskou radost. V to jsem vůbec nedoufal. Svalím se spokojeně do židle a mám toho plné kecy.
"O kolik to bude? Utekl jsem Gáborovi nebo mě stáhl?" honí se mi hlavou.
10 minut a stále nikdo nikde. Skvělý, takže jsem si zvětšil náskok. Teď už jen o kolik. Otevírají se dveře a Gábor je tu. Nakonec rozdíl 12 minut. Super.
"Good fight man!" gratuluji Gáborovi a třesem si rukou.
Na třetího Dušana čekáme ještě déle. Dobíhá nakonec se ztrátou přesně 40 minut. Byl to pěkný mezinárodní souboj na závěr. Vítězství mě těší o to víc, když se při vyhlašování dozvím, že Čech tento závod ještě nikdy nevyhrál. Až nyní v sedmém ročníku. Vždy tu vyhrávali jen Slováci a Maďaři viz síň slávy Loučení. Stejně tak celý EKUT, Čech ho zatím ještě nevyhrál, ale to jsem už věděl.
A jak s tím letošním EKUTem vypadá? Před Pražskou stovku, třetí etapu EKUTu, na mě ztrácí druhý Gábor (HUN) celkem 33 a třetí Dušan (SLK) 40 minut. No, to není špatná výchozí pozice. Ale i tak to bude určitě ještě těžký boj. Už teď se na něj těším. Uvidíme. Třeba to klapne.
 |
| Spolu s orgy při vyhlášení. Olaf vlevo a Petr vpravo. |
 |
| Vyhlášení vítězů: 3. místo Dušan Krajčovič (SLK, čas 24:04), 2. místo Gábor Nyakás (HUN, čas 23:57), 1. místo já Aleš Zavoralů (CZE, čas 23:24). I podle velikosti to sedí ;) |
Díky Petrovi za vymyšlení opravdu skvělé a náročné trati. Stejně jako loni mi dala spoustu nových tipů, kam se po Středohoří rozeběhnout. Dále díky Olafovi, Honzovi Sedlákovi a všem ostatním organizátorům, stejně jako závodníkům na trati. Bylo to super! Ahoj na Pražský stovce.
Odkazy
- Stránky závodu Loučení s turistickým rokem
- Oficiální výsledková listina Loučení 2015
- Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3 - 1. etapa
- Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3 - 2. etapa
- Všechny mé fotky ze závodu
- Můj report z loňského Loučení 2014
Komentáře
Okomentovat