pátek 7. října 2016

Na kole k Severnímu moři za 3 dny

13. 8. 2016, Roudnice nad Labem



"Pojedu se vykoupat k moři. Na kole." oznamuji doma svůj plán na dovolenou, kterou si musím povinně už za týden vybrat. Nic normálnějšího mě nenapadlo, ale doma už jsou na moje "blbý" nápady zvyklí.

Těším se, že si dám konečně pořádně do těla. Už mi to fakt chybí. Před 2,5 měsíci mi při seběhu z Milešovky rupl kotník a tím předčasně ukončil mojí letošní, nikterak valnou, běžeckou sezónu. Teď už běhat sice trochu můžu, ale kolo je mi příjemnější. Kotník při šlapání vůbec nebolí, takže hned jak to šlo, začal jsem najíždět nějaký ty kilometry. Teď cítím, že pořádný několika denní šlapací výlet a výzva samotná to dát, je přesně to, co potřebuju.

Dřív než kam a cestu samotnou řeším úplně jiný problém. Jak dostat všechny věci co s sebou budu mít na mojí silničku. Těžký horák ověšený brašnami mě vůbec neláká, chci to celé pojmout trochu rychleji, na silničce a co nejvíc nalehko. V šupleti najdu 20 litrový lodní pytel Sea To Summit, který jsem dostal kdysi k vánocům od bráchy. Díky brácha. Skočím do kutilských potřeb, nakoupím nylonové popruhy a jako správný švec Prťavec se chopím jehly a nitě. Celkem ucházející hlavní podsedlová brašna je za chvilku na světě. Pytel jsem zredukoval řemeny na 14l, protože 20 bylo zbytečně moc. Snad to bude fungovat. Dokoupím pár dalších nezbytností a vše je připraveno na cestu.

Kupička aneb kam s tím vším.

Sbaleno. Ještě že je ten pytel pod sedlem modrý, jinak by mi to celé vůbec neladilo. 

"A kam že to vlastně pojedu?" přemýšlím si na mapami.

Musím na sever. S mojí silničkou na Jih přes Alpy nemůžu, na to nemám převody, v těch kopcích bych pošel. Na sever je to víceméně po rovině, takže k Baltu. Třeba Rostock, Stralsund nebo tak něco. Nakonec se ale rozhoduji pro labskou cyklostezku "Elberadweg" do Hamburgu a dál až k moři do Cuxhavenu. Má to několik výhod. Je to delší (z Roudnice n/L hodně přes 900 km), je to po úplný rovině, většina prý po asfaltu a nebudu muset řešit navigaci. Mě navigace moc neba a hlavně už ani nemám čas si jí pořádně připravit, pozítří ráno vyrážím. Elberadweg je prý skvěle značená, jak se dočítám na jejím webu. No, prostě vede podél Labe až k moři, takže čék přece nemůže jen tak zabloudit (to jsem se ale trochu mýlil). V tom fofru si už ani nevšimnu, že vlastně nepojedu k Baltu, ale k Severnímu moři. To zjistím až někde v půlce cesty. :)

Na poslední chvíli mám na začátek cesty i doprovod. Petr, s kterým jsem dřív běhal Horskou výzvu, mě doprovodí na kole z Roudnice až do Drážďan. Pak se vydá zpět a já budu dál pokračovat sám. Všechno připraveno a sbaleno, zítra v sobotu v 7 ráno odjezd. Dobrou.

1. Den: Roudnice nad Labem, Dresden, Wittenberg (337 km)


Vyspal jsem se překvapivě dobře, takže vstávání bez problému. Snídaně, loučení a v 7:00, jak bylo domluveno, vyzvedávám Petra u něj doma. Sjedeme v Roudnici dolů k Labi a najedeme na Labskou cyklostezku ve směru na Děčín. Stezku, ze které sesednu až u Severního moře v Cuxhavenu. Pokud se tedy vše povede.

