neděle 6. listopadu 2016

BLK (168km, +5800m) - Proklatě dlouhá stomílovka

28. 10. 2016, Český Krumlov

Rozhledna na Sedle







"To snad není možný! No ten Jarda se fakt asi úplně zbláznil! Jak může někdo naplánovat start závodu na jedenáctou hodinu v pátek dopoledne?" rozčiluji se nad propozicemi BLKáčka (Boubín-Libín-Kleť) asi 14 dní před startem. To že je to v pátek 28. října mi ale vůbec nedocvakne.

Bych si musel vzít dovolenou a tu mi teď ani náhodou nedaj. To je škoda, tak nic. O účasti na BLKáčku jsem už dva roky uvažoval, ale nikdy mi to nakonec nevyšlo. Letos, díky ruplému kotníku, se mi celá letošní termínovka úplně rozpadla a tak teď, když už mi to zase trochu běhá, by to i šlo. Jenže ten start v pátek já prostě nedám, takže celý BLKčko házím za hlavu.

Nicméně 2 dny před startem, to dojde konečně i mému předlouhému vedení a já s velkým překvapením zjišťuji, že 28. října je vlastně státní svátek. A ha. No to jsem ostuda. Ještě ten večer se tedy na poslední chvíli registruju. Druhý den ve čtvrtek po práci posbírám do auta další pražský ultráky a razíme vzhůru do Českého Krumlova.

Po příjezdu do Krumlova do školy TGM, kde máme v tělocvičně azyl, razíme všichni do hospody na večeři a na to obligátní "jedno" že jo. To se ale samozřejmě protáhne. Jedno rozhodně není jen jedno a tak se ke spaní dostávám až kolem jedné ráno. Ideální příprava před 100 mílovkou. Ještě k tomu se spát rozhodnu nakonec raději v autě, protože v tělocvičně se hlasitě chrápe a přitom já prostě neusnu. V noci mi je chvilkami zima, ale ok vyspím se docela dobře. Dokonce i zaspím, takže ráno mám co dělat, abych se za necelou 3/4 hodinu připravil na závod, přeparkoval auto a dostal se k busu, co nás odveze na start do Hrádku u Sušice.

42 statečných
Cesta busem trvá skoro dvě hoďky, tak se aspoň v klídku nasnídám a podělím se s Tomášem. Hlavní org Jarda Koptiš spolu s Olafem nám před startem ještě upřesní pár organizačních věcí a jdeme na to. Na start se postavilo 42 statečných a čeká nás dlouhých 100 mil (168 km) Pošumavím s převýšením kolem +5 800 m.



"START!"

Po startu se po pár stovkách metrů oddělujeme ve skupince spolu s Patrikem Hrotkem a Jurajem Calajem. Před námi je pouze Martin Hlaváč, který se to rozhodl jako vždycky na začátek pěkně napálit. Nebo přepálit?

Foto: Filip Smetana
Na začátku alespoň pár desítek metrů zlehka.

Juraj na prvním vrcholu Svatobor
Paťo s Jurom se taky nešetří. Na Rozhlednu Svatobor dorážíme ještě spolu. V klesání spolu trošku zakufrujeme, proběhneme Sušici a dál po vystoupání na Žiškův vrch, mi už nestíhají plíce a nechám kluky se trochu trhnout. Na hradu Kašperku jsou dokonce dřív, než tam Jarda vůbec stačí dát kontrolu s lepítkama. Já tam dobíhám, akorát když jí tam připevňuje. Na první občerstvovačce v Kašperských horách, kterou drží Olaf, mají kluci náskok už 5 minut a Martin H. dokonce 13 minut.

Hrad Kašperk
Kopnu do sebe naředěnou polívku a valím dál. Ale nějak mi to nejde, normálně mám po 22 kilometrech krize, jako kdybych už běžel 122 km. Nedokážu uběhnout v kuse ani kilák, musím si vždycky alespoň na chvilku někde dřepnout na pařez a vydýchat se. Navíc mě zase začínají bolet třísla, spodek břicha a pánevní dno. Stejně jako na 100 z Dubče do Dubče, nevím co to je, ale bolí to vždycky jako čert. Asi mi nějak ochably břišáky, jak jsem přes léto neběhal nebo fakt nevím. Každopádně na Dubči to po cca 50 km přestalo, tak tady snad taky.

