pondělí 19. prosince 2016

Pražskou stovkou až na konec vydařené EKUT trilogie

9. 12. 2016, Spálené Poříčí

Foto: Jiří Januška
Foto: Jiří Januška

"Tak jak se těšíš na poslední letošní závod?" ptají se mě doma před odjezdem
"Těším se. Ale hlavě už to chci mít za sebou. Jsem nějakej unavenej." odpovídám

Po Loučení, první etapě EKUTu před 14 dny, se cítím tělesně docela fajn. Nic mě nebolí ani netrápí, ale únava nějak ne a ne odeznít. Motivace do závodu se bohužel taky nějak nedostavuje. Na čtvrtého v pořadí EKUTu Tomaše Kadlece mám po prvních dvou etapách (178km, +7700m) hodně slušný 3,5 hodinový náskok. Nemusím to tedy ani nijak hnát a to 3. místo v EKUTu si pravděpodobně v pohodě udržím. Na kluky přede mnou letos holt prostě nemám. Vlastně mi jde jen to, to nějak dokončit, vše už mít za sebou a pak si konečně odpočinout.

No, dost chabá motivace. Nakonec mi vytrhne trn z paty Michael z Trailpointu, když se v týdnu před P100 domluvíme na nějaké společné spolupráci. To mi nalije úplně novou krev do žil. Mám z toho fakt radost, kterou ještě znásobí fungl nové Inov8 X-Claw 275 na mých nohou. Konečně boty, které mi v řadě Inov8 dlouho chyběly: grip X-Talonu s pohodlím a ochranou Race Ultra. To je přesně nový X-Claw 275.

Nakonec, už dobře naladěn, přehodnotím cíl si pouze udržet 3. místo EKUTu a přidávám další cíl být v Top 10 Pražské stovky. Nebude to vůbec jednoduché, vzhledem k únavě po Loučení a zvučnými jmény nabité startovce, čítající skoro 300 jmen. No uvidíme.

Start P100 je letos ze Spáleného Poříčí u Plzně a čeká nás krásných 151 km s +4 900 m převýšení přes celé Brdy, včetně pro veřejnost nedávno otevřeného bývalého vojenského újezdu Brdy až do pražských Modřan.

Mapička P100 2016
"Sakra. Jsem si ty nový botky nějak utáhl." zjišťuji, když jdeme ze zázemí v místní škole na start.

Docela nepříjemně mě při každém kroku tlačí. Přemýšlím, že si je ještě povolím, ale na náměstí už střílí ohňostroj. Start je co nevidět, nemůžu se už zdržovat. Ani ne 200 metrů po startu je zúžení cesty, kde se to určitě hodně zacpe, takže je potřeba tam být co nejdřív. Však X-Claw budou za chvilku mokré, roztáhnou se a povolí. Bude to ok...

Na startu se pozdravím s Jožem (průběžně 2. v EKUT), Kuřetem (1. v EKUT) a s ostatními a jde se na to. Start.

Po vymotání se ze vsi následuje pozvolné stoupání na první kopec Kokšín. Běžím ve skupince asi 20 běžců na čele kousek za Jožom. Při každém kroku do kopce cítím, jak se mi v utažených botách pomalu odírají paty.

"To bude dobrý. Ono to povolí. Nemá cenu kvůli tomu zastavovat." přesvědčuji se

Seběh z Kokšína, po označení první kontroly K1, je ale parádní a v pohodě. Chodidla se natlačily do špiček a paty vůbec nedřou. X-Claw v seběhu drží jak přibité, super.

"To půjde! Vždyť jsem to říkal."

Nicméně v dalším stoupání už paty zase bolí tak, že fakt zastavím. Sednu na pařez, povolím boty a upravím ponožky. Na patách už jsou puchýře a to jsem mazal chodila, paty a vše ostatní tučnou vrstvou vazelíny. No super a to jsem teprv někde na 15. kilometru.

"Kurva, kurva!" nadávám si

Zastavení ale moc nepomohlo, bylo už holt pozdě. V dalším stoupání na Třemšín, to dře a hlavě pálí snad ještě víc. Hlavně pravá pata. Puchýř zdá se už dokonce praskl. Stoupám tak pomalu, že mi už všichni zdrhli. Když začínám klesat z vrcholu Třemšína, tak celé již roztrhané čelo už stoupá zpět z občerstvovačky v Třemšínské boudě. Ach jo.

Dorazím dolů, doplním si jen pití a jdu hned stíhat ostatní. Prvních pár kroků do kopce mě ale vrací okamžitě zpět. Bolí to jak sviň. Tady ani beran nepomůže. Dál to nepůjde, musím to ošetřit a hlavně zalepit. Jenže náplasti nemám. Celých 5 let co běhám ultra trail s sebou tahám vždycky náplasti, ale nikdy jsem je nepotřeboval. Nikdy jsem neměl puchýře a tak jsem ty náplasti z výbavy před 14ti dny před Loučením vyhodil... K sakru, zákon schválnosti je neomylný.

"Máte tu někdo náplasti?" hulákám hned co se vrátím zpět do útulny
"Mám, já mám." odpovídá naštěstí jeden z orgů
"Super, díky moc."

Nechci se tolik zdržovat, jak jinak vždyť stále závodím... , a tak si zalepím jen pravou patu, která bolí o hodně víc. Už je pěkně otevřená, jak puchýř praskl. Levou nechám levou a běžím dál zpět nahoru na Třemšín. Je to lepší, teda alespoň ta pravá pata.