Delší dobu jsme se s Petrem neviděli, takže na kole celou dobu kecáme. Cesta rychle utíká. Za chvíli máme za sebou Ústí n/L a před námi Děčín, mé rodné město. Kochám se. Projíždíme Labský kaňon, který je prostě nádherný. Při pohledu na ty skály se ale trochu obávám té nejspíš nudné placky, která mě čeká v Německu od Drážďan až k Severnímu moři. Naštěstí se mýlím.

Děčín, mé rodiště.
V Děčíne míjíme na cyklostezce spousty lidí a pomalejších cyklistů. Najednou mi to docvakne. Celou cestu přemýšlím, co jsem si zapomněl vzít a už jsem na to přišel. Zvoneček. Bylo mi jasný, že hlavně přes města se bude hodit a já ho zapomenu. Musím si ho pořídit po cestě.

Po výborné zelňačce před Hřenskem přejíždíme po levé straně Labe hranici a míříme na Bad Schandau. Na pravé straně řeky se tyčí pískovcové skály a skalní města Saského Švýcarska. Nádhera. Ale těch lidí zase na stezce.

"Achtung, Achtung!"
"Entschuldigung!"
"Ehm, ehm."

Pokřikujeme s Petrem, aby nám lidi a cyklisté uhnuli. Oba s Petrem ležíme v trialtonových hrazdách, jedeme rychle a neustálé vyléhávání z hrazdy a objíždění lidí je na palici.

"Já chci svůj zvoneček!" zuřim.

Krásně se tu šlape. Na kole.

Saské Švýcarsko.
Míjíme turisty obsypané Bad Schandau. Radši ani nezastavujeme a míříme do snad klidnějšího Königsteinu. Po chvíli narazíme na úplně bezkonkurenčně nejhorší úsek Elberadweg co se týče terénu. Ne, toto pro silniční kolo opravdu není. Rozbitá stará nábřežní dlažba z velkých kamenů a mezi tím louže a bahno. V protisměru míjíme Němce a divně na nás kouká. Na rozdíl od nás, on své celopéro snad za půl míče vede pěšo a my na silničkách kolem něj hopsáme přes šutry.

"Přece si nezamažu tretry od bláta." říkam si v duchu a hopskám po šutrech dál.

Na náměstí v Königsteinu vybereme konečně z bankáče nějaký éčka. Sháním i ten zvoneček na kolo, ale bohužel neúspěšně. Königstein je krásné historické město. Nad ním se tyčící hrad by stál za to tu strávit víc času, ale my jedeme dál. Mám totiž cíl. Se všemi zastávkami a prostoji chci udržet průměrnou rychlost nad 20 km/h.

"Hmmm, všude palmy ale podle mapy to vypadá, že u moře ještě nejsem."
Königstein
Pomalu se loučíme se s impozantním Saským Švýcarskem a vůbec Labským kaňonem, vše ustupuje, kopce nad řekou se zmenšují. Jasné znamení, blížíme k Drážďanům.

No není to nádhera?

Když se dostaneme po cyklostezce až skoro k historickému centru Drážďan, narazíme přímo na náplavce na velký bleší trh. Hned na kraji vidím prodejce se starými koly.

"Ten bude mít určitě nějaký zvonky!" hlásím Petrovi a zastavuju na obhlídku.

A měl. Po neúspěšném pokusu o smlouvání, ta moje němčina už stojí fakt za starou bačkoru, odcházím od prodejce jako majitel omláceného, ale funkčního zvonku na kolo za celé 2 eura. Neusmlouval jsem to ani o eurocent. Pán mi alespoň půjčuje šroubovák a já si ho rovnou přidělám na kolo. Šťastný jak blecha. Konečně budou lidi přede mnou uskakovat.

"Wir haben alles für deiner Fahrrad!" 

Krásnej je ten zvonek, co?

Jak málo stačí ke štěstí. Cililink. 