Na vracečce k rozhledně na Javorníku potkávám kluky, jak už běží zpět. Běží s nima i Martin, takže už ho docvakli. Vyběhnu na Javorník, koupím si vodu, která už mi docházela a letím dolu. Tam kde jsem se míjel s kluky kouknu na hodinky a vidím, že rozdíl je jen 10 minut. Myslel jsem, že to bude o hodně víc, když jsem tak krizičkoval. Nálada je tím hned lepší, takže se s chutí rozebíhám dál.


Probíhám Churáňov a blížim se k další občerstvovačce na 52. kilometru na Zadově. Už se těším na něco k jídlu. Doběhnu tam a kdo tu nesedí. Martin.

"No kde jsi? Tady na tebe čekám takovou dobu." vítá mě s úsměvem

Dál běžíme spolu, ale nejdřív se pořádně nacpu. Občerstvovačka je tu, ač pouze venku ve stanu, parádní. Horký čaj teče proudem, ale tu kosu co tu budou mít v blížící se noci, jim fakt nezávidím. Už se začíná pomaličku stmívat. Nasazuji tedy rovnou i čelovku, abych jí pak nemusel po tmě lovit ve vestě. Dostal jsem možnost otestovat nový kousek od oblíbeného Fénixu, novou dobíjecí a nerozbitou HL60R, která disponuje výkonem až 950 lumenů. Už se těším, až si s ní na tu noc pořádně posvítím.

Západ slunce nad Pláněmi
"Hele.." ptám se při společném běhu Martina "...kdy má být další kontrola?"
"No jo kontroly. Mrknu na to." odpovídá.
"A kurva. K12 Pláně. Tam už jsme ale dávno byli."

Běžet spolu je fajn, ale místo kecání by to chtělo občas hlídat i ty kontroly. Takže otočka na podpatku a zpět 1,5km na Pláně a zase zpět. Krásnej 3 km kufr. Bohužel dnes v noci rozhodně né poslední ani nejdelší. To ještě přijde.

Na 70. km v Kublově Huti je další občerstvovačka v hospodě. Těším se na plnou nádrž Kofoly a polívku.

"Brý den, dal bych si jeden litr kofoly a polívku do půllitru od piva 1:1 se studenou vodou."

Objednávám si a pinglice na mě čučí jak na blázna. Nakonec si to musí i napsat, prté to nemůže nějak pobrat.

Tuplák Kofoly? Může být :)
Martin si dává ještě kafe a čaj, ale já vyrážím napřed, protože mě trochu rozhodil náskok vedoucích klukům Paťa a Jury, kteří nám už dávají prý celou hodinu. Taky na mě jde volání divočiny. Pořebuju na velkou. Martin mě dožene, až někde zasednu v houští.

Jenže jak vylezu z vyhřáté hospody, venku je mi taková kosa, že na velkou nemám ani pomyšlení a radši mažu ve svižném tempu nahoru na Boubín, abych se zahřál. Čelovka šajní jak dálkáče, paráda, ale někde od půlky stoupání se zanořím do mlhy a to je nic moc. Přepnu na nižší z 5ti módů a docela to jde. Z rozhledy je vidět v mlze velký prd, tak si nalepím kontrolní lepítko a mažu dál dolů. Na druhý straně kopce mlha není, tak to můžu dolů pěkně pustit a... a hned zakufruju. Kurnik.

V itineráři je nějaká nesrovnalost mezi popisem trasy, realitou (barvy neodpovídají) a tím co ukazuje GPS. Než se z toho vymotám a vrátím se zpět na trasu, proti mě se blíží Martin. On to tu zná, tak to má snadný, běžím dál raději zase s ním. Jenže jak se mě snažil dohnat, tak na něj asi z toho přišla krize a na dalším odpočívadle sedá, aby počkal až ho doběhnou plíce. Sednu taky asi na minutku, dotáhnu botky, ale pak raději běžím dál sám. Já bych zatuhl, když se zastavím.