Následují táhlé pasáže převážně po zpevněných cestách nebo asflatkách. Normálně by mi to vadilo, ale teď je to ok. Když běžím, chodidla jsou natlačené ve špičkách a paty se nedřou a tak běžím, co to jde. Na některých místech je to ale hodně namrzlé, jsou tu i zbytky sněhu a to co se zdá jako louže, je ve skutečnosti led na tom voda. Místy přes celou cestu. Po jednom seběhu následuje ostrá levá přesně na takovém super místě. Jen co na led pod louží v zatáčce došlápnu, už letím k zemi.

"Áááááááááááááááá"

Slide na jak na motorce. Po boku na ledu dokloužu až do příkopu. Au. Zvedám se. Levý bok mám úplně durch mokrý a naražený koleno. Super.

Začátek závodu zatím víc než ideální. Následující úsek přes vrchol Prahy (862 m n.m.), čipovku v Nepomuku až ke kopci Třemošná na 51. kilometru mám celý jakoby v mlze. Mlha tu sice je taky a dost hustá, ale jako bych měl mlhu i hlavně. Jen běžím, nic moc nevnímám a hlavně se snažím v hlavě vypnout to, jak strašně mě bolí ta levá neošetřená pata. Ve stoupání na Třemošnou už to nejde vydržet. Zastávka, vyzutí, pofoukání bebí, které už krásně mokvá nejen krví a se skoro rozvázanou botou vzhůru dolů do přes vyhlídku K10 Kazatelna až do Oseče, kde čeká Michael s Kristýnou a občerstvovačkou Trailpointu.

"Čau Aleši, tak co, jak to jde? Co boty?" ptá se Michael
"Na prd. Já vůl si je moc utáhl a už mám puchýře jak sviň asi od 15. kilometru."
"Nemáš náplasti, hodně náplastí?" ptám se pro změnu já

Michael mi dá naštěstí skoro celej pakl. Super. Nicméně od teď až do Jínců už žádné stoupání být nemá, tak to tolik bolet nebude. Ošetření nechám raději tedy až na čipovku do Jínců, kde mám i dropbag s novými ponožkami, které snad taky pomůžou. Zaliju hrdlo několika hrnky výborného horkého bujónu a pádím dál. Nemůžu se zdržovat, prý jsem v pořadí až někde ve 3. desítce. Hrůza!

Do Jínců na cca 70.km přicházím ještě za tmy za jasného svitu čelovky Fenix HL60R, kterou si zase nemůžu vynachválit. Na ty těžké kamenité seběhy v noční části jsem rád využil i ten nejvyšší 950lm mód, abych měl jistotu, že v tom fofru nešlápnu někam vedle. Přeci jen mám stále strach o kotník, který mi na začátku léta rupnul.

Tentokrát ošetření neodfláknu. Obě už otevřené paty vyčistím vodou, na puchýře dám vrstvou vazelíny a přelepím to náplastí. Vazelínu nanesu i na samotné náplastě, do rezervních fusek zevnitř i z zvenku a taky do pat obout bot. Něco pojím, doplním gely z dropbagu a bič a pryč. 20 minut zdržení, ale stálo to za to. Hned při stoupání na Plešivec paty sice cítím, ale už to naštěstí tak nebolí. Super.

Plešivecký hřeben a svítání

Kontrola kruhů pod očima. Ok, ještě dobrý.

Krásné to zákoutí pod Plešiveckým hřebenem
V Běšíně, který je ani né 12 km od Jínců, zjišťuju, že už mám ve flašce jen poslední 3 decky koly a dalších minimálně 12km do další občerstvovačky. Dneska nějak hodně piju. Když koukám nad vesnicí se tyčící vrchol Písku s radarem řízení letového provozu, žíznivě polknu. Musím někde doplnit vodu. A hele, u rybníka na návsi je pumpa. Zkouším pumpovat, teče, ale nikde nápis jestli je pitná nebo ne. To je jedno. Dopumpuju kolu vodou až po rysku 1l a běžím dál. Stoupání je prudší a prudší přecházím do chůze a chci se poprvé napít.

"Bléééééééééééééééééé, no fuj, to je humuuuuus!"

První doušek lahodné koly, která zůstala v hadičce, střídá hnus připomínající chuť zkaženého žabince nabíraného rezavým hrncem. Fuj, žaludek povyskočí hodně vysoko. Vylejvám všechno z flašky. Paráda dalších 10 km úplně bez vody. Dneska mi to jde.

Na vrchol Písku už jen kousek

Písek vrchol a radar stanice řízení letového provozu ČR
Výstup na Písek je pěkně výživnej. Olaf se zase vyřádil a natrasoval to tak, jak to umí jen on. Cestou necestou. Funím nahoru jak sentinel, bolavé paty ani nevnímám, chtěl bych se hlavně napít, ale není čeho. Písek za mnou, to jsem ještě ok, ale na Velký Babě mám už jazyk až na vestě.

Nakonec mě zachrání kouzelná studánka s vynikající vodou, která se po seběhu z Baby objevila jako na zavolanou. Tankuju plnou.

Moje záchrana a v tu chvíli nejlepší voda na světe
 
Studený vrch s rozhlednou
Úplný Krakonošovo
Den jak malovanej
Na další čipovce K19 v Malém Chlumci na 90. km mi udělá radost vynikající vývar, který do sebe vyleju rovnou z pulitru od piva. Navíc skvělé zjištění, jak jsem se pěkně posunul v pořadí vpřed. Už jsem 11. Paráda. Mám dalších 60km na to, abych se dostal o jedno místo vpřed do cílové top desítky. To by snad mělo klapnout.