Mám zvoneček, projíždíme krásným centrem Drážďan. Zvoním si a všichni uskakují z cesty. To vše je fajn, ale bohužel tady Petrův doprovod končí a dál už musím sám. Je mi líto, že už nebudu mít s kým kecat. Na druhou stranu se těším, že pojedu sám svým tempem a tak dlouho, jak budu chtít. Původně jsem chtěl dojet do Cuxhavenu cca za 4 až 5 dní. Když ale vidím, jak rychle to ubíhá, 150 km mám za sebou, začínám si pohrávat s myšlenkou to celé zvládnout za 3 dny. Jestli to je celkem z Roudnice nějakých 960 km, bylo by to 320 km denně a to se mi jako výzva moc líbí. To i přes to, že v kuse jsem dal na kole zatím nejvíc asi 210 km.

Drážďany
Než se rozdělíme, skočíme s Petrem ještě do zahradní restaurace na pozdní oběd. Pak se vrátíme na náplavku na cyklostezku, kde se rozloučíme. Zatlačím slzu a jedem si každý svojí cestou. Petr zpět na jih do Roudnice a já pokračuji dál na sever.

Petr to otáčí zpět. Je čas udělat pá pá.
Cesta mi ubíhá fakt rychle. Stezky jsou nádherné, vedené až na města v přírodě buď podél řeky, v lese nebo na protipovodňovém náspu. Asfalt je kvalitní a rychlý, takže položený v hrazdě točím stále někde kolem 33 km/h přitom bez větší námahy. Kolem sedmé stavím na vydatnou večeři, kafe a neodpustím si jako vždy oblíbeného Rádlera. Za chvíli bude noc. Připravím si čelovku, zadní blikačku a hlavně fungl nové přední světlo na kolo Fénix BC30. Geniální věcička co umí svítit až 1800 lumeny. S ní se jezdit v noci na kole nebojím.

V půl desáté večer se blížím k 300 km najetým od rána, ale začíná mi docházet pití. Protože chci jet ještě dál, zastavuji se v nějakém ještě otevřeném baru ve městě Dommitzsch. V baru jsou včetně pinglice 4 lidi. Hrajou šipky a koukají při tom na olympiádu v Riu v telce. Zrovna se jede halová cyklistika. Vejdu tam. Oni čučí udiveně na mě, na cyklisty v telce a zase na mě.

"Kde jsi se tu vzal, ty jedeš taky do Ria?" ptají se pobaveně
"Ne, já jedu do Hamburgu a pak dál k moři."

Výbuch smíchu. Když jim ještě řeknu, že jsem vyjel dneska ráno z Čech a mám 300 km v nohou, padají jim čelisti a skončí to hromadnou představovačkou "Ich bin Helmut und das ist Heike", potykáním si a pozváním na pivo. To s chutí přijímám. Pokecáme, pivko dáme, ale další už s díky omítám a jedu zase dál. Osazenstvo baru to vůbec nechápe, že se mi ještě takhle v noci někam chce a tak mi alespoň připili dalším pivkem na "Gute Reise!".

15 km za městem mě ale zastaví překážka, kterou v noci už nevyřeším. Přívoz. Je jich tu víc než mostů, jenže všechny jezdí max. do 8 večer a ono už je čtvrt na jedenáct.

Tohle už dneska nepojede.
Koukám v mobilu do appky Mapy.cz, že se můžu sjet z cyklostezky a vydat se po silnici. Labe bych přejel za cca 30 km ve Wittenbergu. Noc je ještě mladá, tak jedu. Nicméně na mapě jsem si nevšiml, že ten most přes Labe je součástí rychlostního obchvatu města, tzn. čtyřproudá silnice pro motorová vozidla a já už na ní najel...

"A sakra, to není dobrý!"

Vim, velká riskantní chyba, ale naštěstí už je po jedenáctý v noci, je to jen asi 5km a než se otáčet do protisměru, rychle to přejedu. Hned za mostem házím kolo přes pangejt a rychle zpět na cykloztezku. Uff, uf, dobře to dopadlo, minulo mě asi jen 5 aut a jen jedno mě vytroubilo. Příště musím víc koukat po značkách.