Na železniční stanici v Zátoni si označím další kontrolu a vydávám se na další vrchol. Na Bobíka. To je teda krutý jméno pro kopec. Bobík. Stoupání jde po nekonečné, úzké a strmé asfaltce. Martin mě ještě předtím upozorňoval, že tam bude vracečka cca 1 kilometr. Už jsem na rozcestí a vidím to GPSce v hodinkách. Dvě čáry zahýbají vpravo a jedna vlevo, tou budu pokračovat až se sem vrátím, takže teď doprava na vracečku a odbočuji. Poměrně prudce to klesá, což je mi trošku divný, ale asi tu je ještě nějaký sedýlko a pak se bude zase stoupat. No klesá to ale pořád dál. Všude je mlha a mám co dělat abych neseběhl z červené. Stále to klesá a už je mi to fakt hodně divný. Ale odbočil jsem dobře, to jsem si jistý. Vybíhám z lesa na louku a pode mnou je nějaká ves.

"Aha tak Bobík není kopec, ale nějaká vesnice." vyhodnocuji "logicky" situaci.

Doběhnu k turistickému ukazateli, mířící směrem na tu ves a tam se píše... Volary 1,5 km. To není možný, vytahuji mapu z itineráře a tuším průser. A už to vidím.

"Kurvááááá! Do prdele!" nadávám do tmy a vztekám se jak nikdy.

K Bobíkovi se mělo odbočit vlevo, takže jsem ho vynechal. Kurva. Se řekne Bobík, ale on má 1264 metrů a je to druhý nejvyšší vrchol na trase. No nic. Otáčím se. Při pohledu na ukazatel z druhé strany si přečtu Bobík vrchol 5,5 km, polknu, vybíhám zpět a loučím se s dosavadním 3. místem. Kousek dál k mému údivu cesta končí u někoho na zahradě. To snad ne, já odbočil i tady blbě. Do prd... Otočím se a zase zpět, teď už dobře stoupám dál na Bobíka. Po pár km se proti mě řítí první čelovky, ale je jich nějak hodně, to už budou asi stovkaři, kteří se napojili na naší trasu 100 mílovky.

"Kam jdeš? Proč se vracíš?" ptají se všichni
"Protože jsem vůl a chybí mi Bobík."

Jsem zase zpátky v husté mlze a po chvilce zjišťuji, že jsem někde ztratil červenou. Je vidět tak na 2 metry max a tak koukám, že to co jsem si myslel, že je cesta po červený není ani cesta, prostě jdu někde mezi stromy. Snažím se najít cestu zpět, ale nikde není. Mlha debilní. Zapínám Mapy.cz v mobilu, ale tam, kde GPS ukazuje, že má být červená nic není. Všiml jsem si toho i při seběhu, že ta červená vedla úplně jinudy než je v GSP. Jsem úplně zoufalej, pobíhám tu několikrát sem a tam až se nakonec rozhodnu jít prostě přímo nahoru na Bobíka cestou necestou. Není to ale žádá výhra. Všude kameny, skály, popadané stromy, hodně obcházení a ztrácení drahocenného času. Nakonec se ale někam vydrápu a dokonce se napojuji zpět na zatracenou červenou. Ženu dál nahoru až na Bobíka a ve společnosti dalších a dalších stovkařů si konečně do výkazu razítkem označuji chybějící vrchol Bobík. Myslím, že tenhle kopec s debilním jménem budu už nadosmrti proklínat.

A teď zpět dolů. A fofrem. Běžím nejdřív za stovkařema, ale nějak se s tím moc crcaj, tak je předběhnu a letím dolu sám. Aspoň že se mi běží opravdu skvěle, dokonce bych řekl, čím dál tím líp. Dobíhám zpět k ukazateli, kde jsem se otáčel. Koukám na hodinky. Kufírek měl něco přes 12,5km a trval mi skoro 2 hoďky. Super. Tak to už mám dneska hodně přes 15 km kufru. Super.

Těsně před Volary dobíhám Honzu Blažka, který jde taky 100 mílovku. Prý je momentálně 7., takže jsem z 3. místa spadl až na osmé. Super. A aby toho nebylo málo začíná dost slušně chcát. Taky super.