Nicméně opak je pravdou. V dobrém rozmaru se ještě vyškrábu na vrchol Charvát, ale pak na mě v seběhnu přijdou strašné krize. Nejde mi běžet, padla ne mě hrozná únava. Hodně chodím a občas se dokonce zastavím sednu na pařez a vydýchávám se.

"Frnk" a už mě jeden borec předběhl

To jsem si vyfotil, abych si před dalším závodem mohl říct:
 "Takhle Aleši, takhle tedy ne!"
Zkusím běžet v háku za ním, ale jeho ostré tempo mě ještě víc unaví. Zase někde dřepím a odpočívám. Tahle mizérie, ze které se mi nedaří dostat a to jsem do sebe kopl snad všechny kofejnový lomcovadla, co jsem sebou měl, trvá dlouhých 20 kilometrů až na další čipovku ve Lhotce na 108. km. Mezi tím mě předběhnou naštěstí pouze dva stovkaři a několik běžců z dětské trasy. Když ale přiběhnu do Lhotky, překvapí mě z občerstvovačky vybíhající Robert a ještě asi 3 další stovkaři.

"Když se tu moc nezdržím, mohl bych je třeba docvaknout." bleskne mi hned v hlavě nový impuls.

Jenže nezdržet se na tradiční frgálové občerstvovačce organizátorů mé oblíbené Rakovnické 60? To prostě nejde. Dám si tedy výborný ale hodně rychlý trojboj frgál, polívka, frgál. Doplním točenou fofolu a vyrážím dál. Zdržení ani ne 5 minut a 2 stovkaři tu ještě sedí. Super. Do cíle je to už jen pouhý maraton, tedy cca 42 kiláčků.

Frgálová K23 od týmu Rakovnická 60
Když o něco jde, tak to jde úplně samo. Najednou se mi běží zase skvěle a rychle. V dálce už vyhlížím Roba, musím ho určitě za chvíli dohonit. Dlouhá krize před Lhotkou je definitivně pryč. Zdržuje mě jen to, že tento úsek tratě je fakt nádherný a kochací. Udělalo se krásně pozdně odpolední světlo, které úžasně nasvěcuje krásnou krajinu. Nedá mi to, vyndám foťák a fotím o 106.

Kousek za Lhotkou, letos nám zase vyšlo to pravé zimní počasí...

To už je skoro kolmé stoupání na Píšťák 

Miluju svoje hůlky, bez nich bych pošel!

Píšťák, skoro nahoře

Píšťák, vyhlídka

Pěkný obrázky, ale trochu to zdržuje. Takže mě ani moc nepřekvapí, když mě na Babce na K26 doběhne Martin Jiskra. Něž si uklidím výkaz, hole a foťák, tak už je hluboko pode mnou v náročném kamenitém klesání, které si tu Olaf pro nás připravil. Padám dolů za ním a lituji ty, kteří toto půjdou za tmy.

Nenáročné klesání z Babky...
Martina se mi nedaří dohnat, ale přeci jen někoho docvaknu. Robert. A neběží, pouze jde.

"Já už mám stehna, úplně na kaši, už nemůžu běžet." oznamuje

Ne že by mě to u Roba, jakožto známého přepalovače, překvapilo, ale přiznávám, potěší to, protože jdu přes něj a dostávám se tak na 10. místo. Skvělý.

Přes krásné Černolické skály se dostávám na dohled od Cukráku. Je 15:45, světla je čím dál tím míň a za chvíli západ slunce. Sice je ještě vidět, ale raději si už teď někde dřepnu na pařez a připravím čelovku. Jak si tak sedím, otočím se, co to za mnou funí a ona to grupa 5ti běžců a jdou přeze mě. Kde se tu kurník vzali? Většina jsou z kratší 80 km trasy, ale stovkaři Honza Kotyk a Tomáš Kadlec (průběžně 4. v EKUT) mi radost nedělají a okamžitě mě donutí zvednout můj línej zadek. Ten 10. flek si musím udržet!

Cukrák na dohled
Přes kluky se dostanu ještě v prvním stoupání a dál se držím svěžího tempa tří čerstvých osmdesátkařů, s kterými dobíhám až na poslední čipovku v Jílovišti. Do cíle už nějakých slabých 22km. To už nemá cenu se ani zdržovat nabízenou polívkou. Místo ní do sebe kopnu gel a zapiju ho točenou malinovkou. Hmmm, ta je tak dobrá, že si beru litřík i s sebou do flašky a běžím sám vstříc legendárnímu údolí Nazaret.

V rámci Pražských stovek jsem to tu už párkrát běžel, takže mě drsnější terén a hlavně nespočetné skákání přes potok nijak nevyvádí z míry. Nicméně to nemění nic na to tom, že je to opravdu parádní úsek s bonusovou hrou: Bude na konci v botách sucho? ANO/NE. 

Dnes se daří, HL60R šajní na max svých 950lm, vše je krásně vidět, letím rychle přes všechny nástrahy Nazaretu a na konci končím onu hru úspěšně. V botách je sucho, takže se hned drápu do příšerně prudkého stoupání směrem na Cukrák. Nejdřív si ale po pár metrech označím na stromě kontrolu K30. Po dlouhé době se mi zase připomínají puchýře na patách, jak se chodidla v botách sunou do pat. Když se konečně vyškrábu tím brutálem až nahoru, vidím, že se proti mě někdo vrací. A on to Martin Jiskra. 