Projedu rychle Wittenberg. Koukám, že mám najeto už skoro 340 km, o 20 km víc než byl plán. Mám splněno, půlnoc se blíží, navíc za 10 km je další přívoz, který stejně teď nepojede, takže pro dnešek končím. Obočím z cyklostezky přes pole až k Labi a najdu si tam místečko na spaní u pláže. To je jedna z výhod místního Labe. Nezpevněné břehy, kde jsou všude písečné pláže.
Rozbalím bivak, dám si příjemnou noční odsolovací koupel v řece, vyřídím si nějaký ty smsky a fejsbuky a v jednu ráno jdu konečně spát. Usínám těšíce se na zítra, až pojedu zase dál. Baví mě to.

2. Den: Wittenberg, Magdeburg, Havelberg (272 km)


Po půl pátý ráno mě budí právě vycházející slunce. Už už lezu natěšenej ze spacáku, ale když vidím kolik teprve je, tak ještě zalezu. Do 6 se už jen převaluju ve spacáku a odpočívám, usnout už nešlo.

Východ slunce v hotelu na první noc.

Sbaleno, ale že to trvalo.
Raní balení mi zabere skoro hoďku. Přeci jen zabalit a upevnit ten lodní pytel zpět pod sedlo není úplně easy. Chce to ještě cvik. Zabaleno, nasedám na kolo a jedu. Ale ouvej. Jak drncám s kolem přes pole, zadek se hned připomněl, že včera na kole seděl skoro 17 hodin. Nemůžu na to sedlo ani dosednout, jak mě ta prdel bolí.

Než dorazím těch 10 km k dalšímu přívozu v Coswigu, zadek si naštěstí zase zvykl. Přívoz ale jezdí až od 9. No nic, aspoň mám hoďku a půl abych sehnal něco k snídani. Jíst se musí a já jedu úplně bez jídla. Nedaleká benzínka je na snídani ideální volba. Zároveň si tam můžu dobít i powerbanku.

Během cpaní se koblihami, koláčem, 2 bagetami a zapíjením všeho velkým laté, mě se zájmem pozorují místní dva "Polizisten", kteří si tu taky dopřávají snídani a asi i zašívárnu. Nakonec mě pozvou k sobě ke stolu, protože já to do sebe láduju vestoje. Zkouším mou ubohou němčinu. Oni mé trápení s úsměvem velmi ocení, ale nakonec všichni přepneme do angliny a dobře pokecáme.

Jeden z mnoha přívozů co mě dneska čeká.
Po vydatné snídaní to jede úplně samo. Cyklostezka se kroutí podél Labe, tu mezi poli, tu v lese, podél močálů, tůní, po náspu, pod ním a pořád je na co se koukat. Povrch stezky je z drtivé většiny rychlý asfalt, ale někdy i něco jako zámková dlažba nebo betonová cesta. Sem tam jsou některé úseky čistě štěrkové. Těch se bojím nejvíc. Na štěrku se snadno píchne, ale zjišťuji, že mé nové pláště s tím nemají absolutní problém. Takže to pak už neřeším a valím to po štěrku jako po asfaltu.

Asi brána do Disneylandu

Nezpevněné labské břehy. Paráda

Kolikátý už je to dnes přívoz?

Štěrkovka, ale i po ní se jede se silničkou fajn.
První defekt resp. píchnutí přeci jen přichází kousek před Magdeburgem. Z asfaltky sjedu na kamenitou cestu moc rychle a buch, prorážím zadní kolo. Oprava mi zabere víc než 3/4 hodiny, protože prvně zkouším samolepící záplaty a rychle zjišťuju, že jsou úplně na h_ _ _o. Takže znova s klasickými záplaty a jedu zase dál.

Am mekánik. Gut mekánik.
Magdeburg. Sem jsem se hodně těšil, protože jsem tu nikdy nebyl a vím, že je to krásné město. Už jen ty relax parky přes které Elberadweg vede a pláže podél labských tůní jsou nádherné. Sjíždím ze stezky a beru to i přes historické centrum až k monumentální katedrále der Magdeburger Dom. Celou zrychlenou prohlídku města ze sedla kola zakončuji na pozdním obědě na místní labské náplavce.