Do Volar tak dorážím kolem 3 ráno. V místní hasičárně je další občerstvovačka. Pro mílaře je to cca půlka tratě a čekají nás tu i drop bagy. Tak si aspoň vezmu nepromokavou bundu do deště. Uvnitř je dost nacpáno. K mému překvapení je tu ještě i hodně mílařu a dokonce i Martin Hlaváč, který si tu spojeně chrní na gauči. Jsem z toho Bobíka celkem zničenej a promočenej. Musím se dát do kupy. Kopu do sebe snad 5 horkých čajů a láduju se jídem. Vším co tu je. Převlíknu se do teplejší ovce z drop bagu, ale bundu si nakonec neberu, dosavadní šuska bude stačit. Všichni mílaři jsou už dávno pryč a tak se je pomalu vydávám stíhat. Martin se mezitím průběžně budí, sosá pivko a zase usíná. Tak ho tu nechám a vybíhám sám stíhat mílaře přede mnou, aby to nebyla ve finále taková ostuda.

Než se dostanu pod Libín, dva už jsem předběhl. Běží se mi úplně skvěle, vůbec nic mě už nebolí ani ty třísla a spodní břišáky. Podle všeho jsem teď na 5. místě a někde přede mnou jsou dva mílaři, co běží celou dobu spolu a jeden z nich má psa. Ve stoupání na Libín je zase mlha, že by se dala krájet a já zase ztrácím červenou značku. Už mě to ani nerozčiluje. Ale naštěstí nejsem sám, stejný problém má i párek stovkařů. Nicméně ani ve třech se nám v mlze nedaří značku najít a tak prostě jdeme stále nahoru zase cestou necestou. Nakonec těsně před vrcholem najdeme značku i vrchol samotný a můžeme se pustit z kopce na další občerstvovačku v Sedýlce na 110. kilometru.

K mému překvapení tu sedí i ti mílaři se psem. Super. Když půjdu před ně budu zase zpět na 3. místě. Nikam ale nespěchám, stíhačka mě stála dost sil a teď, když už jsem s nimi v kontaktu, není kam spěchat. Můžu si trochu odfrknout.

Občersvovačka Sedýlko.  
"Kdy tu byli první mílaři?" ptám se orgů ze zajímavosti, jak si vede Paťo s Jurom.
"Ty tu byli už před 3 hodinami." dozvídám se

No ty woe. To mi tím mým kufrování pěkně cukli. Radši se zvedám a vyrážím dál. Nejdřív sám, ale protože zase někde ztratím cestu a potřebuju si utáhnout boty, dobíhají mě kluci se psem. Je tu nějaký stoupání, tak vytahuju moje z-pole hůlky Leki. Standardním škubnutím chci napnut vnitřní lanko a složit je, ale jak šubnu z jedné hole mi upadne spodní díl.

"Co to kurnik, je?"

Ale ne. U spodního dílu se uvolnila pojistka držící lanko a celá tím škubnutím zajela do druhého dílu, kde se zasekla. Snažím se uvolnit pojistku v druhém díle, abych to vysvobodil, ale nejde to. Závit je zaseknutý a ani se nehne. Napadne mě to povolit zuby. Hodně blbej nápad. Skousnu umělohmotnou pojistku, pootočím hůlkou a...

... odštípne se mi kus zubu o železnou objímku karbonu. Super. Dneska fakt boduju! Do pr..le. V pondělí abych šel k zubaři.

Prdím na hůlky, složím je, doženu kluky a běžím s nimi. V klesání jdu i před ně a chci se trhnout, což se mi daří jen na půl. Borec se psem se drží a tak běžíme snad 10 kiláků spolu, než se trhnu definitivně i jemu. Konečně svítá, konečně taky přestává pršet a mě v hlavě zní píseň od Wabiho Daňka Rosa na kolejích.

Hlavně ten začátek:

Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, ....

a refrén    

Je ránóó, je rááánóóóó ...

Jak trefné.

Na další občerstvovačce v Ktiši mě víc než jídlo a pití zajímá, jak si opravit před výstupem na Kleť tu blbou hůlku. Bohužel to nejde povolit ani půjčenými kombinačkami, takže to po 15 minutách pokusů vzdávám. Hůlku tu nechávám a dál jdu jen s jednou. Ještě než odejdu dozvídám se, že první Paťo s Jurom, tu byli před 2,5 hodinami. Takže už jsem je už o půl hoďky stáhl. Super, tak aspoň něco se daří.