"Máš tu kontrolu?" ptá se
"Myslíš tu, která je dole úplně na začátku tohodle krpálu? Mám, tys jí neviděl?"
"Ne" a rozebíhá se pro ní dolů

Tak to mu fakt nezávidím. Na druhou stranu, nevyužij takto hozené rukavice. Najednou jsem už devátý! To si musím udržet. Před 2 lety jsem doběhl EKUT třetí a P100 devátý, kdyby se to podařilo i letos, kruh mé EKUT trilogie by se tak krásně uzavřel. Opřu se tedy do toho a běžím, co to dá. Dotahují se ke mě sice další čelovky, ale to Martin nebude, to budou ty osmdesátkaři. A taky že jo. Skvělý, řadím se za ně nechám se jimi táhnout v parádním tempu přes Zbraslav, most Závodu míru přes Vltavu až k Arcibiskupskému altánu nad Zbraslaví. Tam už na ně sice nestačím, ale stále je mám na dohled a to i ve stoupání na Šanci. Pohledem zpět z Šance na protilehlé klesání od altánu vidím blížící se světlo čelovky. 

"Martin! Už je mi v patách. Sakra!"

V klesání k Nickerleho vyhlídce se míjím s osmdesátkařema. Ptám se, jak je to ke kontrole ještě daleko, protože klesám už vyloženě s nechutí. Myslel jsem, že už žádné klesání nebude, ale to by nebyl Olaf, aby nám to ještě na posledních kilometrech závodu neosladil.

Jenže při stoupání zpět vidím, jak se rychle blíží další čelovka. To není možný! Jak to, že už je tady? To musel tu Šanci snad vyjet lanovkou, ne?! Ještě větší překvapení přichází, když se na začátku vracečky k Nickerleho vyhlídce míjíme. Není to totiž Martin Jiskra, ale Honza Kotyk. A vypadá hodně odhodlaně. Navíc prohodí něco o tom, že teď valí bomby, že už chce být v cíli. Chápu to jasně, jde po mě.

"A sakra!"

Sbalím nohy na ramena, zapínám berana a zdrhám pryč, jak nejrychleji jen můžu.

"Já chci svoje 9. místo! Nesmí mě už předběhnout!" řve mi beran v hlavě  

A zase, když o něco jde, tak to člověk i po 145 km dokáže rozbalit tak, jako by v nohách neměl nic. Najednou nevnímám ani únavu, ani puchýře na patách, ani kilometry v nohách a letím jak vítr. Postupně předběhnu všechny tři už roztahané osmdesátkaře přede mnou a mažu dál.

K Olafošipkám a jeho reflexkám se přidávají další a další jiné reflexky očividně z nějakých jiných akcí či tras. Docela to mate, ale naštěstí si dobře pamatuji upozornění, že letos se půjde do Modřan jinak než v minulých ročnících a to přímo po nové zelené, tak se jí držím a pádím až k Modřanské rokli. Ta nová přístupová trasa se mi moc líbí, je rychlá, kratší a na závěr určitě příjemnější něž to dřívější nekonečné bludiště Olafošipek. 

Vydrápu se posledním krpálem Modřanské rokle, naposledy mě zabolí sedřené paty, označím si poslední kontrolu K35 a mažu přes sídliště až ke škole, kde se naposled ohlížím za sebe. Dobrý. Nikdo za mnou.

No a je tu cíl.

Nejlepší pocit za světě. Mám to za sebou. Nakonec 153 km a +5040m za 20h 50min. Navíc se dozvídám, že nejsem devátý, ale osmý, protože někdo z čela, kde se to dost mlelo, nedokončil.

Vítězové EKUT 2016: (zleva) 1. Tomáš Štverák, 2. Jozef Harčarík, 3. já, 4. Tomáš Kadlec
Skvělý, povedlo se, jsem v top 10 s 8. místem a hlavně mám 3. místo v EKUT 2016 (329km, +12700m). Moje EKUT trilogie se tím tak krásně uzavřela. V roce 2014 jsem byl třetí, loni 2015 první a letos 2016 zase třetí. Tímto s EKUTem končím, třikrát mi to už stačilo. Je to skvělá, ale fakt náročná magořina:). Příští rok půjdu pouze P100, kde mi bedýnka ještě chybí a já bych si jí moc přál. Loni chybělo pouhých 8 minut, tak třeba příští rok neunavený z EKUTu to konečně cinkne.

Díky Olafovi a všem členům jeho skvělého týmu za parádní a za mě naprosto bezchybný závod, Jožovi a Tomášovi a všem ostatním spoluběžcům z EKUTu i P100 za super společnost na trati.

Za podporu velké díky Trailpointu a Kronium

Užijte si hezký svátky a všem přeji úspěšný, šťastný Nový rok 2017! 

Na Ledopádech v únoru čau :)

Odkazy
Související články
P.S.: Nový boty neutahovat! A hlavně je před závodem nejdřív pořádně rozšlápnout... ;)

úterý 6. prosince 2016

Loučení 2016 (178km, +7700m) aneb neúspěšný hon na Kuře.

25.11.2016, Ústí nad Labem


Závěr mé běžecké sezóny má už pár let jasný průběh: Extrémní Kombinace Ultra Trailu! Zkrátka EKUT. Stomílovka domácím Českým Středohořím následovaná 14 dní poté Pražskou stovkou. Ani letos tomu není jinak. Je prostě potřeba si dát před vánočními svátky pořádnou nakládačku, čék by si jinak toho kapra se salátem snad už ani pořádně nevychutnal.