Labské pláže na tůních v Magdeburgu


Magdeburg

Der Magdeburger Dom

To musela být pěkně mastná cyklostezka.

Za Magdeburgem se krajina zase trochu mění. Vše je zase víc otevřené a severní vítr čím dál tím víc fouká, jak se blížím stále víc k severu Německa. Stezka vede dál převážně přírodou podél Labe. Občas mě stále mate, že Elberadweg není jen jedna stezka, ale hned několik najedou.

Ty vedou občas po obou stranách Labe, občas jen po jedné nebo různě odbočují k místním zajímavostem. To je vetšinou past na mojí silničku, protože ty odbočky k zajímavostem jsou vesměs po cestách ne úplně vhodných pro silniční kolo. Je dobré tedy na každém křížení či odbočení, kontrolovat kam chce člověk skutečně jet. Sledovat jen pouhé logo Elberadweg na ukazatelích, jak jsem si chybně myslel, nestačí.


Někdy musí i Elberadweg ustoupit. Ovcím.
Šlapu jak ďas, ale dneska se mi nějak nedaří udržet cílovou průměrku 20km/h. Moc přestávek, hodně přívozů a taky kochání se. A je čím. Labe severně od Magdeburgu je opravdu úchvatné. Protipovodňové valy nebo náspy jsou daleko od hlavního koryta, někdy i víc než kilometr. Mezi valem a hlavním krytem si Labe resp. příroda dělá co chce. Jsou tu tůně velké jak jezera, ale i písečné pláže jako u moře, bažiny, močály, všude spoustu čápů a volavek. Nádhera.

Ano, to je Labe

Labské tůně. Koryto Labe je až někde úplně vzadu.

Někde je Labe široké..

... někde i docela ouzké.
Je kolem šestý večer a já mám teprve 180 km, šlapu jak můžu, ale vůbec to nejede. Asi na mě jde už únava nebo už nedokážu přemoct ten severní vítr v protisměru. Asi si to chce odpočinout. Stejně je čas na večeři. Zastavuji se v jedné hospodě po cestě, zbouchám výborné špagety, rádlera a velký espresso. Spokojený po cca hoďce sedám na kolo, jakože to bude dobrý a ono nic. Zase to vůbec nejede. Ještěže je to kafe močopudný. Když si totiž zastavím, abych si odskočil a dávám kolo k patníku, při jeho zvednutí si všimnu, že se mi moc netočí zadní kolo.

"Ty woe. To snad není možný!" zuřím a směju se zároveň, když vidím co se stalo.

Ten pytel je pěkná brzda

Pytel s věcmi pod sedlem mi sjel dolů a zastavil se až o brzdu. Svou vahou jí ale přihnul až ke kolu. Zadní kolo tak celou dobu brzdilo. Bože, bože, kde už jsem mohl být, kdybych si toho všiml dřív. Opravím uchycení pytle a jedu dál. Šlapání jde zase zlehka, rychle a bez námahy, nicméně už je mi jasné, že těch plánovaných 320 km denně dnes do půlnoci určitě nestihnu.

Myslel jsem, že už mám z toho šlapání halucinace, ale ty bílé čáry fakt dělají stín!
Nakonec mě, tak jako včera večer, zastaví přívoz. Sice mám natočeno za dnešek jen 272 kilometrů, ale už je půl dvanáctý a přívoz objet nikudy nejde. Nedá se nic dělat, musím to dnes zabalit. Přímo u Labe a kousek od přívozu je pěkná pláž, kde si rozdělám přímo na písku spaní. Sfouknu půlnoční koupačku v Labi, nějaký ty sms a pozdravy dom a stejně jako včera jdu v jednu ráno spát. Přívoz jede ráno od 6, takže budík řídím taky na šestou.

3. Den: Havelberg, Hamburg, Cuxhaven (381 km)


Budík nebyl ani potřeba. Probudilo mě zase světlo po východu slunce a hlavně mokro ve spacáku.
Musím říct, že mám fakt kliku na počasí, je opravdu krásně a celý týden to má tak zůstat. Problém je ale v tom, že jak je krásně, tak je v noci i hodně rosy a já mám teď spacák z vrchní strany úplně durch. Není nic horšího, než jít spát pak večer do mokrého spacáku. To se raději ještě hoďku zdržím něž spacák rozvěšený na ranním slunci uschne.