Ktiš nebo někde pod ní.
Na Kleti jsem coby dup. Bylo to mírné, ale táhlé stoupání a tak mi hůlky ani nechyběly. Dolu se má klesat po neznačené cestě přímo pod lanovkou. Nevím kudy se na to napojit, tak mi cestu ukáže jeden probíhající padesátkař. Díky. Klesání dolů je pak pro mě úplně nejzábavnější klesání na trase. Těžký technický kamenitý seběh přímo střemhlav dolů. Pouštím to naplno. Adrenalin cáká po kýblech a stoupající lidi v protisměru se nestačí divit a uhýbat. Jen kroutí hlavou. Skvělý úsek.

Poslední občerstvovačka v Holubově na 150. kilometru (pro mě už skoro 170. kilometr). Do cíle zbývá posledních cca 18 km. Kluky na 1. místě jsem stáhl o další půl hodinu, takže jsou "jen" 2h přede mnou. Asi už budou někde u cíle. Jsem spokojený. Těch 18 km nějak v pohodě doklušu a ze smolného propadu ze 3. na 8. místo už to pravděpodobně klapne zpět na tom 3. místě, což vzhledem k těm strašným kufrům a všemu je skvělý. Takhle si tak lebedím v myšlenkách, když tom se otevřou dveře a...

"Cau Aleši, týý jo, tak jsem tě konečně dohnal!" a následuje typický široký úsměv Martina Hlaváče.

Koukám na něj jak na zjevení. Úplně mi rozsypal můj vysněný a očividně chatrný domeček z karet. Ve Volarech se prý vyspal skoro 2,5 h, zatím co já si dával po druhé výstup na Bobíka, pak se vydal všechny postupně stíhat, je domácí, nebloudí, zná to tu. No a teď je tady.

Ach jo. Proč musím mít vždycky tyhle krvavé závěry. Čék si myslí, že už to má v kapse a ono to bude zase ještě bolet. Žádná pohoda na závěr se nekoná. Ještě než Martin dosedne do židle, se já už zvedám a jdu. To 3. místo prostě musím udržet. Při představě, že po 170 km ještě poběžím skoro půlmaraton, ztěžka polknu, zapnu v hlavě berana na nejvyšší stupeň bezohlednosti vůči sobě a prostě běžím a běžím.

Ten posed to je "rozhledna" Granátník, málem jsem ho minul.
Dívčí Kámen, Zlatá koruna, vše víceméně spíš po asfaltu, poslední kopec rozhledna Granátník a klesání do Krumlova. Bežím vše, co alespoň trochu jde a neustále se ohlížím, jestli za mnou není Martin. Není. Naposledy se ohlídnu ještě těsně před školou T.G.M. v Krumlově. Teprve až když chytnu za kliku, otevřu dveře a slyším potlesk a uvítaní od přítomných v čele s hl. orgem Jardou, uvěřím tomu, že to těžce vydřený 3. místo opravdu klaplo.

Jsem konečně v cíli. Stopky se zastavují v čase 27 hodin a 44 minut. Namísto 168 km a +5 800 m mám podle Ambitu natočeno se všemi kufry a blouděním 188 km a +6 400 m. Škoda ještě 12 km a mohla to být pěkná dvoustovka. Paťo s Jurom spolu s přehledem vyhráli. Velká gratulace. Mě ale moc těší fakt, že jsem nakonec jejich náskok stáhl ještě o další půlhoďku, takže z krutých 3 h na konečných cca 1,5 hodiny. Což už není tak strašný. Škoda toho Bobíka. Martin Hlaváč doráží na skvělém 4. místě cca 25 minut po mě.

Teď už je dobře.

K tomu citátu medaili: Jako OK, ale nemuselo by být těch nových cest hned 20 km ;)
Byl to dlouhý a napínavý závod v krásné přírodě. Dal mi zabrat a doufám, že jsem si to kufrování vybral zase na hóóóóódně dopředu. Díky všem, co se na organizaci závodu podíleli, za skvělé zázemí a občerstvovačky. Hlavní dík samozřejmě big bossovi Jardovi, co nemá rád auta s logem přejetého psa ;), za opravdu skvělý prodloužený víkend a práci kterou si se závodem dal.

V neposlední řadě díky také Kronium.cz za zapůjčení nabušené čelovky Fenix HL60R, která se v mi náročných deštivých podmínkách v noci opravdu osvědčila.

Na Loučení a celém EKUTu čau.

Odkazy