Loni se mi díky vítězství v Loučení a 4. místu na Pražský stovce podařilo celý EKUT těsně vyhrát, ale letos obhájit bude asi o dost těžší. Letní tříměsíční výluka s ruplým kotníkem a kosmicky vzrůstající kondice beskydského nadzvukového kuřete Tomáše, mi do karet moc nehrají. No, uvidíme. Zadara mu to ale nedám. Na start Loučení a celého EKUTu se poprvé rozhodl postavit i Jožo Harčárik, s kterým jsme spolu loni vyhráli Podkrkonošku, takže bude s kým bojovat. Snad mi v případě Loučení pomůže domácí prostředí včetně možnosti spát doma v Roudnici a né v tělocvičně v Ústí. Mám svojí postel rád.

"Pííííí, píííí, píííí" vříská budík ve 3:00 ráno a já z ní musím vylézt.

Rychlá snídaně. Oblíknout. Hop do auta, plyn na podlahu a vzhůru podél Labe až do Ústí. Ve 4:00 už stojím ve frontě v pionýráku na registraci. Na start do Levína resp. do Horní Vysoké nás odváží orgové dvěma busy. Chvíli po páté jsme na místě, všichni ready v 5:15 odstartovat. Je to tady, jdeme na to.

1. Etapa (53 km, +2 200 m) 




"3.., 2.., 1.., START!" odstartuje Olaf a všichni vyrážíme vpřed.

Kuře se dere hned vpřed, já za ním a vedle mě Jožo. Sestavička, která se dala víc než očekávat. Na první kontrole u Mauzolea, ještě není umístěná kontrola. Jsme tu moc brzo. Chvíli jí hledáme, ale Kuře strašně chvátá a hned pokřikuje:

"To je jedno, běžíme dál. Poďme, poďme!" a je v trapu.

Alespoň vytáhnu mobil a Mauzoleum vyfotím. Já jsem taková poctivka. Foťák sebou ale dnes netáhnu, prté na ty muší váhy Joža s Tomem, je záhodné odpustit si každý zbytečný gram navíc. Nicméně hůlky, hůlky ty s sebou naštěstí mám.

Kluci už funí v prudkém stoupání na Sedlo a já si krásně vyšlapuji a pomáhám si hůlkami. Zatím je v pohodě je stíhám. Jen houstnoucí mlha mi kazí na ně výhled. Nahoře je už tak hustá, že nemůžeme najít ani kontrolu.

"Halóóóó, halóó, tady!" ozve se z mlhy kontrolor Petr Řehánků
"Já nemůžu najít v té mlze vrchol, kam mám tu kontrolu umístit!" stěžuje si vysmátě, přestože je ani né 20 metrů od vrcholu.

Označíme kontrolu a pokračujeme dál. Běžím první. Přestože to tu znám v mlze a padlém listí je to těžké. Je vidět tak na dva metry max. Nějak prokličkujeme hřeben, ale v následném klesání úplně seběhneme z cesty. Valíme to dolů přes šutry, větve, klády a listí prostě cestou necestou.

"To v Beskydech nezašiješ!" ječí Tomáš a maže zhurta dolů vstříc neprostupné mlze.

Směr držíme jen díky GPS, nakonec naběhneme na úpatí Sedla zpět na cestu a pokračujeme na Kalich a první občerstvovačku v Třebušíně. Následuje Trojhora, kopec na kterým jsem nikdy nebyl, přestože tady všude okolo často běhám. On je to od pohledu takovej malej nevinnej kopeček, že mi to ani nikdy nestálo za to k němu odbočit. Jaká chyba. Je parádní. Hřebínek jak v Tatrách a navíc další živá kontrola.

Škrábání se na Trojhoru
Foto: Honza Sedlák

Trošku jsem se zapotil.
Trojhora
Foto: Honza Sedlák
Pod Trojhorou už je vidět a tak vypínám čelovku. Na ranní etapu jsem si vzal oblíbený Fenix HL50. Malá, ale výkonná čelovka, která nezabere žádné místo, když už není potřeba. Ideální na tréninky nebo ranní závody, které jsou po tmě jen pár hodin.

Jožo na Trojhoře přemýšlí, kam se půjde ještě proběhnout.
Stoupáme na Dlouhý vrch. Snažím se kluků udržet, ale přes 20 km už máme v nohou a stále běžíme vše i kopce. A mě už dochází sil. Ztrácím je.

"Na ty dva prcky ve stoupání prostě nemám!" stěžuji si Robovi na další čipovce v Mentaurově
"Jak to? Vždyť tu si první?" odpovídá
"Fakt? Aha, tak museli zakufrovat! Ha ha." směji se

No jo výhoda místňáka, já ani nevytahoval rozpis. Nicméně kluci přibíhají ještě dřív než si stačím doplnit fofolu do flašky, takže vzhůru na Hradiště funíme zase spolu.

Jsem první, alespoň pár vteřinek! :)
Mentaurov
Foto: Robert Frohn

Děcka už mě doběhli, můžeme dál.
Foto: Rober Frohn
"Jožo, ty si prostě největší king!!!" volám na Joža v seběhu z Hradiště, když vidím co provádí.

Valí to z kopce a přitom normálně za běhu čůrá. Teda jako má to fakt vychytaný a očividně to nedělá prvně. Úplný profesionál. To čumím. Není se čemu divit, není čas na zdržování. Tempo je stále maximální, kdo se zpozdí a odpadne z naší trojce, už nemá šanci.