Hotel na druhou noc.

Sušíme sušíme.

Většina přívozů je bezmotorových, fungujících na principu kyvadel poháněných pouze proudem řeky.

"Spalo se ti tam venku dobře?" ptá se zvědavě přívozník hned jak se nalodím. Asi mě od rána pozoroval.
"Samozřejmě, líp než v hotelu!" odpovídám.

Už dávno vím, že pro Němce je úplně nepředstavitelné spát venku a to ještě jen tak pod širákem bez stanu. Neví o co přicházejí. Koukat přímo ze spacáku a hvězdy a přitom usnout je přece to nejlepší usínání.

Asi kilák za přívozem na druhé straně řeky je město Havelberg. Před ním benzínka a tam na mě čeká výborná snídaně, horký čaj a velký kafe. Posilněn na nový den vyrážím na cestu. Dneska chci určitě dojet až do Hamburgu a ještě lépe až k moři, ale bude to těžký. Bude mi chybět těch 50km, který jsem nedal včera do plánovaných 320km za den.

Zalehnu do hrazdy a šlapu. Dneska to jede skvěle, cyklostezky jsou fakt parádní a rychlé, jediná překážka je vedro. Ale čím rychleji člověk jede, tím víc to fouká a chladí. Tak jedu rychle dál a dál.

Ráj pro silničkáře. Pravda bez kopců, ale i tak krásný.

Jeden z mála mostů po cestě.

Německá dokonalost v praxi. Když nefouká severák, jedete po stezce s výhledy na protipovodňovém náspu.
 Když fouká, schováte se na stezku pod náspem chráněné proti větru.
Dneska to jede úplně samo, kilometry rychle naskakují a než člověk naděje, půlka cesty na Hamburg je za mnou. Zdrží mě jen druhé píchnutí resp. opět proražení zadní duše o ráfek. Čék zase kouká kolem, kochá se přírodou kolem Labe a ani si nevšimne, že asfalt vystřídala kamenitá cesta. Něž si stačím přibrzdit, přibrzdí mě proražená duše.

Přezutí formule v boxech. Ale za 12 sekund to fakt nebylo.

"Ovoce z naší zahrady. Vezměte si co chcete"
 Příjemné překvapení. Občerstveni na cyklostezce zdarma.

Labské tůně před Hamburgem 
Kolem deváté večer mám v nohou cca 220 km a v nějakým kempu u Labe zastavuju, abych se připravil na noc. Jak na sebe natahuju návleky, čelovku a nasazuji světla na kolo, všimnu si, že mě se zájmem pozoruje nějaká paní nebo spíš babička s vnučkou. Dá se se mnou do řeči a ptá se, kam ještě jedu, když je za chvíli tma. Když jí řeknu, že do Cuxhavenu, tak na mě kouká jak na blázna.

"Vždyť je to ještě alespoň 100 km!?" diví se.

Když jí řeknu, že už mám od rána 220 v nohách, že jsem vyjel předevčírem z Čech, tak už se těm dalším 100 km do Cuxhavenu ani nediví a popřeje mi šťastnou cestu.

"Do Hamburgu to mám ještě necelých 40 km, takže z Hamburgu do Cuxhavenu to bude nějakých 60 km, když paní říkala, že je to ještě asi 100 km. To bych mohl do půlnoci zvládnout" počítám si v hlavě.

To byl ale velký omyl svědčí to o tom, jak málo jsem věnoval přípravě navigace na cestu.

Západ slunce nad Hamburgem
Do centra Hamburgu respektive jeho jižní části Hardburgu dorážím až kolem jedenáctý v noci. Navigace tu není vůbec jednoduchá. Značení Elberadweg se přes město, stejně jako v jiných městech, úplně ztrácí. Namísto loga s éčkem jsou jen obyčejné značky cyklostezek, ale nikde u nich není napsáno kam vedou. Musím se tak spolehnout na GPS a offline Mapy.cz v mobilu.