Bohužel jsem to ale nakonec já. Po seběhu do Sebuzína přes Krkavčí skálu následuje dlouhé a příkré stoupání na Varhošť, nejtěžší na ranní trase. Snažím se kluků za každou cenu udržet, odrážím se ze všech sil holemi, ale stejně je mi to prd platné. Kluci, kteří mají oba snad o 20 kilo míň než já, stoupají do kopce s naprostou lehkostí a já jen koukám, jak se někde v půli stoupání mezera mezi námi dál a dál natahuje. Za chvíli jsou v trapu. Přesto se snažím rvát to nahoru co nejrychleji. Tajně doufám, že se budeme míjet alespoň na hoře na rozhledně. Tam už jsou ale dávno pryč. Dole na čipovce pod Varhoštěm už mají 5 minut náskok. Bééé.

Rozebíhám se tedy už nadobro sám do posledních 15 kilometrů trasy. V podstatě zvlněná rovina a pak dlouhé klesání okolo Vysokého Ostrého, Střekova až do cíle do Ústí. Varhošť mě pěkně vyšťavil a nejde mi se rozeběhnout do takového tempa, které by bylo potřeba. Hodně tady ztrácím. Klesání do Ústí nádhernou pěšinkou nad Střekovem je pak už zase paráda a seběh si skvěle užívám. Zato z puchu ve Střekove, to se mi normálně regulérně zvedá kufr.

"Tak to máš taky pod 6 hodin!" vítá me Olaf v cíli

Tak sem chtěl protáhnout děcka po Středohoří, ale nějak mi utekli.
Výsledky 1. Etapy (53km, +2 200m):
1. Tomáš Štverák (uprostřed) - 5:41:31
2. Jožo Harčárik (vlevo) - 5:42:25
3. Taťka Já - 5:58:06
Uff. Super. Mám to za sebou. 53km s +2200m za 5:58 slušný kvapík a 3. místo. Tomáš mi dal 17 a Jožo 16 minut. Jsem moc spokojený, bál jsem se, že to bude ještě víc. Registrace druhé etapy je až do deseti večer, takže mám cca 10 hodin na to, dát se zase do kupy.

Pauza mezi etapami


Posbírám si věci, diplom a šup domu do Roudnice. Oběd, horká vana, odoperování jednoho odchlíplého černého nehtu po BLK a ve dvě odpo už chrním v posteli. Zzzzzzz až skoro do sedmi do večera. Ale snad ani neusnu, jen odpočívám a lítám na záchod prté mě trápí průjem a asi i horečka z tý horký vany. Před odjezdem na start druhé etapy ještě oddávám oblíbenému vyšívání neb si na poslední chvíli všimnu, že mi v rozkroku prdly kompresní šortky od Compressportu. Zase. Nejen běhání je můj koníček, miluji i entlovací stehy, je to prostě děsně uklidňující. Hotovo, zašito a jedu.

V deset večer jsem zpět v Ústí. Registrace, přesun na vlakáč a už nastupujeme všichni do vlaku směrem na Želenice u Bíliny, kde je start druhé etapy. V břiše se mi to porát mele a tak se ještě na poslední chvíli rozhodnu vylít z flašky ionťák a koupit si namísto něj kolu. Ta mě snad napraví. Ve vlaku při přelejvání koly do flašky kecám s Pavlem Kvasničkou. Koukám, má stejný elasťáky, stejnou blikací reflexní pásku, stejný rukavice. Když mu o tom řeknu, odvětí s úsměvem:

"A to ještě nevíš všechno. Já jsem totiž taky beran a taky jsem se narodil 12. dubna. Jako ty."  
"No ty woe, tak to je dobrý! :)" nechápu, to jsou věci.

Jsme na místě. Start je za pár minut ve 23:15.

2. Etapa (125 km, +5 500 m)




"Start" zařve Olaf do noci a druhá etapa Loučení je odstartovaná.

Hned po startu se cukneme od ostatních v naší kompletní ranní sestavě já, Tomáš, Jožo a ještě se k nám přidal mě neznámý kluk. Docela to drtí většinou s Tomem vpředu a tak je hned potřeba si v tom udělat jasno.

"Hele, ty si ráno neběžel první etapu, viď?" ptám se ho
"Ne neběžel, mě se nemusíte bát."
"Ok, super" oddechnu si

Tuhle část Středohoří okolo Bíliny vůbec neznám. Na Bořeni, třetím kopci na trase, jsem ještě nikdy nebyl, ale hodně jsem o něm slyšel. Je docela výživnej. Nicméně Tom letí nahoru jak tryskomyš nebo spíš tryskokuře a ani Jožo natož já jeho nástup na trhák nezachytneme. Než se vydrápeme na vrchol, kde na nás čeká Honza Sedlák s živou kontrolou, Tomáš už to dávno valí dolů. To je naposled co ho vidíme. Na první čipovce na 16. kilometru nám dává už 10 minut. No pěkný začátek.

Bořeň 539 m n.m.
Foto: Honza Sedlák

V seběhu z Hradišťan, další mě neznámý kopec, se Jožom trhneme NeEkuťákovi a dál běžíme jen sami. Začíná se mi zase ozývat břicho a je mi jasný, že dneska to fakt nebude ono. Není mi špatně, ale ctím se strašně nafoukle a tlačí mě žaludek. Skočil bych si na velkou, ale nejde to. Přes Lipskou horu se dostáváme na Medvědí vrch, kde následuje sestup v těžkém nestabilním terénu. Nedá se v tom ani jít natož běžet. Poté co si v šutrech 2x ustelu dokonce vybalím na sestup i hole, což nedělám už od 100Miles of Istria, kde jsem si dal v seběhu s holemi 2x strašně hubu. Ale na toto se fakt hodí.

"Tady to kolečko okolo Milešovky přes Velkou Jedli bylo i loni a byla to pohoda." uklidňuji Joža a hlavně sebe poté co opouštíme Robovu čipovku v Milešově.
"Teď už to bude jednoduchý terén, loni jsem to měl oběhnuté kolem hoďky a něco."

Pravda je, že jsem si tuhle část trasy moc nenastudoval resp. při studování nepřiblížil mapu tak, aby zjistil, že to jde letos "trošičku" jinak.

"Ty woe, co to jééééé!? Tak to loni nebylo!"

Zjišťuji svůj zásadní omyl v těžkém stoupání mimo jakoukoliv cestu kolmo na vrstevnice Milešovského Kloce. Černé "Olafošipky" od hl.orga Petra se pod svitem čelovek linou prudce a přímě snad až do hvězd nad námi. Na rozdíl od ranní etapy teď v noci je úplně jasno, mrazivo a po mlze ani památky.

"Teď poběžíme rovně k Velké Jedly a pak už dolů do Černčic a na horu na Milešovku."

Uklidňuji nás oba, když opouštíme Kloc, ale opět vedle jak ta Vysoká Jedle. Cesta nezahýbá vpravo na Černčice ale vlevo a prudce dolů. Když už jsme snad úplně dole. Zastavuji se.

"Do pr...le. Nééé!"

Z lesní cesty po které jsme seběhli míří vlastní značení vpravo zase kolmo na vrstevnice prudce nahoru mimo jakoukoliv cestu. Šutry, stromy, listí, větve, extrémně příkré stoupání až na vrchol Pařezu po vlastním zančení. Stoupání tak náročné, že po dlouhé době se mi v hlavě zase hodní myšlenky o smyslu tohoto počínání. Proč to vlastně dělám? Mám to vůbec zapotřebí? Dlouho se mi to už nestalo. Ale tak zase bude na co vzpomínat, až to přejde.

Po zdolání Pařezu, následuje už jen menší zlo Zvon, kde se nám nedaří najít hned cestu, ale nejsme v to sami. Když už se vracíme ze Zvonu zpět na cestu, jde pro ti nám NeEkuťák.

"Našli jste někde ten Zvon? Já ne, tak se vracím." ptá se.

Poradíme mu s cestou ke kontrole a pádíme dál. Konečně doopravdy klesání až do Černčic. Následný výstup po, světe div se, normální turistické značce až na vrchol Milešovky je proti Klocům, Pařezům a Zvonům úplně zadarmo a opravdu odpočinkový.

Vychutnání výborné zelňačky na vrcholu Milešovky nám pak už kazí jen fakt zjištění, že Tomáš už nám dává přes hodinu na frak. Na to, že jsme teprv na 45. km je to fakt nářez. Nevím jak Jožovi, ale mě to úplně sebere jakoukoliv chuť, se pokusit s tím ještě něco dělat.

Během seběhu z Milešovky už svítání pokročí tak, že na Paškapole můžeme vypnout čelovky a za již denního svitu se pustit na Kletečnou. Na druhou etapu jsem si vzal testovací Fenix HL60R oproti HL50 je sice větší a těžší, ale výkon až 980lm a nekompromisní výdrž to v těžkém terénu a dlouhé noci plně vynahradí. Když si ji člověk na hlavě pomocí řemenů pořádně zafixuje a utáhne, ani o ni neví.

Přesně v 9 ráno se s Jožem vydrápeme na vrchol Lovoše. Těsně předním se před námi napojuje na trasu Eliška, která jde letos jen krátkou denní trasu startující z Lovosic. My máme Lovošem půlku druhé etapy za sebou a tak vzhůru do druhé. Nejdřív se ale dáme trošku do kupy, doplníme pití, vdechnem párek a vydáme se pronásledovat Elišku, která už je dávno v trapu.

Lovoš a čekání na párek aneb máme to na párku ;)
Foto: Eliška Majorová
Seběh z Lovoše je parádní, zase nám to pěkně běží. Stejně tak úsek přes oblíbenou cestu na Portu Bohemicu zase vrátí dobrou náladu. S Jožem se krásně doplňujeme, každý chvíli drží vpředu tempo a postupujeme tak relativně bezbolestně vpřed.

Porta Bohemica
Nicméně Elišku doženeme až na rozhledně Radejčín, kdy celou trasu míjíme čerstvé a ještě nezablácené účastníky denní trasy.

Vzhůru na rozhlednu Radejčín! Pojďte taky!
Foto: Ivana Čahojová

Foto: Ivana Čahojová

Jožo běží první, on je tak malý, že ani není vidět. Já samozřejmě ano.
Foto: Ivana Čahojová
 V Dubičkách tradičně v restauraci U Svaté Barbory je další čipovka a občerstvovačka. Vývar je výborný, ale trávení i na něj protestuje. Mám úplně nafouklé břicho a pocit, že když to nepůjde normálně spodem, tak to snad za chvíli vyletí vrchem. Skočím si proto na wc, zkusit na to zatlačit, ale bez úspěchu. Takže břicho bolí dál.

Malej a velkej
Dubičky
Foto: Eliška Majorová

Já už bych snad nejraději jen seděl.
Mynářův kříž
Foto: Eliška Majorová
Pokračujeme dál Eliška se s námi udrží ještě přes Mynářův kříž, ale v klesání od Moravanských vodopádů už nás nestíhá a s Jožem se trhneme. Následující úsek už je z předchozích ročníku notoricky známý a přitom stále parádní k proběhnutí. Naučnou stezku za Chvalovem, Pod Panenskou skalou až na konec Pohádkového lesa proletíme jako nic. Oproti tomu nepříjemné stoupání a pak těžce bahnité klesání ke skalním útvarům Milenci, jsem ještě neznal a klidně bych si to i odpustil.