V centru města se zvlášť teď v noci nijak moc dobře necítím, na ulicích celkem divná individua, tak se snažím dostat z Hamburgu co nejdřív pryč. Jenže mi to trvá skoro 3 hodiny. Nejen, že trochu bloudím, objíždím uzavřený mosty a ulice, ale ještě se značená cyklostezka podél letiště mění v tankodrom sjízdný tak maximálně pro horáky. Jak spěchám, jedu rychle šutry nešutry a prorazím zase zadní duši. Takže lepení po tmě a v zimě. Ano, sice je konec srpna, ale tady je v noci v Hamburgu už pouze cca 6 stupňů. Sever je blízko. Komplikace ale nekončí. Zase někde špatně odbočím a nechce se mi skoro kilometr vracet. Rozhodnu se proto s kolem přejít čerstvě posekaný protipovodňový val zpět na silnici, ale když z něj sjíždím dolů, já vůl při tom i šlapu. Jak šlapu, namotají se mi do řetězu stohy trávy a málem utrhnu beznadějně zaseknutou přehazovačku. Následuje tedy úplná rozborka ramínka přehazovačky a vysvobození koleček od řádně utažené a namotané trávy.

Ich bin in Hamburg.
Až kolem 2 hodiny ráno mám konečně Hamburg za sebou. Jenže jak se tak koukám na mapu v mobilu a konečně si jí roztáhnu tak, abych viděl jak Hamburg tak Cuxhaven (doposud jsem to měl přiblížené pouze na Hamburg) čeká mě nemilé překvapení. Zjištuju, že to do Cuxhavenu není ani náhodou pouze těch cca 60 km, jak jsem si myslel. Je to určitě hodně přes 100 km, tak 120, 130 kilometrů. Přemýšlím co dál a je mi zima. Dávno už jsem na sebe natáhl všechny teplé věci, co s sebou mám. Leda tak si na sebe obléknout i spacák. Zima nakonec vše rozhodne, jedu prostě dál nonstop, dokud do Cuxhavenu nedojedu. Kdybych si teď někde rozložil spaní, stejně bych v tom mém tenkém cyklospacáčku jen klepal kosu a neusnul bych. Navíc za tři hodiny už bude stejně svítat. Spát už nemá cenu a když budu šlapat dál, bude mi i teplo. A když to stihnu do sedmé ranní, celou cestu k moři na kole z Roudnice zvládnu za necelý 3 dny a to je pro mě asi největší motivace. Přepínám tedy berana v hlavě do závodního nonstop módu a šlapu nocí dál.

Cyklostezku Elberadweg podél Labe ve tmě někde ztrácím a jsem za to i rád. Rozjíždím se víc do vnitrozemí po silnicích přímo na Cuxhavem. Je to i o něco kratší. V hluboké noci žádný provoz, takže to jede velmi dobře, až na tu zimu a houstnoucí mlhu. A tak jedu dál, celou noc a až do východu slunce.

Moře při východu slunce. To je přivítání!
Ten mě zastihne už u moře v Otterndorfu 100 km od Hamburgu. V nohách mám už něco přes 350 km. Cuxhaven je podle ukazatele necelých 30 km daleko a je půl šesté ráno. Tak to do sedmi v pohodě stíhám a rozjíždím se s chutí dál.

V Cuxhavenu jsem ani né za hoďku. Projíždím nejdříve velkým přístavem, okolo smradlavých skladů a rybího trhu, pak konečně nekonečným městem a definitivně se zastavím až na krásné pláži u moře na kraji města. Je 6:36. Stihl jsem to dát celé pod 3 dny!

"Jsem tu. Cuxhaven. Moře. Jupíííí!"

Už jen ten pohled na moře stál za to.
Celou cestu k moři na kole z Roudnice jsem tak stihl za necelé tři dny. Ujel jsem 990 kilometrů přesně za 2 dny 23 hodin a 36 minut včetně spaní, zastávek na jídlo, čekání na přívozy atd. Super, povedlo se. Koukám se spokojeně na moře a ale udivuje mě, jak málo je v něm vody. Asi odliv.