Na Soudném vrchu nás mile překvapí namísto samoobslužné kontroly, jenž je v rozpisu, Egonovo auto plné dobrot a hlavně dobrotivý Egon, který by nám nejradši rozdal všechno, co tam má.

Bohužel mě břicho bolí už tak, že nemám na nic k jídlu ani pomyšlení. Jíst ale musím. Zkusím tedy alespoň banán a už je to tady. Jen do něj kousnu nakopne mě žaludek tak silně, že se málem pozvracím. Chvíli mi trvá než to rozdýchám. Zkusím pak ještě jablko a to testem chuťových pohárků naštěstí projde. Tak aspoň něco sním.

Rozloučíme se s Egonem a sbíháme přes Větruši dolu do Ústí. Máme 100 kiláků za sebou a chybí nám ještě poslední dva kopce v rámci 25 km kolečka na pravé straně Labe, kam se dostaneme přes železniční most. Je čtvrt na čtyři odpoledne a je jasné, že za světla to celé už nestihneme.

A tak to taky je. Na vrcholu Vysokého Ostrého už musíme nasadit čelovky. Než tak udělám ještě se přesvědčím kolik má HL60R šťávy. Blikáním červená bílá indikuje ještě 50% akumulátoru, tak to je pohoda, to můžu svítit i těmi výkonnějšími módy bez omezení protože do 2 max 3 hodin jsme doufám v cíli.

Seběh Průčelskou roklí až dolů k Labi do Brné je jako vždy parádní, zato stoupání zpět nahoru do Němčí mě úplně rozseká. Ženu první v nouzovém módu na berana protože už to chci mít za sebou, v tom mě ale přepadne z rychlého tempa a studeného vzduchu kašel. Jak se rozkašlu, strašně mě to kopne od žaludku. Tak silně, že se málem zase pozvracím.

"Čo je, čo je? Si v poriadku?" kontroluje mě zavěšeného v hůlkách Jožo.
"Asi bych se... i poblil, kdybych věděl...  jak na to.... už 20 let jsem to nedělal." odplivávám při přerušované odpovědi.

Jj, je to tak, naposledy v 18ti na pomaturitním večírku 20 let nazpět. Stačilo k tomu 2 litry červeného vína na ex. Nicméně dnes to asi nedopadne, ikdyž by mi to v tomto stavu určitě pomohlo. Ale kde tak teď sehnat 2 litry vina. Nakonec to nějak to rozdýchám a pokračuji dál.

Konečně to máme za sebou. Poslední stoupání za námi a jako odměna poslední občerstvovačka v Němčí.

Zdrávi a svěží přicházíme do Němčí
Foto: Honza Sedlák
Vojenská Vejtřaska (Praga V3S), oheň, teplý čaj a parta objetavých maskáčovců včele s Honzou Sedlákem je dokonalost sama. Dokonce se mi podaří do žaludku vpravit trochu teplého vývaru, který není odmítnut a příjemně v břiše hřeje. Člověk by tu nejraději krásně vytuhnul, ale ještě raději to chceme mít už s Jožom za sebou a tak zase valíme dál. Teď už je to jen z kopce až do Ústí.

Seběhy jsou vždycky zadarmo, tak pouštíme tak rychle, jak jen nohy ještě dovolí. Po silnici a pak po táhlé dlouhé louce, kudy se běželo i loni, spadneme rychle dolů do Olšinek na Střekov a dobíháme ke starému mostu. Jožo mrkne na hodinky.

"Keď to dáme za 6 minút do cieľa, budeme to mať celé pod 20 hodín. Poďme!"
"Dobře." odpovídám spíš znechuceně, radost z toho fakt nemám.

Jožo zařadí snad světelnou rychlost a já za ním vlaju jak na špagátu. Tak tak stíhám, ale málem mi bouchne pumpa. Za mostem přeletíme křižovatky cik cak mimo přechody, semafory úplně ignorujem a už dupeme do stoupání v Důlcech k pionýráku. To už vidím úplně rudě. Teprv těsně před pionýrákem zpomalíme, když už je jasné, že to stihneme. Jsme tu. Cíl! Já se z toho snad po.. zvracím.

"Stihli jsme to pod dvacet?" ptáme se
"Jo a ještě s rezervou. Máte to za 19:58." potvrzuje nám Olaf společné 2. místo. "Tak gratulace!"

Potřeseme si rukou a přidá se i vítěz "Kuře" Tomáš, který je samozřejmě už vysprchovaný, vyvoněný, odpočatý a v dobré náladě. Nakonec nám dal na 125km a +5500m převýšení přes 2 hodiny výprask a nezbývá než mu opravdu, opravdu smeknout. Skvělý výkon Tome, klobouček!

Váhově i velikostně jsme na tom v podstatě stejně ;)
Výsledky 2. Etapy (125km, +5 500m):
1. Tomáš Štverák (uprostřed) - 17:45:46
2. Jožo Harčárik (vlevo) a Já(vpravo) - 19:58:19
Celkové pořadí za první dvě etapy EKUTu:
1. Tomáš, 2. Jožo, 3. Já
Díky všem organizátorům v čele s Petrem Malým a Olafem za jako vždy nádherný a těžký závod přes krásné domácí České Středohoří. Díky moc Jožovi za skvělou společnost na trase a podporu v mých krizičkách. Do příště se naučím zvracet a bude to zase ok, uvidíš! ;).

Díky Kronium.cz za zapůjčení skvělé čelovky Fenix HL60R.

Na Pražské stovce, závěrečné etapě EKUTu, čau!

Odkazy