Ale co to? Po cestě jsem se soustředil jen na to sem rychle dojet a teď, když už jsem tady, najednou je všechno úsilí a soustředění pryč a přichází na mě obrovská krize. Cítím strašnou únavu a nevyspání. Vůbec jsem si dopředu nepřipravil, co budu po příjezdu dělat a kde budu spát. A mě se chce opravdu strašně spát! Toulám se s kolem po Cuxhavenu a nejsem sto nic vymyslet, jsem úplně hotovej. V mobilu koukám na Booking.com, zda nenajdu nějaké ubytko, ale několikrát u toho usínám na lavičce. Nicméně všechno je hrozně drahý minimálně 70 éček za noc. Nakonec mi naštěstí poradí nějaký pán, když zase skoro usínám u ještě zavřeného infocentra. Radí mi nějaký internát, který přes léto funguje jako hostel.

Ubytovaní na intru proběhlo v pohodě. Povleču si z posledních sil postel, dám si sprchu a hned po ní upadám do postele a do totálního koma. Usínám ve vteřině.

Konečně postel!
Probírám se až ve tři odpoledne. Beru plavky a jdu si splnit cíl cesty: Vykoupat se v moři. Když ale dojdu k moři, zjišťuji, že se stále nic nezměnilo. Buďto je furt odliv, což je divný nebo tu prostě není voda. Vysněná koupačka snad kilák od pláže probíhá tedy asi zhruba takto:

A teď se rozeběhnu a skočím lomeňáka! :)
"Kde je kurnik ten příliv?" rozčiluje se nejen krab.

Prostě jet se vykoupat k Severnímu moři do Cuxhavenu a ještě k tomu na kole se fakt vyplatí. Tahle originální koupačka za to určitě stojí! Kolu zdar! :)


Doslov

- Celkem jsem najel 990 km. 340 km první den + 270 km druhý + 380 km třetí den.
- Dohromady jsem spal 10 hodin. 5h první noc + 5h druhou noc, třetí noc nonstop bez spánku.
- Až na 3x píchnutí resp. proražení duše a zaseknutí přehazovačky trávou žádný defekt.
- Celá Elberadweg je pro silniční kolo v pohodě sjízdná. Tak 80% je parádní asfalt, 15% beton, zámková dlažba nebo jemný štěrk a jen asi 5% jsou nezpevněné cesty, kde by byl horák asi lepší, ale i na silničce se to dá opatrně předrncat.
- Domů jsem jel hned druhý den v 6 ráno, ale na kole pouze 130 km do Hamburgu a zbytek do Čech vlakem, abych stihl odjezd na další dovolenou do Julských Alp.
- Konečný nájezd za celý #NordSeaTrip tak byl 1 120 kilometrů
- Cestou zpět do Hamburgu jsem zjistil, že labský pláže v Hamburgu jsou o dost hezčí než pláže v Cuxhavenu, protože je tam aspoň voda :)
- Pokud někdo pojedete vlakem s kolem z Hamburgu určitě si zařiďte pro kolo rezervaci. Já jí neměl, jen jízdenku, a málem mě kvůli tomu vyhodili z vlaku.
- Co se týče váhy kola a bagáže: kolo samotné Author CA6600 (r. 2009) má 7,8 kg. Nastrojené v plné polní i s bagáží mělo 16,5kg, i s vodou na pití celkem 18 kilo.
- Až doma od sousedky, která v Cuxhavenu byla kdysi na dovolené, se dozvídám, jak je to tam s tím mořem. Prý jen příliv nestačí, ještě tam musí foukat severní vítr, aby moře natlačil zpět až k plážím. No a já měl skoro bezvětří. Tak příště...


To není moře, to je Labe.
Krásné pláže přímo v Hamburgu.



Nejet mi za chvíli vlak, dal bych koupačku.
Jedeme domů!














Odkazy